Střední nápravná

Kapitola I: Krutá realita života

Kapitola II: Život je slepá jednosměrka

Kapitola III: Šikmá ulice

 

Kapitola I: Krutá realita života

Příběh je smyšlený. Jakákoliv podobnost nebo skutečnost je čistě náhodná. Obsahuje stopové množství oříšků, luštěnin, korýšů, propagandy, humoru, vaječných bílků, spermatu, laktózy, výkalů a ústřic, takže by tento text neměl nikdo číst.

Náš příběh se stal již před dávnými lety. V době, kdy louky byly zelenější, Slunce více svítilo, po naší planetě běhala jen dvě různá pohlaví a Rusko bylo chápáno jako ztělesnění zla. Mnoho vody od té doby odteklo, ale náš příběh žije dál. Je odkazem budoucím generacím na lepší časy. Je památkou na dobu, která se už nebude nikdy opakovat. Ale hlavně je to příběh o setkání lidí, kteří se semkli, aby hrdinsky čelili nekonečnému dobru. Protože temná strana síly je prostě lepší a být za klaďase bylo odjakživa opruz. Toto je příběh, který vám ukáže začátky Paralelních listů. Upřímný, nepřikrášlený a hlavně pravdivý příběh, který jste po nás tak moc chtěli (nebo spíše naši odpůrci, kteří zatím marně pátrají, co jsme za svině, aby nám mohli začít škodit).

Betonová místnost o rozměrech necelých deseti metrů čtverečních neskýtala úplné pohodlí. Skrz zamřížované okno dopadaly na mokrou zem cáry světla, které měly připomínat, že tam někde venku je určitě hezky, zatímco ti uvnitř sedí jednoduše v kriminále, což prostě zkazí den hnedka zrána a vy víte, že celý den bude stát za starou bačkoru.

Parzival si protřel oči zalepené ospalkami a letmo zamžoural po osobách, které se nacházely ve vězeňské cele také…  Většina sestavy, jak seznal, zůstala od včerejšího večera nezměněna. Potetovaný tlustý chlap neúnavně vzpírající lahváče, drogový dealer, kterého rauš stále ještě neopustil a pokoušel se už asi deset hodin v tahu osouložit zeď, šílený řidič autobusu s košilí od kečupu (nejspíše), chlápek v kvádru s kouty tak vysokými, jakoby se mu po hlavě proběhla leštička na parkety, slizký chlap převlečený za štětku, … Moment! Chlap v kvádru? Ten tu je nový.

Pohledy Parzivala a ztělesnění Slendermana se na okamžik setkaly. Parzivalovi neuniklo, že se na něj podivná postava usmála. Pokud to nebylo cenění zubů. Každopádně se svižným krokem začala přibližovat. „Dobrý den. Jmenuji se Ctibor Příbor a jsem váš advokát.“

„Advokát? Co to…“

Bylo to trochu moc informací naráz. Tím spíše, když jste momentálně ve stavu, kdy si moc věcí nepamatujete. A pokud pamatujete, nejraději byste na ně zapomenuli. Nebo alespoň očekáváte, že na ně zapomene vaše okolí. Prostě a jasně možností, jak se v kriminále zdunit je poměrně málo a pálenka z plesnivého chleba, kterou si Parzival tajně připravoval v záchodové míse sice přinesla tížený efekt, ale měla nepěkné vedlejší účinky.

„Ano. Advokát. Domníváme se, že podle toho, jak jste oblečen, si vlastního advokáta dovolit nemůžete, a tak jsem vám byl přidělen státem.“

Parzivalovi prolétla hlavou myšlenka, že po týdnu v kriminále, kdy z bezpečnostních důvodů prozatím odmítal návštěvu společných sprch ani lépe vypadat asi nemůže. Myšlenku na poslání Ctibora do prdele, proto prozatím spolkl a čekal na další informace. „Předně prosím pochopte, že jsem tady, abych vám pomohl,“ pokračoval Ctibor nezaujatým tónem hlasu. „… Jste totiž až po uši ve sračkách!“

Parzival se znovu rozhlédnul po místnosti a bohužel nemohl úplně nesouhlasit. „Jednoduše pochopte, že mít na svědomí tolik nevinných muslimů, je téměř srovnatelné s genocidou!“

„Jako ale počkejte. Vždyť jsem jen smažil kuřecí nugety v Mekáči!“ snažil se kriminálník bránit jako již tolikrát, ačkoliv mu bylo jasné, že se mu dostane znovu stejné odpovědi.

