Příběh začíná na jaře roku 2017. To je skoro čtyři roky zpět. Byla to skvělá doba, kdy jsem si ještě vydělával poctivou prací a moji duši jsem zatím neupsal Arcikacíři Sorošovi. Právě jsem odmaturoval a byl jsem notně zklamaný z toho, že na vyřazování absolventů nebyly žádné striptérky a ředitelka si do prdele nenarvala římskou svíci, aby tu naši zkoušku dospělosti pořádně oslavila.
Od vlastnictví maturitního vysvědčení jsem očekával tak nějak více. Čekal jsem, že dostanu, já nevím, třeba kartičku, která mi otevře novou sekci v knihovně, kde knihy nevypadají, že bojovaly v první linii na východní frontě. Že mi v drogerii u pokladny nabídnou čáru zdarma a v bordelu budu mít přístup k ukrajinským šlapkám, co ještě nejsou naskrz prolezlé pohlavními nemocemi jako finančák korupcí. Nic z toho se ovšem nestalo. Dokonce jsem se ani nepovznesl na vyšší úroveň bytí, na které bych přebýval jako čistá energie a nemusel řešit tíživé problémy smrtelníků, jako třeba když se vám chce ve dvě ráno chcát a nedovedete se přimět opustit lůžko, ale zároveň nemůžete usnout. Octl jsem se tak na rozcestí mezi dvěma možnostmi. Můžu každou svou větu pyčo okořenit několika slovy pyčo, pyčo. Začnu chodit na Baník pyčo a mlátit na ulici lidi pyčo, co mě budou srát tím pyčo, že chodí po chodníku pyčo a začít fárat na nejbližším dole pyčo. Nebo půjdu na vysokou školu. Kariéra profesionálního fotbalového chuligána, co si občas přivydělá tím, že nebohému důchodci dýmovnicí vyrazí zlatý zub, který střelí v nejbližší zastavárně, sice vypadala dost slibně, ale nakonec jsem se rozhodl si studium prodloužit. Původně jsem uvažoval o tom, že o mém osudu nechám rozhodnout cikánskou šarlatánku se skákací kuličkou místo oka, která mi budoucnost odhalí ze stolice rozpláclé o stěnu její maringotky 0+kk, ale k tomu jsem nesebral odvahu.
Mé další kroky a středně dlouhá jízda důlním vozíkem vedla na zemský povrch. Zprvu jsem se bál, že bych snad mohl vlivem slunečního světla oslepnout, ale poté jsem si vzpomněl, že toxická atmosféra zodpovědná za vyhubení asi pěti druhů suchozemských želv žádné sluneční paprsky nepropouští. Jelikož je Ostrava vskutku světová metropole, mohl jsem si vybrat hned mezi dvěma vysokými školami. Musím uznat, že postavou bych se na průměrného středoškolského tělocvikáře více než hodil. Na alkoholismu a mohutném mrožím kníru bych však ještě musel zapracovat. Rovněž bych musel doplnit sbírku teplákovek, které by byly o dvě čísla menší, než bych zrovna potřeboval. Diplomka na téma "Výpočet těžiště během cviku kotoulu vzad" by už byla brnkačka. Tohle všechno a také možnost šikanovat smrady v prváku mi přišlo strašně fajn, ale nakonec jsem se rozhodl ke studiu techniky. Když vyrůstáte v podzemí a vaše jediné hračky jsou krumpáč, měřák metanu a elektrická svítilna, poznamená vás to.
Opět jsem měl možná krapet přehnaná očekávání o tom, jak vlastně studium vysoké školy vypadá. Ano, můžete lít chlast jak průtokový ohřívač, ale celý měsíc střídáte variace včerejšího chlebu s hořčicí a kečupem. Ano, chodit tam nemusíte, ale pak vás na zkoušce čeká podobný dialog: "Kámo, bráško, já tu na těch tvojich hodinách fakt byl, koukej já seděl přímo támhle v tom rohu každou hodinu. Pojď, dáme brčko, zahrajeme si NHLko a objednáme kebab." I přesto jsem svou expirační dobu na výšce odhadoval přibližně na tři týdny, nebo do prvního testu z matiky. Vzhledem k tomu, že jsem začal psát příběh od konce, pravděpodobně víte, jak to celé vlastně skončilo. Tři týdny se protáhly na tři roky a já nebyl nucen přijmout hlavní pracovní poměr jako servisní technik sjetých gum v ostravském bordelu. Teda... alespoň prozatím.