Roznerova svatá válka: Zabrušování

Ježíšek je mrtev, tradiční české Vánoce jsou v ohrožení. Mozkový trust SPD má jasno. Mohou za to muslimové. Dokáže je trio správných hochů ve složení Koten, Rozner a MAGISTR Volný zachránit? Podaří se jim i přes nepřízeň meteorologů zařídit ty pravé bílé Vánoce? 

Byla neděle odpoledne, týden a den před Štědrým dnem. Míla Rozner seděl zabalený do deky v křesle u své maminky, od které se díky tomu, že byl zvolen poslancem, mohl minulý rok odstěhovat. Jako manažer Argemy si vydělal asi tolik, že by pro něj mělo větší smysl pobírat dávky v hmotné nouzi, a tak do svých čtyřiceti let žil s rodiči. Díky platu poslance si ale může dovolit vlastní bydlení. Míla byl již odmala trochu jiný než ostatní děti. Někteří by řekli „tak trochu debil“. Je běžné, že jste v určité fázi života jedli písek. Většina z nás od toho ovšem upustila ještě před nástupem na základní školu. Míla byl něco extra. Jeho chuťové pohárky si dopřávaly písku ještě v pubertě. Proto i když už rok bydlí ve vlastní garsonce a finance mu spravuje opatrovatel, navštěvuje Míla své rodiče každý víkend, aby mu máma vyprala a také, aby alespoň jednou týdně měl i jiné teplé jídlo, než jsou ohřívané párky s kečupem a rohlíkem.

,,Těším se, až mi Ježíšek přinese to nové Lego policejní stanice. Zavřu tam všecky uprchlíky,“ pronesl z ničeho nic Miloslav, usrkujíc z hrnku s kakaem. Oba rodiče si vyměnili znepokojené pohledy. Trapné ticho přerušila až paní Roznerová. „Víš Miloušku, on Ježíšek není,“ oznámila opatrně. Následnou atmosféru asi není třeba popisovat. Miloslav otočil hlavou směrem ke své matce a šlo vidět, že má slzy na krajíčku. Se snahou udusit vzlyky ze sebe vypravil: „Není? Jak jako není?“ Na jeho obličeji se emoce střídaly rychleji než předpověď počasí. Bylo to snad dokonce i poprvé, kdy byl nucen použít mozek, a proto jej začala ukrutně bolet hlava. Při pohledu do očí mu bylo vidět přímo do jeho dětské dušičky, ve které právě realita soupeřila s představivostí. Právě v tuto chvíli dostala představivost od reality pravý hák. Trvalo asi pět minut, než byl Miloslav schopen cokoli říci. Právě během těchto pěti minut pokračoval zuřivý boj vnitřního dítěte a reality, kterou celý svůj život popíral. Jak už to ovšem u debilů bývá, jejich schopnost zapírat realitu je silnější než knoflíky na o číslo menší košili po štědrovečerní hostině. Po celou dobu na něj rodiče vrhali ustarané pohledy. Po oněch pěti minutách intenzivního brainstormingu, kdy kolem létaly blesky a chvíli to vypadalo, že Míla bude prvním člověkem na světě, který dokázal zemřít na elektrickém křesle bez elektrického křesla, vstal a beze slova zamířil ke dveřím. Ačkoli dokázal potlačit realitu, mělo to strašlivou cenu, jeho vnitřní dítě zemřelo. Zbyl jen zmatený muž, který se právě rozhodl vydat na křížovou výpravu proti očividným viníkům Ježíškova zmizení – muslimům. Všechno to do sebe zapadalo. Kdo neslaví Vánoce? Muslimové. Kdo chce vyhladit původní evropskou populaci? Kdo z utržených peněz za prodej kebabů financuje islámský stát? Kdo posral celou záchodovou mísu a neuklidil to? Myslím, že si všichni umíme odpovědět sami.

Miloslav vyšel před dům a udělal několik kroků směrem k hlavní cestě. Najednou mu došlo, že je mu celkem zima. Nejspíše to bylo jeho oblečením, pořád měl na sobě pyžamo s motivy Krtečka s teplými bačkůrkami ve tvaru Mickey Mouse. Vrátil se tedy zpět do domu, převlékl se, dopil kakao a rozhodl se zavolat člověku, který si určitě bude vědět rady. Vzal svůj tlačítkový telefon a stiskem dvojky vytočil pomocí rychlé volby toho nejkompetentnějšího, alespoň co se boje proti neexistujícím uprchlíkům a prodeje sushi týče. Tomia Okamuru. Možná se někteří ptáte, proč se Tomio neskrývá pod číslem jedna. Důvod je prostý. Když Miloslavova máma zjistila, že je číslo dva, ztropila strašnou scénu a jak jistě víte, mámě se neodporuje. Proto je máma nyní číslo jedna, Tomio se musí spokojit s dvojkou. Ostatně on Tomio neví, že je v Mílově životě až druhý. Míla mu to neřekl. Technicky vzato to není lhaní, a tak se může těšit na dárky od Ježíška. Přeci jen to Mílovi v hlavě pálí. Nebo alespoň doutná.