„Smažit kuřecí nugety na vepřovém sádle?!? Dokážete si představit, co to pro takového muslima bude mít za následky?“

Následovala pečlivě nacvičená esej o nebohých muslimech, kteří jsou po explozi odsouzeni bloudit jako ztracené duše po zemi, protože nebeská brána je pro ně navždy uzavřena. Následovala poměrně nová kapitola pojednávající o sociálních následcích pro nebeské panny, které marně čekají na svého machometána, kterému byly přislíbeny. V konečném důsledku nepomohlo ani to, že krom kuřecích nugetů smažil na sádle i hranolky a do Coca-Coly přihazoval tajně škvarky.

„…Ale to já prostě nevěd…“

„Správně!“ rozsvítily se Ctiborovi oči. „Nevěděl jste, co děláte. Podívejte. Podle novely zákona vás čeká elektrické křeslo. To pro vás asi není úplná novinka. Ale ve škole máme teď takový projekt, a já jsem si řekl, že bych to mohl mít jako takovou práci na referát… Hele, já dostanu jedničku a vy budete žít. Co vy na to?“

Parzivalovi proletělo hlavou několik myšlenek zároveň. V první řadě, že Ctibor bude právník bez diplomu, což je ale pořád lepší, než aby se o svá práva staral on sám… A také, že ty vysoké kouty vypadají takhle zblízka ještě naleštěněji. Ctibor byl evidentně to, čemu se říká v moderních dějinách věčný student. Takových 50-60 let studuje a po získání všech ocenění, vysvědčení a diplomů zamíří rovnou do důchodu, namísto toho, aby se jako každý správný pracant z dělnické třídy staral o blaho národa. Doma tyto lidi nazývali lepšolidmi. Když se ale objevil Ctibor a nabízel možnost záchrany mrzkého života, elitářský lepšočlověk se hnedka zdál být mnohem méně odporný. Podtrženo, sečteno, Parzival ze sebe vyloudil to nejrozumnější, co ho napadlo. „HUEEEE?“

„Beru to jako souhlas!“ Ctiborova očka se rozsvítila ještě více. „Podívejte, je to jednoduché. Za běžných okolností by vás křeslo neminulo. Osobně se ale domnívám, že by bylo nehumánní odsoudit k smrti člověka, který neví, co dělá.“

„Ale to já nevěd…“

„Máte to nacvičené parádně. Teď už jen musíme přesvědčit všechny okolo, že jste blázen. Dokážete mi takhle z fleku nadhodit nějakou kravinu? Něco, co by z pusy normální člověk nikdy nevypustil?“

Parzival se pokusil udělat to nejlepší, co uměl. Mluvit tedy o něčem, o čem nemá nejmenší páru. Zašťáral v hlavě a vzpomněl si na svého tělocvikáře, který na ně na základní škole pořvával všelijaké píčoviny, zatímco jim na stopkách počítal, za jak dlouho podlézou na školním dvoře koberec z ostnatého drátu. „Ad hominem presstitut libdem!“

„No výborně! Já věděl, že se nějak dohodneme. Zatím tu na mě počkejte a já zařídím vše ostatní.“

Vězně napadlo, že vlastně nikam nespěchá. A i kdyby, je to přece on, kdo je v pruhovaném mundůru, a ne Ctibor. Nezbývalo mu tedy nic jiného než čekat. „Bude to pár dní trvat. Ale znáte to, byrokratické peklo se nevyhne ani budoucím právníkům. Každopádně, když to klapne a podaří se mi rozhodnutí soudu odvolat, třeba to přežijete…“

