Jak zdebilnit národ (část druhá)

Druhý díl jsem úplně neplánoval. Alespoň tedy ne tak rychle. Ale ten první měl celkem dobrý ohlas a možná z toho vznikne poměrně zajímavá série článků o tom, jak vnímám svět kolem sebe – a dost možná i více lidí. Kdo ví.

Pro všechny, kteří se dostali k druhému dílu, aniž věděli o úvodu, pokračujte prosím nejdříve sem. V této epizodě totiž zabrousíme trochu více do hloubky v rámci otázek, které jsme načali v úvodním díle a vzhledem k tomu, že průměrná doba čtení prvního dílu vám podle analytiky našeho webového práskače zabere v průměru jedenáct a půl minuty, sluší se hned na začátek říci, že tento díl vám zabere asi o třetinu více času. Máte-li proto problémy s psaným textem, případně vám dělají v abecedě některá písmena i ve čtyřiceti letech problém, jste tu špatně. Mnohem lépe se budete cítit někde, kde jsou snadné odpovědi na všechno. Třeba tady.

Naopak, jste-li schopni pracovat s konstruktivní kritikou a argumentací, máte-li dostatek sebereflexe a objektivity, jste vítáni!

V minulém díle jsme si ukázali, jak snadné je člověka přinutit k tomu, aby (i vědomě) šířil lež. Dnes se podíváme trochu hlouběji na jeho motivaci, aspirace a životní cíle. Než se však dostaneme k jádru pudla, je třeba uvědomit si několik faktů, které historicky formují lidstvo.

  • Současná populace a mentalita není úspěchem přírody, ale dlouhou řadou stále nových a nových chyb, které se zjednodušeně říká evoluce. Člověk jako živočišný druh má v tomto případě navrch díky adaptabilitě a agresivitě. Nikoliv díky inteligenci, ačkoliv na této planetě s největší pravděpodobností nejinteligentnějším tvorem je. Faktem zůstává, že lidstvo bylo minimálně dvakrát na pokraji vyhynutí. Během doby ledové a samozřejmě během morových epidemií. Přesto se lidstvo znovu rozšířilo a planetu zalidnilo.
  • Mír není hnacím motorem pokroku. Aby se lidstvo vyvíjelo, potřebuje nutně konflikt, byť by měl být imaginární. Obzvláště citelný je rozvoj od 18. století s příchodem průmyslové revoluce. Zatímco v 18. století propuklo celosvětově „pouze“ 12 válek, v devatenáctém už to bylo 38 válečných konfliktů. Ve dvacátém století pak 65, a to jen do roku 1939, kdy začala druhá světová válka. Celkem se tak dostaneme za minulé století na sumu 214 otevřených válečných konfliktů, a to jen za minulé století.
  • Kreténi v populaci existovali dávno před příchodem internetu. Šlo je obvykle označit jako „obecní idioty“ a většinou, když si v hospodě otevřeli pusu, našel se ochotně taky někdo, kdo tu pusu zase zavřel. Jenomže s příchodem internetu a různých diskusních fór, se začaly tyhle entity družit a najednou zjistily, že nejsou na světě samy. Najednou věděly o tom, že tam někde je stejná frustrovaná duše, která trpí stejnými problémy. Přitom společný jmenovatel těchto osob je sobeckost, nedostatek empatie, oportunismus a v neposlední řadě nezájem řešit složité věci, protože vždy „musí“ existovat řešení snadné. Paradoxem je, že tato část populace jde slyšet nejvíce, ačkoliv nemá ve svých myšlenkových pochodech žádné relevantní východisko pro jejich problémy.

    „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“

    Platón

  • Počet lidí, které můžeme vnímat jako kretény, je přímo úměrný celkovému počtu populace. Jeho životnost je ovšem ovlivněna zdravotní péčí a celkově delší životností, než tomu bylo třeba ve středověku.
    Ačkoliv lidstvo úspěšně díky konfliktům dokáže samo redukovat svůj počet exemplářů na planetě, populační exploze ještě zdaleka nedosáhla bodu své oscilace. A tento trend mimochodem započal jak jinak, než s příchodem průmyslové revoluce.