Není lepší způsob, jak trávit třetí adventní neděli, než počítat peníze. Tomio seděl ve své pracovně a počítal peníze. Na stěně visel zarámovaný diplom za příkladnou integraci mentálně znevýhodněných do společnosti. Prostoru dominoval obrovský plakát o rozměrech A1 s Marine Le Pen. Při případné návštěvě Tomiovy poslanecké kanceláře vřele nedoporučuji s sebou nosit baterku nebo třeba lampu s UV světlem. Když už byste něco takového měli po ruce, rozhodně tím nemiřte na onen plakát. Kdybyste čirou shodou okolností měli UV baterku a namířili ji na ten plakát, nezapínejte ji. Prosím, opravdu to nedělejte, ještě mi poděkujete. Vedle toho bizarního plakátu s Le Pen se v pracovně nacházel ještě gauč s polštáři s anime tematikou. Někteří by vzhledem k zdánlivému věku těchto postaviček z polštáře nejspíš začali koketovat s označeními jako pedofil, ale i tady je lepší zůstat zticha. Tomio právě dopočítal osmou hromádku, dnes již po dvacáté. Oproti lásce, kterou Tomio chová k jakémukoli platidlu v libovolné formě (Kromě Eura, to není vlastenecké, to je fuj.), je i příběh Romea a Julie pouze lacinou španělskou telenovelou s osmitisící díly. Jediné, co chybělo k dokonalosti okamžiku, bylo počítat peníze v jeho unikátním tubusovém domě, který bohužel stále není dokončen. Ano, to je ten dům, co vypadá, jako když sedíte na záchodě, nemáte mobil, a tak z nudy skládáte z rolí svoji dokonalou říši. Čtvrtou v pořadí. V tom se rozřinčel telefon. Melodie zněla jako soundtrack z japonského hentai porna, možná proto, že z něj opravdu byla. „Rozner, proboha. Snad ten retardovaný sysel zas nemluvil někde do televize,“ povzdechl si a hovor přijmul.

„Zabili Ježíška, můj vůdče,“ ozval se napůl usoplený hlas.

„Kdo ho zabil? Co to meleš, ty debile?“ spustil vcelku zostra Tomio.

„Mmm-uslimové, můj vůdče, Vánoce nebudou,“ pokračoval Míla, který se neudržel a začal do telefonu hlasitě vzlykat. Od očí mu stékaly slzy velikosti hrášku. Tomio měl pocit, že mu od Roznerových slz vlhne ucho, u kterého telefon držel. V duchu přemýšlel, jak se ho zbavit. Vymyslet originální výmluvu bylo extrémně náročné, vezmeme-li v potaz, že těchto hovorů s Roznerem absolvuje Tomio i desítku týdně. Na druhou stranu měl Mílu celkem rád. Nedokázal to popsat, Rozner byl dutý jako čokoládová figurka, naprosto nesamostatný a na co sáhl, to posral. Přes to všechno ho měl rád, někdy se cítil špatně, že jej takto využívá. Ve slabých chvilkách přemýšlel o jeho případné adopci, ale byznys je byznys. Už ho chtěl poslat od patřičných míst, ale nakonec si to rozmyslel. Dostal totiž nápad a ne ledajaký. Vánoce má rád každý a muslimy zase nemá rád každý. To je jednoduchá rovnice. V dáli ucítil vůni populitických bodů s jemným akcentem možného finančního zisku. „Mílo, my ty Vánoce zachráníme. Nic nedělej, já se o ty muslimáky postarám,“ řekl laskavým otcovským tónem Tomio. Plánoval se sice připravovat na arénu k Soukupovi, ale připravit se na Soukupovu arénu, znamenalo dát si dvacet a napsat si na kartičky všechna slova, která mají deset a více písmen, aby je náhodou nepopletl. „Hlavně nemluv do televize, jo? Zase by se ti každej smál,“ dodal.

„Ano vůdče, můžete se spolehnout vůdče,“ odpověděl poslušně Rozner. Jak už to ale u dětí bývá, když jim řeknete, aby něco nedělaly, udělají přesný opak. Mimo to, když jim řeknete, že si rozhodně a za žádných okolností nemají uklízet v pokoji. Takový typ rozkazu splní až s pozoruhodnou důsledností.

Zatímco Tomio dále přepočítával své těžce vydřené peníze a v hlavě vymýšlel vánoční projev na téma „Muslimové zabili Ježíška“, Miloslav se přesně podle vesmírné zákonitosti, kterou jsem popsal v předešlém odstavci rozhodl, přiložit ruce k dílu. Vůdce se postará o muslimy, ale kdo teď nadělí dětem pod stromeček dárky, když je Ježíšek mrtev? Byl to úkol přesně pro Mílu. Před rokem dokázal svým stand-upem vyčarovat na tváři úsměv dospělým, nyní jsou na radě děti. Sám to ale nezvládne. Na takový úkol je i ten největší Čech malý.

