Člověk by si řekl, že v předposledním semestru z něj nebude krmivo pro zhrzené doktorandy. Bude mít svůj klid, verandu, brokovnici a jediná náplň jeho práce bude psaní bakalářky a střílení po pošťákovi s dvojkou v žíle. Omyl.
Začněme mimořádným updatem stavu mé bakalářky. Téma bych měl, ale je to tak trochu Schrödingerovo téma. Věděl jsem, co budu dělat, ale oficiální zadání jsem nedostal, což by nevadilo kdybych neslýchal věty jako "Jo, ono se to možná ještě změní. Moc bych se do toho nepouštěl.", které po začátku semestru vystřídalo "Ten, kdo nebude mít aspoň teorii dostane jiné zadání." Pěkně děkuji, k těm hranolkům prosím ještě i pevné lano, kari omáčku a do té Fanty mi hoďte dvě deci vodky a krabičku paralenu.
K mému potěšení jsem se dočkal druhé sezóny předmětu "Výpočty a měření", tentokráte ve formě "Provozní měření". Jak vypadá takové provozní měření? To úplně nevím, o tomhle tenhle předmět tak úplně nebyl. Kdyby s námi strávil inspektor z ČOIky semestr, katedra by musela prodat i žárovky, aby měla na pokutu za klamavý marketing. Náplní cvičení bylo zpracovávání dat v excelu. "Tady máte padesát tisíc řádků dat. Něco hezkého mi z toho udělejte, vždycky se mi líbily bungalovy." Asi nějak takto znělo typické zadání. Sloupce měly různé počty řádků, protože každý senzor měřil s jinou frekvencí a Excel padal častěji než Vista. Naštěstí jsem se mohl spolehnout na mentoring zkušených vyučujících. Říkali jsme jim Rakeťáci. Byly přesně jako Jessie, James a Meow z Pokémonů. Dva doktoři a jeden doktorand, kteří společně pracují na tom, aby zmařily naše šance na titul. Jeden z nich byl permanentně k nezastižení, takové ztělesnění paní Colombové. O druhém se tradovalo, že je pedofil a na dílnu se za ním mělo chodit jen ve dvojici. Ihned po zadání samostatné práce nás začal ignorovat a na Ali expressu objednával kýčovité píčoviny. Buďto pro manželku, nebo ty děti, co chová ve sklepě. A ten třetí? Vždycky, když měl odučit hodinu, zmizel a nikdo ho nemohl najít. Fakt díky kluci, ale stáli jste za hovno.
Na jeden z předmětů nás učil týpek, který dříve pracoval u nás na katedře. Pak ho docent v zápalu mocenské hry vyštípal. Stalo se to asi před dvaceti lety, ale týpek z toho byl špatný ještě teď. Tvářil se jak dítě, kterému během jednoho dne uletěl heliový balónek, kopeček zmrzky udělal salto a mrdl sebou na zem a dozvěděl se, že máma umřela, protože pořád zlobil. Už od začátku jsme byli na jeho černé listině. Je to asi jak když přijdete na druhý stupeň základky a potkáte fyzikářku, kterou váš starší sourozenec sral. Je úplně jedno, že jste jí vlastně nic neudělali. Jste stejná krev jako ten zmrd, co svačil v hodině, vrhal prasátka pravítkem a na tabuli pravidelně lepil kolečka šunkového salámu. Nedej bože, pokud je to opravdu fosilie, kterou v hodinách oprašují štětečkem archeologové. V takovém případě učila vaše rodiče a od té doby pravidelně dochází na psychologii k Fernetu.
Cvičení s námi vedla doktorandka, takový jeho osobní buldok. Všechno na nás donášela a pokud neměla co donášet, něco si vymyslela, aby si u svého pána šplhla a dostala piškot za odměnu. Při příchodu na první cvičení jsem ji přehlédl, protože měla asi metr na metr. A jmenovala se Krátká. Život umí být někdy neuvěřitelně krutý a na téhle chuděře, která vypadala jak trpaslice z WoWka se vyřádil fakt neskutečně. Tahle manifestace všeho zla na světě bylo jedno z nejodpornějších stvoření, které jsem za své studium potkal. Jsem mírumilovný člověk, ale cvičící, který se vám při testu vysmívá by zasloužil minimálně vystřelit cirkusovým kanónem. Mimo to, že nás celý semestr učila špatné vzorce. Příklad vyšel jinak než v učebnici asi o pět řádů? Čím by to mohlo být? Ale, já jsem popleta! Oni to počítali jinak. Protože když použiješ jiný postup, dostaneš i jiný výsledek. Přesně v tenhle moment jsem si říkal, že pokud tu školu dostudoval člověk, který nemá ponětí o tom jak funguje odpadkový koš s pedálem, musím to dokončit i já.