Recenze: Once Upon a Time in Hollywood

Délka textu: Článek přečtete zhruba za 10 minut.

Jsou prostě filmy, na které je psát recenzi svým způsobem sebemrskačský trest. Jezdeckým bičíkem se mlátíte do slabin a říkáte si, jestli to není málo. Jestli by tomu nešlo ještě něco přidat. Jsem sebemrskač a trestám se rád. Proto píšu i recenzi, která se zřejmě nesetká s velkým pochopením fanoušků Quentina Tarantina. Na rozdíl od ostatních, kteří chrlí v recenzích superlativy jako „skvělé“, „úchvatné“, „vrcholné dílo Tarantina“ a další, osobně se budu muset v rámci Tarantinova nejnovějšího počinu omezit na lakonické „eeeeh?“.

Zlatá šedesátá. Roky lásky a míru poskvrněné válkou ve Vietnamu

Pokud jste ještě zhnuseně nezavřeli tuto recenzi a v ústech se vám nezačala formovat jedovatá slina na adresu autora textu, musím napsat, že film nehodnotím jako takový špatný. Jen to prostě není „ten“ Tarantino, kterého známe. Je to precizně zpracovaný biják. Letní jednohubka plná filmových hvězd, které chcete vidět. Děj zasazený do doby, kdy se ještě smělo kouřit u otevřené cisterny s benzínem a trávu jste sehnali u každého „zkurveného hipíka“. Oko potěší mihnoucí se Al Pacino, který hned v úvodu vysvětlí di Capriovi, že je v hereckém zenitu. Ovšem stále na tom není tak špatně jako Brad Pitt, který pracuje jako di Capriův kaskadér – pokud zrovna nějakou práci má. Právě Brad Pitt ztvárňuje roli naprosto bravurně, a pokládám ho za jeden z největších kladů celého filmu. Své kvality už ostatně ukázal už v Hanebných panchartech, a chemie Brada s Quentinem je něco, co na plátně prostě vidět chcete. Úspěšně mu přitom sekunduje di Caprio. Bohužel, právě jemu je věnováno asi největší procento dějově zbytečných scén, což opticky shazuje Leonardův výkon do druhé ligy. Strávit půlhodinu koukáním na natočené natáčení westernu je něco, co zní možná vtipně a zábavně. Časem to ovšem začne být poněkud otravné a ptáte se sami sebe „na čem že to kurva jsem?“. Tohle je asi ten hlavní důvod, proč mám z filmu tolik schizofrenní pocity.

Ve filmu je tolik postav, že by bylo možné nazvat jej přehlídkou cameo rolí

Zcela souhlasím s tvrzením „kolegů“ recenzentů, že tempo filmu postupně graduje. Snímek je jako dvou a půl hodiny dlouhá báseň přednesená z úst Marka Prchala, který omlouvá Andreje Babiše z krádeže lízátka na pískovišti. Andrej shodou okolností cestou rozkopal všechny bábovičky a zastřelil a zakopal na něm kadícího psa. Všichni tak nějak očekáváte, že je předem nalajnováno, co se stane. A v tomhle pohledu vás může překvapit máloco. Jako jasně. Tarantino si nikdy moc nedělal hlavu s předlohou a fikcí. Známe to od něj například už z Panchartů a Tenkrát v Hollywoodu je snímek, který si běží na stejné vlně. Sice tak moc nesouhlasím s termínem velkolepé finále, ale je pravda, že ten úsek začínající 20 a končící 5 minut před titulky je opravdu hodně, ale kurevsky hodně zábavný. Jen je prostě zabalený do dvou hodin balastu, protože zbytek na mě působil asi nějak jako „hele, mám tady pár desítek skečů a nevím co s nima. Říkáš, narvat tam co nejvíce amerických hvězd a prodat to jako nový film?“

Brad Pitt si svoji roli neskutečně užívá

Tarantino proslul svým budováním děje. Nahodilé skutečnosti se v jeho příbězích sbíhají jako nitky na pavučině. Uprostřed sedí vyžraný pavouk Tarantino a spřádá jednu za druhou až k epesnímu finále. Pochopitelně se něco na ten způsob děje i v Tenktát v Hollywoodu. Jen to postrádá určitou chemii. Atmosféra, kterou se vám Tarantino dvě hodiny snaží postupně hutnit má asi stejný efekt jako zájezd Američanů do Prahy, kteří zkoukli dvojku Spidermana a natěšení si jednou užít silvestrovský ohňostroj. Jenomže místo ohňostroje jim nad hlavou proletí dron s videomappingem a vyprskne na ně hrst konfet a pak je vrtule dronu nahodí rozmixovaným holubem.