 

Kapitola II: Život je slepá jednosměrka

Dny se vlekly jako podnapilý bezdomovec vyschlým korytem Labe. Parzival netrpělivě očekával znovuotevření jeho případu, který mu mohl potenciálně zachránit krk, a to i v případě, kdy by se musel vrátit do školy. Trvalo to dlouhých deset dní, než skutečně nabyl jistoty, že mu Ctibor Příbor nekecal a že se Parzival nestal jen nebohou obětí krutého vtipu. Pošťák se omlouval, že ji mohl doručit už dříve, ale nikdy ho nezastihl doma… a obálku, která je určena do vlastních rukou přece jen tak nemůže jebnout do ruky nějakému hlídači nebo muklovi. To dá přece rozum.

Nálada se mu kupodivu nezlepšila ani po tom, co mu byla doručena toužebně očekávaná obálka se zeleným pruhem. Čím více se proces blížil, tím méně si věřil, že ze sebe před soudní lavicí dokáže udělat dostatečně velkého debila, aby nebyl připečen do elektrického křesla.

Když pak nadešel den D, Parzival měl žaludek jako na vodě. Po dlouhých měsících ho poprvé nahnali do sprch a hasičskou hadicí smyli vše, co se na vězně za tu dobu nalepilo. Zároveň byla vyvrácena i letitá teorie, že špína se začne sama loupat od vrstvy pěti centimetrů.

Parzival byl navlečen do podivné mikiny, která byla vzápětí identifikována jako svěrací kazajka. Následně byl na rudlu převezen do prosvětlené místnosti, která snad kdysi sloužila jako jízdárna koní. Dnes se v ní už jen střídaly maturitní plesy, zasedání vyznavačů Aštara Šerana a soudní přelíčení.

„Povstaňte, slavný soud přichází!“ zvolal hromotluk u dveří. Z jeho zjevu bylo patrné, že jeho slovník obsahoval pouze tato slova, která byl navíc schopen opakovat pouze v tomto pořadí. Nepatrný úsměv značil, že měl sám radost z toho, že ve větě nic nepokazil.

Vzápětí se vyrojily podivné osoby v dlouhých kabátech a bílých parukách. Každá paruka měla nenápadný copánek. Přesně tak dlouhý, aby působil dojmem vznešenosti, a přesně tak dlouhý, abyste si ho nemohli omylem vymáchat v gulášové polévce, kterou si dáte s chutí pokaždé, když někoho pošlete na smrt. První, starý vrásčitý muž, byl zřejmě ten nejdůležitější. I přes genderové kvóty nesl pouze malé dřevěné kladívko. Za ním se hrbili ostatní pod tíhou knih a poznámek.

Jako poslední se v místnosti objevila porota. Jistě ne náhodou se skládala z muslimů, na které Parzival zaútočil vepřovým sádlem.

„Obžalovaný se dopustil hned několika těžkých přečinů,“ vzal to soudce pěkně zostra, čímž pokořil svůj dosavadní rekord, protože obvykle si na viníka nestranně zasednul asi až po sedmi minutách. „Mezi nimi i neoprávněné držení vepřového sádla a tak dále a tak dále… bla-bla-bla…“ zakončil monolog soudce. „Občane Parzivale, chcete se k tomu nějak vyjádřit?“

Trestanec se rozpomenul, že ze sebe má udělat co největšího debila, a tak si vzpomenul znovu na svůj idol školních let a učitele tělocviku Mgr. Lubomíra Volného. „Vždy jsem miloval, miluji a budu milovat jak svou vlast, tak přímou demokracii. Všechny mé výzvy i slova platí!“

Ozvalo se zaječení a soudci sklouzly brýle úlekem na špičku nosu. Příbor plesknul Parzivalovi výchovnou facku a omluvil se soudu za to, že „Obviněný je s prominutím úplný debil…“ a že musí být soud i porota poněkud shovívavější.