Co byla dříve příroda schopna redukovat sama, lidstvo dnes díky pokroku dokáže přežít bez vážnějších šrámů na počtu. Není to přitom zásluha lidstva jako celku, ale hrstky lidí, kteří se dokázali vymanit z průměru. Chtíc nechtíc se tím populace štěpí na dvě frakce. Pomyslné hnací motory, a potom mnohem početnější „armádu“ lidí, kteří plní v úlu roli dělnic. Jejich úkol je snadný. Tady máš lopatu. Takhle se s ní zachází a dělej tohle a tamto. A pokud přijde ohrožení, tady máš bajonet a takhle se s ním střílí. A když se dostanou moc blízko, takto se s ním bodá. Nic jiného taková včela dělnice vědět nepotřebuje. Koexistuje v plně automatizovaném světě. Ráno praští budíkem o zeď, jde do práce, vrací se domů a zapíná s lahváčem v ruce na gauči Ulici nebo Růžovou zahradu, protože sama žádný vlastní život nemá a vlastně ani nepotřebuje. A to jen proto, aby mohla svůj denní cyklus následující den opakovat, jednou za měsíc dostala výplatu a na Facebooku mohla bzučet, jak je systém „nespravedlivý“. A když se naštve, natáhne na sebe zelenou vestu a jde do ulic, protože má pocit, že na ně včelí královna málo myslí a že by to sami zvládli lépe. Protože demokracie a svoboda slova, že ano?

Nic jiného průměrná včela k životu nepotřebuje. Svět kolem ní je dostatečně jednoduchý na to, aby ji ušetřil od nutnosti získávání dalších informací, protože „nespravedlivý“ systém ji nenutí vystoupit ze stínu komfortnosti a rozšířit si obzory. Paradoxně se tím populace vzdává reflexu přežití, díky kterému je dnes tady. Spoléhá se totiž na ty, kterými zároveň opovrhuje. A to i za předpokladu, že nemá relevantní informace. Mylně se tak dostává do pozice, kdy se domnívá, že by se včela dokázala stejně dobře uplatnit roli královny.
Toto, prosím, samozřejmě nepokládejte za paradigma. Zcela jistě existuje na světě například nějaký popelář, který po večerech tráví svůj volný čas v univerzitní knihovně. Není tedy možné automaticky pokládat každou včelu dělnici za nesvéprávného člověka. Koneckonců i já jsem v pozici dělnice, podobně jako, pravděpodobně, vy. Domnívám se, nicméně, že největší metlou lidstva není alkohol nebo třeba obezita, ale především nekompetentnost a neschopnost kritické sebereflexe a objektivity.

Kompetenční graf Dunning-Krugerova efektu

Tento stav mysli byl koneckonců již definován pány Dunningem a Krugerem, kteří situaci dokázali pojmenovat jako mentální mor. Výsledkem několikaleté studie byl závěr, že lidé docházejí k neobjektivním a chybným závěrům, ale jejich neobjektivita jim zabraňuje v tom, si to uvědomit a připustit. Lidská mentalita má tendence přeceňovat svoje schopnosti. Kámen úrazu je ovšem v tom, uvědomit si svoji situaci nebo svůj stav připustit. U kompetentních lidí zároveň dochází obvykle k podceňování svých schopností. Patříte-li k té druhé skupině, klobouk dolů před vámi. Máte nicméně k přežití jen dvě možnosti. Připustit si stav a smířit se s ním, což je v mnoha případech, například kvůli zdravotním důvodům, nevyhnutelné řešení, anebo se začít sebezdokonalovat, a to i jinými způsoby než jen školní docházkou (protože, jak víme, škola trénuje pouze paměť vyučované látky, ale ne způsob jak a kde ji využít).

… proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší; bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého (οὐδὲν καλὸν κἀγαθόν), ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím.“

Platón, Obrana Sókrata 21d

Mohu to přirovnat k mé prvotině, kterou jsem před lety napsal a byl jsem na ni patřičně hrdý. Předal jsem drahocennou tvorbu a lačně vyčkával na to, až mi kritik oznámí, že se zrodil nový Shakespeare. Nic takového se pochopitelně nestalo, ale dostal jsem poměrně studenou sprchu. V tomto případě máte několik možností:

  • Označit kritika za idiota a poslat své dílo dalšímu, s očekáváním, že tentokrát dostanete hodnocení jiné. A pokud se bude negativní hodnocení dostatečně dlouho opakovat, získáte pocit, že vám nechtějí přát úspěch.
  • V druhé variantě se nejspíše smíříte s faktem, že vám psaní nejde a seknete s tím.
  • Třetí varianta je, že to pochopíte jako výzvu a posunete se díky ní dále. Nechci tím říci, že bych byl aspirantem na Pulitzera, ale objektivně je nesrovnatelný posun v tom, na co jsem byl před lety pyšný a v tom, co dnes pokládám za běžný text. A je to apel i na naše případné uchazeče do redakce. Učený z nebe prostě nespadl. Jde jen o to, zda máte chuť a sílu s tím něco dělat.

