Někdy ve druháku jsem u sebe zpozoroval plíživý pocit, který mi našeptával, že jsem se nepřihlásil na vysokou, nýbrž ke kultu. Byly určité věci, které mě dost štvaly. Nicméně jsem se nepřinutil k ukončení studia, prostě to nešlo. Samozřejmě mě nikdo nenutil s partou Amišů stavět stodoly, rozdávat Strážné věže na nádraží ani nabízet LED žárovky za 10 litrů ubožákům, ne nic tak velkolepého. Spíše takové ty drobné věci jako je zákaz prodeje chlastu a cigár v bufetu, cvika na 7 ráno a zdražení nudlí v čínském bistru o pět korun. Za to poslední teda škola asi úplně nemůže.
Běžně se udržuju ve vnitřní rovnováze. Jsem jako jezírko s akvarijními rybičkami za rodinným domkem. Inhaluju vzduch importovaný z Himalájí, vznáším se na vyšší úrovni bytí, prostě dokonalá harmonie. To trvá do doby, než se mi někdo nerozhodne do jezírka nachcat a vyhodit do něj dvě igelitky s plechovkami od Starobrna. Taková situace nastává přesně tehdy, když se do školy doplazím v pondělí v osm ráno. Je to příjemné asi jako si v autobuse sednout na stříkačku zabodnutou mezi sedačky. Prostě nahovno, ale to je život, nějak se s tím musíte popasovat, malá včelička ještě nikoho nezabila. HIV, co z toho dostanete, už jo. Furt je to v pohodě, dokud do učebny za zvuku vuvuzel nevstoupí přednášející jen proto, aby oznámil, že se dnešní výuka ruší. Fakt díky, to nešlo poslat ráno mailem? V tenhle moment vřu, že bych mohl z fleku makat jako varná konvice na čajové párty v londýnské hipsterské čajovně. Nelze se pak moc divit, že jsem se skočil natankovat do nonstopáče pod kampusem.
Průměrná vysoká škola vás donutí uvažovat nad tím, zda neexistuje více než jen 9 kruhů Danteho pekla. Takové spojování přednášek a cvičení dohromady patří minimálně do jedenáctého podlaží. Past vedle pasti, protože sice skončíte dřív, ale musíte chodit na jinak nepovinné přednášky. Kdo tvrdí, že titul na vysoké škole je zásluhou tvrdé píle a odříkání, pěkně kecá. Teda alespoň s tou pílí. Odříkání tam je. Hodně. Zříkáte se spánku, pravidelné stravy, teplých obědů a společenského života v jiné formě než klábosení s násoskami v nonstopáči. Reálně musíte pro titul trpět. Ostatně vysoké školy jsou největším dodavatelem slz pro výrobce análních lubrikantů. Tenhle fakt by vás mohl vést k myšlence, že třeba školy dostávají alespoň nějaké vzorky zdarma. Chyba. Jen si to odtrpte pěkně na sucho, ať se slzičky kutálí do pohotově nastavené zkumavky, kterou vám přednášející nastaví pod pravé oko. Kdybyste se náhodou styděli, dostanete pro jistotu kopačku do břicha, on si vás už pořádně podojí.
Absolutně největší očistec jsem zažil na termodynamice. Tohle je prostě jeden z těch předmětů, který si nepřeje, abyste mu rozuměli. Zatažené rolety, čokl za plotem, všude kolem pozemku výstražné cedule, příjezdová cesta posetá minami z Afganistánu koupenými na Bazoši a nálepka "Nevhazujte reklamu" na poštovní schránce. Při studiu termodynamiky vám zkrátka celý vesmír našeptává, ať jdete do prdele. Moje skromná teorie je ta, že tomuhle zlu, které se z bůhvíjakého důvodu učí na vysoké škole, nerozumí ani sami přednášející. Opření o meotar si hrají na tvrďáky, sypou vzorce vytažené z písmenkové polívky a v kabinetu provozují okultní rituály, aby se zavděčili pánům Planckovi, Boltzmannovi, Gibbsovi a dalším pomatencům, co se v životě nudili a stvořili tohle. Náš přednášející byl vtipálek už od pohledu. Někdy před 40 lety, před velkou migrační vlnou vlasových cibulek z hlavy na záda a mezi řitní půlky, objevil skryté ložisko ryzí komedie. Vsadím slepák, že těch 40 let používá ten stejný vtípeček, který nám řekl na první přednášce. Co si budem, bylo to k popukání. "Na poprvé tomu nebudete vůbec rozumět. Na podruhé už rozumět budete, až na pár drobností. Na potřetí zjistíte, že tomu vůbec nerozumíte, ale bude vám to jedno." Nebo tak něco, nevěnoval jsem mu úplně pozornost, zrovna jsem přes okno čuměl na chemičky v učebně naproti.
Cvičení s námi měl také vést přednášející, ale protože na póvl, jakým jsme bezpochyby byli, nemá čas, dostal nás na starost jeho věrný doktorand. Podle toho jak se o profesorovi vyjadřoval, byli buď homosexuální milenci, nebo měl doktorand trvalou adresu na profesorově dvorku v boudě s nápisem Fido. Cvičení probíhala vždy stejně. Doktorand měl vzorně nachystané příklady, košili v kalhotách, kalhoty v úrovni bradavek a celkově budil dojem člověka, jehož největší neřestí je přecházet vozovku mimo vyznačený přechod. I když jsme příklady dokončili dříve, nepustil nás domů, protože "co kdyby nás přišel zkontrolovat profesor". Jakoby zajímavá myšlenka, ale tahle cvika na tebe přehodil, protože chtěl mít volno, takže s největší pravděpodobností nečeká na chodbě ve skříni, aby tě chytil při činu a pak ti v kabinetu naplácal Zlatými stránkami. I přes tento silný argument jsme skončili maximálně o čtvrt hodinku dříve a ostatní čas jsme vyplňovali povídáním si. Teda vykládal hlavně doktorand. Samé cool historky, které nasbíral během pěti let studia. Bylo to jako poslouchat paměti prodavače zmrzliny na předměstí Českých Budějovic. Zatímco my jsme trpěli, profesor si v kabinetu nejspíš honil nad dívkou dne v Blesku. Byl to strašný škrt, za Playboy by prachy nedal, natož za sekretářku, kterou by mohl klátit. Nedivím se, že si skvěle rozuměl s kolegou studentem, který byl úplně stejný žid, co si udělá zajížďku 10 kilometrů kvůli o 20 haléřů levnější naftě, kterou míchají s obsahem pisoárů čerpací stanice. Kdyby tihle dva spojili své síly, postavili by si dvojdomek kompletně z věcí ze smeťáku.
Naštěstí jsem předmětem prošel, i když jsem teda u zkoušky dostal strašnou šikanu. Holt jsem nebyl oblíbený škrťák, co si při promu Semtexu před školou nabere hned čtyři plechovky.