V momentě kdy si během tradiční přestávky mezi zkouškovým obdobím a začátkem dalšího semestru ubližujete například nýtováním varlat k židli na které sedíte, je pro vás už moc pozdě, abyste z vysoké školy odešli. Jediná možnost je si to celé odtrpět a doufat. Můžete třeba doufat v to, že vám ten diplom nebude úplně k hovnu. A když už víte, že studujete obor jako je třeba konstrukce parních lokomotiv, můžete stále doufat, že Netflix koupí váš životní příběh.
Na konci minulého semestru, respektive začátku tohohle se rovněž začal psát příběh psaní (teda spíše nepsaní) mé bakalářky. Samozřejmě bych mohl ještě nevychladlou mrtvolu obrat o všechny cennosti a pořádně si v indukční peci přihřát polívčičku. Ovšem bude lepší, když zde zmíním pouze významné milníky mého utrpení, jako je například první prostřelené koleno, první posolené prostřelené koleno a tak dále. Pro ty, kteří mé utrpení ohledně čtení bakalářky nečetli, vřele doporučuji. A nezapomeňte si k tomu přibalit koňskou mast s chilli a vlhčené ubrousky.
Semestr jsem tedy začal bez tématu bakalářky, zato s pojebem na sucho od docenta, že jsem si žádné téma nevybral. Docent se příliš nezaobíral tím, že na mě žádné téma nezbylo. Pro něj to byly nepodstatné detaily. Hlavní je, že mi mohl při každé příležitosti do prdele narvat svou celou golfovou sadu i s caddym. Nebyl jsem si úplně jistý, zda jsem mu třeba omylem neobtáhl manželku, dceru, milenku, sekretářku a sousedku, co se občas staví na kafíčko. Pokud ano, rozhodně se mu tímto nechci omluvit, protože je to čurák. Jen bych rád věděl, proč mě nesnášel se stejnou vášní, se kterou já bojuji proti rýžovému nákypu.
Jakoby mé utrpení nestačilo, na tenhle semestr jsem vyfasoval i mou oblíbenou docentku ekoteroristku. Před jejím zmrdstvím v podobě příchodu na přednášku přesně 14 minut po začátku hodiny, aby mohla ocelovým podpatkem rozdrtit nejen naše koule, ale i sny o akademické čtvrthodince, se klaní i týpek, co na tlačítka u semaforu lepí žvýkačky. Přednášky se nesly v takovém tom pohodovém tempu, kdy si nanesete pleťovou masku smíchanou ze sprcháče a kuchyňské soli a do očí si narvete na kolečka nakrájené nakládačky v pikantním láku. Vaše snění a duševní očistu vyruší až náhlé zvolání "VÁLKY", "SOCIÁLNÍ REVOLUCE". Ne, nedělám si prdel. Docentka je jediný mi známý člověk, který dokáže plynně v jedné větě přejít od dobývání bauxitu k sociální revoluci v pevninské Číně. Podobně vypadala téměř každá přednáška. Výjimkou bylo těch málo hodin, kdy by někdo odvážný a donesl si třeba pití v plechovce. To se z docentky stala Sibyla Trelawney a z potisku dotyčnému předpověděla krutou smrt. Hliníkové plechovky totiž na jejím seznamu zla patří na druhou příčku hned za obsah daných plechovek. Vlastně tak přemýšlím, že ať už člověk pil a nebo svačil cokoli, vždycky to bylo špatně. Coca-Cola? Rozleptá tě kyselina zevnitř a střeva ti prdelí vytečou na podlahu autobusu. Kohoutková voda? No tak to ses asi úplně posral. Oproti tomu je i voda v Bečvě bezpečná pro přípravu kojenecké stravy. A co jsem si vlastně z toho předmětu odnesl? Popravdě ani nevím. Snad jen to, že je mnohem lepší držet hladovku a chcípnout, než být pošetilec chlemtající vodu z kohoutku.
Pokud si myslíte, že je ta ženská švihlá prodlužovačkou přes hlavu, máte pravdu. U zkoušky nás totiž hlídal pes. Ne, nedělám si prdel. Byl květen, já seděl na chodbě před kabinetem a po mé levici seděl čokl, co dával pozor, jestli neopisuju. Zabezpečí bylo opravdu na špičkové úrovní. Cítil jsem se bezpečněji než klenoty v Louvru. Dostal jsem otázku na slitiny titanu a co náhoda nechtěla přímo před nosem na stěně chodby visel obrovský plakát na téma slitin titanu. Inu, pod svícnem je vždycky ilegální skládka pneumatik. Ani chvíli jsem neváhal a tenhle dar bral jako odškodné za ty golfové hole v prdeli od docenta.