Tedy, v konečném důsledku to nejhorší, co můžete udělat, je být přesvědčen o své jedinečnosti a genialitě a hlásat svá moudra po Facebooku. Ne nadarmo se říká, že pocit inteligence je prvním stupněm debility.

Jsem sice blbá, ale… pejsánek!

Skutečný problém nastává, když se najde někdo kriticky smýšlející, kdo vaši nekompetenci a neobjektivitu začne využívat ve svůj prospěch. Začne pochlebovat všem těm lidem v komfortní zóně a tvrdit jim, že na selském rozumu není nic špatného. Že pokud má většina konkrétní názor, musí být automaticky správný. Konečně po všech těch útlacích zjišťujete, že jste měli pravdu. Konečně je tu někdo, kdo vám dává za pravdu. A to je přece fajn! A nechce za to peníze. Jen uznání a váš volební hlas. Občas sice někde ušlápne, ale to mu rádi odpustíme, protože to s námi myslí dobře (například Tomio Okamura získal prestižní ocenění Bludný balvan za šíření neexistující epidemie opičí chřipky). A když pěkně poprosí, občas mu na revanž uděláme nějakou tu službičku. Vůbec to nejhorší, co můžete udělat je, když lidi bez kompetencí začnete v rámci inkluze tahat do politiky. Míla Rozner by o tom mohl vyprávět, pokud by byl schopen sestavit větu.

A… pejsánek. Dej mi lajk!

Pokud bych měl přirovnat růst sledujících našich stránek s jinými, takzvaně „vlastenecky smýšlejícími“, vedeme nerovný boj. Zavděčit se kriticky uvažujícímu člověku je totiž mnohem těžší. V obecném měřítku má tedy stránka nutící své čtenáře myslet pouze pětinovou rychlost růstu oproti vlasteneckým projektům, které nabízejí snadnou lež (zda je tu nějaká souvislost s tvrzením z prvního dílu o procentu snadné manipulace populace, ponechám na vás). Tady jeden příklad za všechny.

Gimme your fame! PEJSÁNEK!!!

Krásný pokus nám v prosinci roku 2018 ukázal Véna, když si vyžebral za fotku se štěňátkem něco málo follows (mimochodem, stejné techniky používá Marek Prchal pokaždé, když v ANO něco bouchne. Narve nebohé zvířátko do náruče kmotra Babiše, a preference rostou dále. Den je zachráněn. O podprahovém programování si ale povíme třeba příště, pokud se tento díl vymaní z obecného patosu „dvojek“). Zatímco Véna zaznamenal nárůst 600 lidí na stránce během večera, my si podobný mechanismus dovolit nemůžeme, protože podobná žádost by znamenala naprosto opačný efekt. Jasně. Pár lidí výzvu přijme a střelí tam lajk. Reálně ale nemáme představu, kolik z vás by to pochopilo jako žádost o unfollow. A zcela logicky. Protože to vyhodnotíte jako pokus o manipulaci, a chcete se podobné zkušenosti propříště vyhnout.

Takže kolik kreténů vlastně může za své posrané životy?

V minulém díle jsme si řekli, že až 80 procent populace je k manipulaci náchylná. Krom vašich souhlasných komentářů, že to vidíte podobně, jsem bohužel nenašel relevantní informace, aby to šlo dostatečně ozdrojovat. Jedná se tedy zřejmě o díru, která zatím vyplněna nebyla. Ale kdo ví. Třeba si někdo najde čas, aby o tom vypracoval studii. Faktem zůstává, že cifra je odvozena z osobních zkušeností. Podívejme se nicméně na volební preference z ledna roku 2019 a trochu je rozeberme. V grafu pochopitelně není zahrnuto cca 40 % populace, která nepokládá za důležité rozhodovat o svém osudu a k volbám ani nejde – zde obvykle převládá názor, že na hlasu jednotlivce nesejde.

