Po prvním týdnu na škole se mi v hlavě začal rodit plán. Pokud by mě totiž zvládli vyhodit do konce října, stihnu hlavní chatařskou sezónu a při troše štěstí si domů odnesu novou sekačku nebo křovinořez. Na začátku nás bylo 13 a slabší kusy začaly odpadávat prakticky okamžitě. Se zmenšujícím se počtem studentů jsem už každým dnem očekával sovu s dopisem o tom, že jsem vyloučen a má jediná propiska bude demonstrativně rozlomena samotným rektorem.
Před začátkem semestru jsem se zapřísáhnul, že budu chodit na přednášky. Přeci jen je to vysoká škola že jo. Polovina lidí jsou pološílení géniové a ta druhá polovina jsou naklonovaní lidoopi, které naklonovali právě pološílení géniové. Tohle nadšení mi vydrželo asi týden. Moje vůbec první hodina technické dokumentace, a ještě k tomu přednáška, totiž byla v pondělí v 7:15. Takže jsem přišel jen na první hodinu, aby si mě přednášející dobře prohlédl a už jsem se tam nikdy neukázal. Přednášející během první hodiny projevil ohromné nadšení nad tím, že má hodiny v pondělí ráno. Přes týden mají totiž studenti tendenci vyspávat v lavicích na supermana, pít lák z okurek nebo se pro jistotu vůbec neukázat. V pondělí jsem měl taky přednášku i cvičení z matematiky. Naopak na přednášky z matematiky jsem měl v úmyslu chodit. Opravdu. Vydrželo mi to asi dva týdny, ale aspoň jsem se snažil. Jistou naději mi dala rada naší cvičící: „No, a když neuděláte Matiku I, jděte na dálkové, tam je to jednodušší.“ Díky Radko, ale snad to nebude třeba. Radka měla fakt super přístup. Například prohlašovala, že kdyby ji náhodou vyhodili, půjde řídit tramvaje a nebude muset vzdělávat osly. Nicméně termín prvního testu se blížil a můj domnělý konec s ním. Bylo mi jasné, že hned potom, co si akorát tak podepíši jízdenku a odevzdám to s krásnou nulou, vtrhne do učebny maticové komando, odvleče mě mimo areál školy a zmlátí mě matematicko-fyzikálními tabulkami.
Zatímco jsem se naplno zaobíral matikou, nevšiml jsem si chemie, která na mě čekala v křoví, aby mě pobodala, okradla a moje ostatky zneuctila pokusem pro publikum na dni otevřených dveří. Vydržel jsem jen jednu jedinou přednášku, kde přednášející horlivě vysvětlovala, jak funguje vesmír a všechno spolu vlastně souvisí. Cítil jsem se, jako kdybych byl živá audience v crossoveru Jolandy a Vlasty Plamínka. A cvičení nebyla o moc lepší. Náš cvičící by svým latentním gaystvím mohl přes parogenerátor zásobovat celou planetu nevyčerpatelnou zelenou energií. Do toho všechny vazby vysvětloval na romantických vztazích. Poté, co jsem dostal z první písemky krásný půl bod, jsem se začal obávat, že opravná písemka bude vlastně ústní zkouška, a tomu bych se chtěl, pokud možno, vyhnout. Od té doby jsem se po chodbách v okolí katedry chemie pohyboval zásadně bokem se zády u zdi. Svoji prdel jsem si chtěl schovat až pro vězeňské násilníky, kteří mi budou vyhrožovat pobodáním, až mě jednou zavřou za padělání Kinder vajíček. V igelitce mi tak k mojí standardní výbavě přibyla Indulona. Seznam mnou vláčených věcí se tak rozrostl z propisky a sešitu na všechno. Dále pak i na nejlevnější Tesco energeťák (kvalitní věci si vysokoškolák může dovolit jen první den po výplatě).