Každé správné dítě má plamenomet v bytě, aneb Quentinova obsese v kosení nácků

Problémem paradoxně není vizuální stránka ani herecké obsazení, kde doslova každý protagonista tahá z paty to nejlepší, co může předvést. Samotná a fatální je absence děje, která je napumpována do pompézních 162 minut. Zhruba po čtyřiceti minutách jsem se začal inkarnovat do Mirky Spáčilové a přemýšlet, zda v kufru vedle rezervy a pytle na mrtvoly nemám náhodou zapomenutou automapu ze sedmdesátek. Čtení v ní by bylo možná záživnější, než sledovat spršku skečů, které do sebe sice zapadají, ale drtivá většina není pro děj podstatná a tvoří jakousi vatu. Navíc gradace filmu je konstruována tak, že si Quentin po dvou hodinách (ne)děje uvědomí, že by mohl také nastat nějaký posun v příběhu. V poslední půlhodině tak tedy absolvujete zběsilou jízdu šestiměsíčním obdobím, které vám zběžně vysvětlí, co hlavní protagonisté dělali, a že se po půl roce vrací do Hollywoodu. Jen proto, aby se střetli nevyhnutelnému konci a titulkům. A tady přijde další, naštěstí již poslední zklamání. SPOILER!!! < Zjistíte totiž, že příběh Polanských je v tomto snímku v zásadě zbytečný. Přestože sloužil jako jakási vábnička pro celý film a přestože je jim věnována poměrně významná část stopáže. Tarantino vám naservíruje variantu, která polemizuje s otázkou, zda by byl Polanski pedofil, i kdyby mu těhotnou manželku nezavraždili. A tohle už je něco, co prostě u Tarantina vidět nechcete – nebo to minimálně neočekáváte. >/ SPOILER

Příběh Polanských je v tomto zpracování odsunut na druhou kolej.

Pozitivně hodnotím, že Quentin ještě stále nezačal vykrádat sám sebe. Tím ovšem chvála ke scénáři bohužel končí. Jasně. Je tu i několik vyloženě výchovných myšlenek. Jako co čekat od lidí, které vychovává televize se seriály, ve kterých se vraždí. Také se dozvíme, jak užitečné je schovávat si doma filmové rekvizity – schopné provozu. Ale také je tu něco, co bych popsal jako režiserské vyhoření. Ucajdanost schovávaná za monologovou bouři, která mi vadila už při Osmi hrozných, se s Tenkrát v Hollywoodu jen prohloubila a celkově mě tato prázdnota v nápaditosti utvrdila v dojmu, že Quentin má svůj Magnum opus již za sebou. Jste-li skutečnými fanoušky, na nejnovější Quentinův film rozhodně jděte. Takhle subjektivní recenze vás přece nepřesvědčí o opaku, nebo snad ano?

 

 

 

Verdikt:

Lepší kudla v zadku, než oheň na střeše
Tarantino ještě stále nevykrádá sám sebe
Filmová jedhohubka na letní kino
Výstavní skříň herců kteří umí hrát
Spousta narážek, které většině lidí nic neřeknou

Není to Django. Bohužel se to mílovými kroky neblíží ani Panchartům
Tarantino z materiálu pro seriálovou epizodu natočil 2,5 hodiny dlouhý film
Telefonní seznam má méně postav a více děje
Většina recenzentů byla na jiném filmu než já
Film končí přesně 20 minut po tom, co se začne něco dít

 

 

Autor příspěvku: Parzival

Maskot Paralelních listů. Ajťák, grafik, PPC-Ninja a autor placený Sorosem s konexemi na Kalouska. O poledních pauzách chodí po ulicích města, hladí děti po vláscích a kolemjdoucím rozdává květiny. Mezi sedmou a osmou večer roní černé perly a ve volných chvílích léčí pohledem rakovinu.