Seschlá stařena, která si při prodeji párků v rohlíku vypomáhala finančně prací stenografky se vyškrábala z mdlob zpět na židli a začala nejistě hledat písmena na starém psacím stroji.

„Dobrá tedy, zkusím se Vás zeptat ještě jednou. Chcete ke svému obvinění něco říci?“

„Vlastně ano,“ odvětil Parzival. „A která ženská je vlastně ještě panna? A můžou být panny i muži? Genderové studie ukazují, že ano!“ Důchodkyně se znovu vyvrátila a soudce mu musel dát výjimečně zapravdu. „Pak tedy musíte také uznat,“ pokračoval Parzival, „že je genderově nevyvážené, aby na muslima čekalo v nebi čtyřicet panen. Proč tam na něj nečeká i nějaký panic? A jak se má vlastně homosexuální muslim těšit na explozi, když ví, že nebe je v podstatě peklo se čtyřiceti sexuchtivými harpyjemi?“

Soudce mu dal znovu zapravdu, ač byl nucen Parzivala namísto neúmyslné genocidy obvinit z nepřiměřeného útoku na ochranu genderových práv. Zcela logicky si tím tak ale moc nepolepšil… Vlastně se teď nacházel hrobníkově lopatě tak blízko, jak ještě nikdy. Když potom byl předvolán korunní svědek (alias porotce), bylo vše ztraceno. Parzival měl být příští den popraven za své prohřešky v plném rozsahu. Marné bylo lamentování, že proces byl zkonstruovaný a že proběhl v rekordně krátké době… Nic nebylo platné.

Příbor se kvapem rozloučil se slovy „Bylo mi ctí… Snad se ještě někdy setkáme a doufám, že to nebude v pekle.“

Pak už byl vězeň znovu vlečen na svou celu. Z dálky slyšel ještě brblání Ctibora, že takhle se do druhého ročníku snad nikdy nedostane a že by upsal duši ďáblu za jedničku z referátu.

Vše bylo ztraceno. Parzival čekal ve své kleci na svoji popravu. Náš příběh by mohl právě teď končit a slabší povahy by to jistě i přivítaly, jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A toto je jeden z těch případů, kde to platí dvojnásob. Mohli jsme třeba očekávat, že bude Parzival sťat obrovitánskou gilotinou, která bude při jeho smůle tak tupá, že bude slyšet minimálně třikrát omlouvat se kata, že to musí znovu natáhnout…

Ráno ho budil dozorce se slovy „Máte štěstí chlape…!“

„Jak to, oni mne pustí?“

„Ne. Ale jste vůbec první, koho za posledních padesát let budou škvařit na elektrickém křesle…!“

„No to je skvělý!“ konstatoval Parzival. „Takže gilotina to nebude. To se mi celkem ulevilo…“

„Taky si myslím… Jednou se o vás budou učit ve škole.“

„Jo, taky se na to pořádně těším. Už vidím ty palcové titulky: PO PARZIVALOVI ZBYLY JEN SESMAHNUTÉ BRÝLE…“

„Tady,“ ukázal na talíř dozorce. „Koukejte to sníst… Kvůli vám museli narychlo spíchnout elektrické křeslo a pouta jsou moc volný, tak abyste jim snad neutekl.“

„CO?“

Dozorce se s jistou dávkou neochoty a nejistoty poškrábal na pleši. „No, to máte jednoduchý. Poslední poprava na elektrickým křesle se stala před více než padesáti lety a jediné funkční elektrické křeslo je vystaveno v americkém muzeu donucovacích prostředků, které patří řádu Milosrdných sester a ti nám ho nechtěli půjčit…“

„Aha, a co jste s tím teda udělali?“

„Jako znáte to. Zlatý český ručičky… Zajeli jsme do kovošrotu a když jsme našli odpovídající kancelářskou židli, stačilo k ní akorát trochu přivařit držadla a bylo všechno, jak má být. A teď to koukej sníst… nemáme na tu vaši popravu celej den!“