Zda je toto opakující se tvrzení výsledkem nějaké manipulace, si nedovolím tvrdit. Je to ale zajímavá sonda do laxnosti českého občana, který svůj hlas nedá jen proto, aby mohl několik let tvrdit, že volby jsou stejně zmanipulované a že ten, co tam sedí, tam nemá co dělat. Pokud ovšem rozebereme alespoň ty, co by zvedly svůj zadek z gauče a šli volit, získáme následující vzorek populace:

STEM, 01/2019

Volby by tradičně vyhrálo ANO se ziskem téměř 32 %. S polovinou hlasů je následují Piráti, potom ODS a pod hranicí 10 % potom další balast společně s umírající SPD, které teď navíc částečně ukradne preference Volný a List zadluženého Soukupa. Sečtěme si hlasy ANO, KSČM, SPD a Svobodní, které pokládám z drtivé většiny jako občany, které je snadné manipulovat. 49,1 %. Ve světle nových okolností seberme ODS 4 %, protože tuto stranu volili proto, že byl její tváří Véna junior. A potom samozřejmě nezapomeňme na to, že pokud člověk volí nějakou z demokratický stran, ještě to nutně nemusí znamenat, že je nutně nemanipulovatelný. Z vás, co jste dočetli tento článek až sem, řekli byste o svých blízkých, že jsou-li dostatečně a dobře motivování, podlehne polovina z nich manipulaci? Pokud jste odpověděli ano, je finální cifra 80 % ještě střídmou úvahou.

Problém a výhoda zároveň je v tom, že díky vzestupu populismu jasně vystoupilo několik politiků, kteří se definovali jako „že stojí za běžným lidem a vyznávají selský rozum“. Štěstí je v tom, že každému, krom Andreje Babiše jde o peníze, kterých se nikdo vzdát nechce. Štěpí tak svoje síly namísto toho, aby je koncentrovali.

You know real shit goes happen, when Mára vytáhne pejsánka!

Když se podíváme na motivaci Andreje Babiše, je zcela jasné, že o peníze mu primárně nejde. Koneckonců to tvrdili i voliči Andreje, když do politiky teprve mířil. Andrej má přece tolik peněz, že krást nebude. V konečném důsledku měli pravdu. Tak trochu. Skutečný hnací motor Andreje Babiše není mamon, ale moc. V rámci České republiky se už ani prakticky nemá kam jinam posunout. Zcela jistě by si jej lidé zvolili za prezidenta, ale tento mandát krom reprezentativy nemá žádnou výkonnou funkci. Navíc Andreje baví ta hra na kočku a myš, když může zkoušet co ještě může udělat, aby mu to prošlo. Přece si nemyslíte, že by Andrejovi stálo za to, krást dotace za pár milionů, když je bohatší než Donald Trump. Kdepak. Mnohem větší zábava je rozkopat na pískovišti bábovičku a čekat, kolik lidí se otočí za křikem dítěte. A když náhodou příliš mnoho, vždy je tu Mára Prchal, aby na internetu rozvášněné davy uklidnil fotkou, která Andreje personifikuje do osoby mnohem lidštější, než ve skutečnosti je.

Hele, táto, ten Andrej je úplně normální člověk jako my. Vždyť on taky chčije do ToyToyek!

Nabízí se otázka, kam se současným vývojem směřujeme. Populismus je na vzestupu, a namísto toho, aby byl potírán, objevují se jen nové postavičky, které se po zádech strachu, paranoie, rasismu a nevědomosti snaží vyškrábat ke svému korytu. A tato situace už se v historii několikrát opakovala. Osobně se ve svém cynismu domnívám, že není otázka „zda“, ale „kdy“ lidstvo problém s přelidněním a koncentrací kreténů vyřeší samo, než aby spoléhalo na další meteorit nebo smrtící epidemii.

„Lidi lze vždy přimět k tomu, aby poslouchali své vůdce. Je to snadné. Stačí jim to prodat tak, že jsou napadeni, a odsoudit pacifisty za nedostatek vlastenectví a za vystavování země nebezpečí. Funguje to naprosto stejně v jakékoliv zemi.“

Hermann Göring

Dnešní díl zakončíme opět slovy klasika. Co si o tom myslíte? Napište mi do komentářů!

Pokračovat na třetí kapitolu

 

Autor příspěvku: Parzival

Maskot Paralelních listů. Ajťák, grafik, PPC-Ninja a autor placený Sorosem s konexemi na Kalouska. O poledních pauzách chodí po ulicích města, hladí děti po vlascích a kolemjdoucím rozdává květiny. Mezi sedmou a osmou večer roní černé perly a ve volných chvílích léčí pohledem rakovinu.