„Já volím espédé, já vím proč espédé…“ Pan MAGISTR Volný právě stál v Albertu ve frontě na salám, když mu začal zvonit telefon. „Jo, Mílo? Simtě počkej. ŽÁDNÉ PANE, ALE MAGISTŘE, TY TUPÁ KRÁVO. JÁ MÁM VYSOKOU ŠKOLU, KAPIŠTO? Ne, to nebylo na tebe, co potřebuješ?“ začal rozhovor MAGISTR Volný.

„Cože? Ježíška? Sluníčkáři zkurvení, to je ta jejich liberální demokracie, libtardi, jo jasně, že ti pomůžu,“ rozčiloval se MAGISTR  Volný do telefonu. Položil telefon a pokračoval v nákupu. Zakoupenou cikánskou pečeni důmyslně zakryl konzervami psího žrádla. Asi bych měl uvést věci na pravou míru. Pan MAGISTR žádného psa nemá. Věří totiž, že psí žrádlo je na rozdíl od uzenin nešizené. Psali to na Aeronetu, musí to být pravda. Inu, proti gustu… Člověk by až řekl, že schopnost popírat realitu a uvěřit sebevětší zhovadilosti, je základním kritériem pro přijetí do SPD, hned po schopnosti se podepsat. V poslední době se ovšem musela kritéria trochu zmírnit a nově se za podpis považují i tři křížky, nebo třeba domeček jedním tahem nakreslený čtyřmi tahy. Pan MAGISTR ovšem není idiot prosím pěkně. Přeci jen má vysokou školu, nemusí se tedy bát výšek, ale hlavně jeho členství v SPD je čistý kalkul. „Církev kázala vodu a pila víno, pan MAGISTR Volný káže hovna a žere hovna.“ Přesnější interpretace jeho osobnosti neexistuje. Jako příklad poslouží jeho boj proti obchodníkům s chudobou, zatímco sám jedním je. Pod touto lampou je tma jako v řiti.

Aby se z operace „Bílé Vánoce“ stala úspěšná akce, chyběl specialista. Někdo, kdo se vyzná v technice, sledovacích zařízeních, je schopen vyjmenovat a popsat všech 64 konspiračních teorií o pádu Dvojčat. Není řeč o nikom jiném než o Radku Kotenovi, postrachu mikrovlnných trub. Možná si myslíte, že je Koten akorát další obyčejný retard z SPD. Koten hraje extraligu. Dotáhl to až na předsedu bezpečnostního výboru. Vybaven octem a baseballovou pálkou bojuje proti chemtrails i mikrovlnným troubám. Všichni hrdinové nenosí kápi, někteří nosí levné sako z výprodeje a košili s fleky od hořčice. Radek právě seděl pod stolem ve své nové čepici z alobalu Mk. 3. Oproti verzi Mk. 2 je schopna odolávat čtení myšlenek o 8,8 % lépe. Navíc se vyrábí z takového množství alobalu, které stačí na zabalení dvou krajíců chlebu s řízky. I jemu zazvonil telefon.

„Zdravím pane Ko-Koten…“ začal Miloslav.

„Už několikrát jsem ti říkal, ať mi říkáš Radku,“ skočil mu nekompromisně Koten do řeči.

„Okej, musíme zachránit Vánoce, oni…“ pokračoval Rozner.

„Nic neříkej, mohli by tě slyšet a neptej se kdo oni, sejdeme se, ty víš kde, ty víš v kolik a dej si pozor, ať tě nikdo nesleduje. A bacha na mikrovlnky, ty svině jsou zákeřný,“ přerušil ho opět Koten, položil telefon, rozbil jej kladivem a zbytky sim karty snědl.

 

Miloslav z toho byl celkem zmatený. Nevěděl totiž kde a natož v kolik. Jeho myšlenkové pochody, které se snažily tu šifru vyřešit, přerušily až zprávy o počasí. V nich rosnička s mírami 90-60-90 informovala o současné situaci a výhledu na další týden. Měla trochu problémy s cizími slovy a slovosled připomínal Mistra Yodu po sedmi pivech, avšak to nejdůležitější Miloslav zaznamenal. Štědrý den bude na blátě. Situace se začínala komplikovat, Míla musel opět zadržovat slzy na krajíčku. Na jednu dětskou duši je toho za ten den zkrátka moc. Rozhodl se tedy uložit ke spánku ještě před Večerníčkem, však ona ta záchrana Vánoc ještě den počká.

Podaří se našim hrdinům Vánoce zachránit? Vstane Ježíšek opět z mrtvých? Bude mít Tomio na Vánoce sushi s bramborovým salátem? A co na to všechno Jaromír Soukup ve svém novém pořadu? To se dozvíte v druhém díle na První svátek vánoční.

Druhý díl: Příliš hluboké zabroušení

Autor příspěvku: Malcolm

Celým jménem Malcolm F. Black. Měl se stát vycházející hvězdnou dadaismu na začátku minulého století, ale zpozdil se o sto let kvůli koloně na D1 dříve, než to bylo cool. Na krku nosí pozlacený řetěz z rozvodové sady Škody Fabie. Ve volném čase bezdůvodně mlátí lidi v MHD, nerespektuje zákazy kouření, osahává exponáty v muzeu, obtěžuje bezdomovce a pořizuje fotografie na místech, kde je to zakázáno.