Tohle byla vůbec taktika, kterou Parzival až tak moc nechápal. „Proč krucinál dávají jídlo těsně před popravou? Teď… Když stejně nikdo zřejmě nemá vůbec žádný hlad?“

Ještě chvíli o tom přemýšlel, zatím co se nimral v podivné hmotě o konzistenci krupičné kaše a chuti kompostovaného zelí, než mu dozorce jemně obuškem naznačil, že je čas jít. „Tak pojď! Na tuhle cestu do smrti nezapomeneš… To ti garantuji!“

„Muž na zelené míli!“ zařval dozorce, když Parzivala proti jeho vůli vytáhl v poutech na koberec stejné barvy a tlačil ho před sebou dlouhou chodbou.

„Pohodlně se usaď, asi to trošku štípne.“

Dozorce přikšíroval trestance na kancelářskou židli a zajistil izolačkou ústa. Poté ustoupil za tlustou skleněnou stěnu. Ještě na budoucí škvarek houkl „Uvolněte se“ a potom dal pokyn popravčímu, že může začít.

Zabzučelo to. Parzival cítil, jak mu do těla začíná tepat proud. Nevadilo mu to. Tedy alespoň zatím, protože proud nebyl nijak silný. To už k němu ale zase přibíhal dozorce a omlouval se, že jim to dneska trošku blbne a ať prosím chvilinku počká, že to hned bude. Opravdu. Po chvíli začal proud pozvolna sílit. Parzival se pevně přichytil přivařených trubek sloužících jako opěradlo a zatnul zuby. Napětí stále sílilo a celá kovová konstrukce se začala chvět. Tu ale náhle povolila trubka, kterou Parzival křečovitě svíral a ozval se tupý náraz. Urvaná trubka přerušila obvod a neomylně zasáhla svůj cíl. Na Parzivalově čele svítila čerstvá kruhová rána.

V mrákotách se Parzival podíval směrem na kata a dozorce, kteří si navzájem cosi špitali. Potom k němu oba přistoupili a pravili: „Poslyš, víš že máš neobyčejný životní potenciál? Tak víš to? No to je celkem jedno. Hele, není to zcela podle předpisů, ale tyhle případy máme nařízeny od Ministerstva kouzel evidovat a nahlásit. Prostě kouzelnické zákony jsou nad ty české. Víš, jak to myslím? No to je jedno. Jak by se ti líbilo studium na kouzelnické škole, kde by ses naučil svoji sílu ovládat?“

„Kde že?“ Parzival posledních pět minut pokládal za určitý stav nevědomí. Jednak byl samotný příběh dost přitažený za vlasy, do očí se mu řinul vodopád krve a v neposlední řadě čekal kouzelnou sovu už před deseti lety a od té doby pohádkám prostě přestal věřit.

„No jasně! Můj syn tam také chodí.“

„Aha, a jak asi chcete odůvodnit to, že nikdo nenajde moji mrtvolu?“

„No jak… řekneme, že se vypařila. Stejně si už nikdo nepamatuje, jak to před lety vypadalo, když se ještě škvařilo jako na běžícím pásu. Nemysli si, že to děláme jen tak. Máme za to od školy pěkně tučné prémie.“

Co mohl Parzival ztratit? Vždyť je technicky stejně už teď mrtvý. A navíc praštěný. A navíc stále existovala varianta, že je už dávno mrtvý, jen ho přes ten otřes mozku ještě nepřestala bolet hlava. „To je ta škola v Bradavicích?“

„Ale co tě nemá. Každej stát má vlastní. Dokonce i tak sociální případ, jako je Česká republika. Jen ji prostě nikdo nevidí. Tedy pokud není kouzelník. Před lety se tam stala nějaká nehoda. Něco tam bouchlo nebo co, rozmetalo to lesy v okolí školy a od té doby se tam každý bojí přiblížit a škola se stala z nějakého důvodu neviditelnou.“