Čestnou zmínku si zaslouží společensko-vědní předmět „Dějiny vědy a techniky“. Mohl to být skvělý předmět. Upřímně jsem se těšil, že se dozvím něco o prototypu gilotiny, která jen skalpovala, o první veřejné pitvě, nebo o pitvě, kdy pitvaný stále žil. Rovněž jsem se těšil na praktickou semestrální práci v podobě stavby trebuchetu a následného ostřelování Ostravské univerzity. Dojmu, že bychom něco takového mohli probírat, jsem nabyl poté, co se nás přednášející zeptala, o čem bychom chtěli slyšet. Ale pak se všem námi jmenovaným tématům pečlivě a během celého semestru vyhýbala. V ten moment mi došlo, že tenhle předmět není nic pro mě a pravidelně jsem z hodin, na kterých si vedla absenci, utíkal zadním východem z posluchárny. Utekl jsem dokonce i tehdy, když jsem jak naprostý retard zakopl a rozflákal se na schodech s takovým rámusem a duněním, že si Báňská záchranná služba myslela, že na šachtě došlo k otřesu a závalu.
Tohle by tak nějak ve zkratce byla sumarizace prvního semestru. Poté samozřejmě následovalo zkouškové období, ve kterém si každý správný student hledá práci a zjišťuje, že je naprosto k hovnu a i pozice rozlešťovače hajzlprken v obchoďáku je obsazená. Dalším logickým krokem je proto objednávka prádelní šňůry a stoličky. Já teda nebyl tak úplně ztracený případ, a proto mi bylo jasné, že mě běžná prádelní šňůra neudrží. Proto jsem si místo prádelní šňůry objednal tažné lano a místo stoličky několik ytongů. Dodnes je mám ve skříni, a kdyby bylo nejhůř, tak stejně jako Blaničtí rytíři mi přijdou na pomoc a já spáchám exitus.
Největší zradou celého semestru byla poté zdánlivě banální zkouška z technické dokumentace. Kdo by očekával zradu z předmětu, kde je hlavní náplní kreslení. A já se proto ptám: „Kde byl Gondor, když jsem dostával anální penetraci razícím strojem?“ A to jsem z toho vyšel ještě relativně dobře. U zkoušky totiž nebyl přednášející, jak je všeobecným zvykem, ale docent. Ano, přesně ten docent, který mi zkurvil další tři roky mého života. Tohle byla má úplně první konfrontace s jeho osobou a tedy bohužel nebyla poslední. I když bych si to velice přál. Obecně bývá zvykem, že přednášející daný předmět i zkouší. No, ale to by vedoucí katedry nesměl být člověk s egem vyšším než schodek státního rozpočtu. Nenechte se zmást, je to velmi vážený pán, co místo šamponu používá olej z fritézy. Proto je samozřejmé a pochopitelné, že na nás během semestru neměl čas. Akorát on ten čas neměl ani během zkoušky. Začali jsme testem někdy kolem osmé hodiny. Po dokončení následovalo asi dvouhodinové intermezzo nazvané „Festival ztraceného času“. Poté si vybral prvního nešťastníka a půl hodiny s ním přátelsky kecal. Naplněni optimismem jsme si bláhově mysleli, že i přes čekání by to nemusel být naprostý Mordor. Opět špatně. Po první ústní zkoušce následovalo opět další intermezzo s názvem „Chjapi, zajdu si na oběd, takže za hodinku jo?“ s dodatkem „Teď potřebuju něco řešit chjapi, takže za další hodinu.“
K ústní zkoušce jsem se dostal jako jeden z posledních ve čtyři odpoledne. Můj mozek už měl po pracovní době, proto tomu ta ústní zkouška odpovídala. Neměl jsem problém s ničím, dokud jsem nebyl záludně instruován k tomu, abych nakreslil šestihran. V momentě, kdy mi mozek vyzkratoval potřetí a já opět nakreslil osmihran, jsem začal tušit velký špatný. Docent si musel myslet, že ho trollím, protože nikdo přece nemůže být takový debil. Dodám k tomu snad jen to, že rád posunuji hranice možného. Prošel jsem, ale cejchu dementa se už minimálně do konce života nezbavím.