„Aha, a jak se ta škola jmenuje?“

„Temelín. Měli bychom odtud zmizet, než si nás někdo všimne. Podobnosti ti vysvětlíme cestou. Musíme toho totiž ještě hodně zařídit. Ze všeho nejdříve se ale musíme zastavit do banky Rothschildových, otevřít konto pro ochranu nových kouzelníků…“

„Cože? Banka u Rothschildových?“

„Hele, to ti potom vysvětlíme! Prostě existuje program na integraci nových kouzelníků financovaný Evropskou unií. Teď se odtud nějak musíme dostat a potom tě ubytujeme v nějakém nedalekém hotelu. No tak hybaj, hybaj… Musíme pokračovat. Máme toho spoustu na práci.“

Dozorce ještě rychle vběhl do svého kamrlíku, kde něco načáral na kus papíru a z malé klece vytáhl malého vrabce. Cár přivázal vrabci na nohu a vyhodil ho z okna. Parzival ještě nikdy nic takového neviděl. Vrabec se po chvíli nejen vrátil, ale na noze měl přivázanou mnohem větší zásilku než předtím. Nebylo pochyb, byl to dopis. „A tady máš tu pozvánku do školy. Tím by byla tahle formalita uzavřena.“

 

Kapitola III: Šikmá ulice

Malcolm je syn vládce zapomenuté republiky Flákanda na Pobřeží slonoviny. Odporně bohatý stát, který se před mnoha lety izoloval, aby v něm mohl vzkvétat komunismus. A ten zde vzkvétal tak dobře, že všichni soudruzi velmi rychle zbohatli. Bohužel, v každém ráji čeká prohnaný had. Nejinak tomu bylo ve Flákandě a pomyslným zloduchem byl pochopitelně berňák.

Flákandské daně se vyznačovaly tím, že byly extrémně tuhé a měly za úkol redukovat finanční soběstačnost každého občana… Protože jak chcete rozvíjet socialistickou ekonomiku ve státě, kde patří všechno všem, ale nikdo nic nechce. Těžko.

Naštěstí lid flákandský je známý ve vesmíru jako třetí nejprohnanější národ. Druzí jsou prastarý kmen Thajan-pago ze souhvězdí Leklé velryby. Vyznačují se tím, že pod záminkou laciného sexu nalákají zájemce do jejich hnízda, kde jim v nestřeženém okamžiku nakladou vajíčka do análního věnce. Druhým nejprohnanějším národem jsou pochopitelně Češi, kteří vymrdají úplně s každým i bez záminky. Je zcela pochopitelné, že Flákanďané měli problémy s tímto specifickým národem. Aby obešli daně, zjistili totiž, že je možné proprat peníze přes fiktivního příbuzného v zahraničí. Flákanďané tak za posledních dvacet let poslali do světa bezpočet mailů, kterými informovali svou rodinu o náhlém a tragickém skonu jejich příbuzného v zahraničí. Česká republika však hrdinně odolávala a nikdo na maily neodpovídal. Ani po tom, co Flákanďané přislíbili tučnou provizi. Dokonce ani po tom, co jim nabízeli peníze všechny, protože se jim doma nevešly do slamníku, a jak sami Flákanďané říkají „Raději peníze pošlu do nějakého rozvojového státu než berňáku.“ Nic. Vše bylo marné. Až nad Flákandou zakroužil sup a přinesl tajemný dopis pro Malcolma Frededick Blacka.

Malcolm byl úplně průměrný mladý africký chlapec. Netahal sice penis po zemi jako jeho afričtí spolužáci, to ale mohlo být způsobeno tím, že měl poměrně vysoké nohy. Navíc si v pubertě vybral, že bude běloch, protože když si může chlapec kdekoliv ve světě během puberty usmyslet, že chce dostat menstruaci (a v rámci transgender rovnosti dostane průkazku razítkem „Ženská, nebo tak něco“ a podprsenku o velikosti 0+), mělo by být naprosto korektní být i bílým černochem. Koneckonců Malcolm v podobných debilitách nebyl úplným průkopníkem a nápad obšlehnul od svého strýce s nenechavými prstíky, Michaela Jacksona.

Strýček Michael Malcomovi vždy říkal, že je kouzelný. Že je speciální a jiný než ostatní děti v jeho harému. Mělo se ovšem za to, že podobné pindy Michael říkal každému, koho si tahal do postele. Sup z kouzelnické školy s dopisem však uvedl nepřesnosti na pravou míru. Malcolm byl skutečně kouzelný. Bílý černoch s hůlkou v ruce a holí skoro na zem. Nikdo takový se ve Flákandě a vlastně na celé planetě jistě neztratí.

Když se pak ukázalo, že se škola čar a kouzel nachází v České republice, bylo rozhodnuto. Malcolm se vydal na zkušenou do vzdálené země. Krom příslibu titulu flákanského vrchního šamana tak získal ještě veledůležitou misi. Zjistit, proč ty kurvy neposílají informace o svých platebních kartách.

Expresním Olgojem chorchojem se Malcolm dopravil až do Prahy. Ubytoval se prozatím v hostinci U Nakoplé tříhlavé kočky. Jen několik málo dnů před začátkem školního roku. Dost času na to, aby si ale koupil všechny školní pomůcky z dlouhého seznamu. Nechal za sebou vlast, rodinu, a dokonce i všudypřítomnou ochranku. Malcolm si stále ještě nezvykl na podivnou svobodu. Vstávat, kdy se mu zachce, jedl, pil a kouřil cokoliv ho napadne. Mohl dokonce chodit, kam chtěl, pokud to ovšem bylo na Šikmé ulici. Jenže vzhledem k tomu, že ve všech ostatních ulicích se zrovna kopala ucpaná kanalizace, nedalo se díky puchu stejně nikam jinam jít (Snad by se ještě mělo podotknout, že Šikmá ulice se jmenovala Šikmá, protože se sem před časem nastěhovali kouzelníci východoasijské etnické menšiny. Ti nyní lemovali obě strany dlouhé Šikmé ulice a nabízeli nejrůznější cetkami.)

Celý zbytek dlouhých slunečných dnů trávil Malcolm psaním rozsáhlé eseje pro flákandské ministerstvo zahraničí na téma „Proč jsou Češi čuráci“ a průzkumem nejrůznějších obchodů. Bavil se, když schovaný za plachtou pozoroval kouzelníky a kouzelnice, jak si navzájem ukazují, co zrovna koupili.

Když si Malcolm z trezoru u Rotschieldových doplnil svůj měšec zlatými streptokoky, stříbrnými srpci a bronzovými kladivy, musel prokázat velkou schopnost sebeovládání, aby neutratil veškeré úspory najednou. Jakmile totiž vykročil z banky na Šikmou ulici, jako by bylo vše náhle neuvěřitelně potřebné… Největší zkouška na něj nejspíše čekala u malého zapadlého krámku, když mu zakrslý Asiat zatahal za rukáv a řekl „Pocem pane! No, ty s tou beranicí! Pocem!“ Vietnamec ho vtáhl do svého kumbálu Lux extra a jiné dopravní prostředky a na pult vytáhl pytel od brambor.

„Co to je?“

„Extra kvalita, pane! Z dovozu… To je prototyp. Smeták2000. Jen tiťapade streptokoků, -koupila?“

Malcolm opatrně otevřel pytel. Zklamaně ho ale zase zavřel, protože vůbec nevyhovoval jeho představě. „Fuj! Co to je?“

„Extra kvalita, pane! Z dovozu… Smeták2000…“

„To jsem už slyšel,“ přerušil ho Malcolm. „A takhle něco lepšího byste neměl?“

Vietnamec si popostrčil své brýle k nosu, ukázal ukazováčkem na Malcolma a pravil: „Á pan je znalec… Moment…“ odcupital do vedlejší místnosti. Za chvíli už se vracel se zaprášenou krabicí. „To přišlo včera. Nejnovější model. To je Rejžák Professional1995. Toto nejnovější závodní koště je vybaveno aerodynamicky tvarovanou odlehčenou plastovou násadou, která je vyleštěna liščím ohonem do diamantové tvrdosti, a opatřeno speciálním obranným kouzlem statické energie. Každá individuálně vybraná rejžáková štětina v ocasu byla navržena k aerodynamické dokonalosti, která dává Rejžáku nepřekonatelnou rovnováhu, absolutní přesnost a jistotu, že zemi umyjete kvalitněji a rychleji než s obyčejným mopem. Rejžák je již v základní ceně vybaven centrálním zámkem, dvěma airbagy a rovněž velkým košíkem na nákupy. Cena tiťapade Streptokoků…“

Malcolm kriticky pohlédl do svého měšce, ale tolik u sebe neměl. „Berete splátky?“

„Ne-e. Tiťadvacet Streptokoků.“

„Dám vám za něj maximálně sto padesát.“

„Ne-e. Tiťadeset Streptokoků. Prosím, pane, mam sedm dětí a mají hlad!“

„Sto šedesát.“

„Vééén holoto! Nenechám se přivést na žebrotu!“

Bylo to poprvé, kdy Malcolm opustil budovu bez poct otroků. A bylo to poprvé, kdy jej někdo nakopnul do zadku a on skončil na ulici s hubou zabořenou v prachu. Malcolm pomalu zvedal hlavu, když tu si najednou všiml páru dívčích chlupatých a patřičně křivých noh stojících před ním.

„To je debil. Vidíte ho? Zase mi nějakej chudák padá k nohám. Černej ke všemu…“

„JSEM BÍLEJ!“

„Černobílej ke všemu. Uhni nicko, jdu si koupit Máčka!“ Byla nádherná… Pod vrstvou chlupů se skrývala citlivá duše, která věděla, co chce. A odmítla Malcolma, což v něm vzbudilo ještě větší zájem. Ve Flákandě chlapci dívkám padají k nohám. Je sice pravda, že většinou zakopávají o údy, Malcolm měl ale natrénované nenápadné podkopnutí noh, čímž své vrstevníky hravě dohnal ve skórování. Prvotní odmítnutí zcela logicky pochopil jako výzvu. Zatímco slečna s vizáží yettiho zapadla do trafiky, Malcolm se posbíral z prachu ulice a sebevědomě se vydal za svým novým objektem.

„Ty Máčka mi dejte tak patery. Bůh ví, jestli mají ve škole nějakou trafiku. Jo. A taky potřebuju nějaký pergamenty, tužku 2B, gumu, dýmku na crack, dvoje desky a injekční stříkačku…“

„Ehm ehm…“ nenuceně si odkašlal Malcolm a zvedl se od něj obláček prachu. „Můžu vám ten nákup odnést?“

„Vypadám do píče, že se o sebe neumím postarat? To jako že potřebuju otroka, aby mi odnesl nákup? Kurva že potřebuju! Ale víc si od toho neslibuj.“

„Bude to sedm Streptokoků,“ přerušila cvrlikání trafikantka.

„To je dobrý, to zatáhnu,“ zabořil Malcolm ruku do pytle s mincemi.

„Anebo teda jo. A dones mi to do Tříhlavé kočky.“ Dvojice vyšla na ulici a směřovala zpět ke společnému penzionátu.

„Ty jsi pravá Češka?“ vyzvídal Malcolm.

„No jasně, ty vole!“

„Já jsem Malcolm a ty se jmenuješ?“

„Abdula Šered-záda ibn Komoda, ale kamarádi a rodina mi říkají jen zkráceně Pomněranč.“

„Jo, aha. A můžu se zeptat… Ta škola, o který jsi prvně mluvila v trafice. Je to taky Temelínská škola čar a kouzel?“