Po začátku vánočních prázdnin jsem si myslel, že vidím legendární světlo na konci tunelu. Jak jsem se však blížil ke zdroji světla, zjistil jsem, že se jedná o rituální louče a místo ústí tunelu na mě čeká aztécký obětní stolek. Vedle stolku stojí šaman s kudlou, která by se délkou dala klasifikovat spíše jako pomůcka pro skok o tyči. Kdo by taky čekal, že všechny povinnosti, na které jsem poctivě sral po celý semestr, přes svátky nezmizí. Takže asi tolik k údajným vánočním zázrakům.
Celkem čtyři zkoušky a pět týdnů času. Na papíře to vypadá jako triviální úkol, který by zvládl i makak s jointem v ruce. Možná bych na tom byl lépe, kdybych chodil na přednášky. A opravdu jen možná bych na tom byl o poznání lépe, kdybych dával alespoň pozor na těch přednáškách, na které jsem chodil. Na většině přednášek jsem ale zrovna hrál Tomb Raidera, vařil jídlo nebo piko, četl si knížky, nebo jsem byl zrovna v krámě pro rožky a vlašák k snídani. Ano, nejsem zrovna vzorný student, ale moje motivace a chuť do studia během tohohle semestru klesla tak hluboko, že jsem si cestou dal high-five s rybami, co žijí na dně Mariánského příkopu a pokračoval dále do nitra Země. Nejsem úplně sociální tvor, takže mi ten lockdown, který vlastně lockdown není, vlastně nevadí. Vadí mi absence laboratoří a praktické výuky, protože to je jedna z mála věcí, která má během semestru smysl (kromě seancí v hospodě během pauzy mezi hodinami). Každý si rád zablbne v laborce za několik bambiliónů, odpálí pár multimetrů, poztrácí laboratorní sklíčka a načuchá se toluenu i jiných dobrot, které mu rekonstruují nosní přepážku.
Na první zkoušku jsem si vybral hned nejbližší možný termín. Stal jsem se tak vojákem v první linii, jehož jediným osudem je chcípnout a připravit ostatní na to, co je teprve čeká. Člověk hlavně nesmí zapomenout na jedno z mála pravidel platných jak pro vysokou školu, tak pro kariéru v Partners. "Když už jsi totální debil, který má místo mozku těžítko, které po zatřepání sněží, aspoň si obleč košili a tvař se erudovaně." Strunovkou jsem vymýtil svoji parodii na vousy, nahodil jsem košili (teplákové kraťasy jsem si nechal), webkameru jsem namířil tak, ať zabírá i knihovnu za mnou a na tváři nahodil úsměv Dana Nekonečného, když na stole vidí nehlídanou lajnu koksu. Přesně podle očekávání byl Míra ještě pod vlivem bramborového salátu, řízků a cukroví z Vánoc, takže měl dobrou náladu. Navíc zkoušel z domu, takže jsme mohli navzájem obdivovat svoje knihovny. Během samotné zkoušky jsem naprosto dokonale ovládl umění hádání správných odpovědí. Zatímco jsem se tvářil, že usilovně přemýšlím, v hlavě mi běželo rozpočítadlo "Ententýky, dva špalíky", které rozhodlo o mé odpovědi. Dostal jsem vcelku v pohodě otázky i bez toho, abych musel den před zkouškou obětovat kůzle Prastarým. V polovině třetí otázky mě zastavil, že už nám nezbývá čas a jakože se nedá nic dělat a zkoušku ukončil. Naposledy jsem takhle exceloval v prvouce na prvním stupni základky.
Druhou zkoušku jsem měl ve stejný den odpoledne. Protože jak řekl Markus: "Vesmír se automaticky rozpíná a ty musíš taky." Ať už se jedná o skládání zkoušek v rekordním čase, nebo ostřelování příbuzenstva u rodinné večeře knoflíky z košile, když jste se přes Vánoce rozpínali až moc. Byla to čistě početní zkouška z Fyzikální metalurgie. Vzhledem k tomu, že jsem měl ráno ještě jednu zkoušku, na tuhle jsem se moc (a tím myslím vůbec) nepřipravoval. U zkoušky bylo totiž povoleno čerpat z typových příkladů, které byly nahrány ve školním systému. Prostě moudra ulice bráško, tady na tuhle zkoušku mě připravil sám život. Na co už mě život nepřipravil, je způsob, jak řešení příkladů odevzdat. Na to mě měl připravit mail od profesora, který jsem si přečetl a ihned v mozku skartoval. Jinak bych se totiž dověděl, že jediné přípustné přípony jsou pdf a jpg. Se svou prudkou inteligencí na úrovni veverky z Doby Ledové jsem se divil, proč mi tam nejde nasypat ten Excel a rozhodl se to vyřešit po svém. Do přílohy jsem vložil snímek obrazovky a Excel poslal mailem. Až jednou budou Pat a Mat nabírat do party, ihned se přihlásím. Tedy pokud si dříve nedopatřením neodřežu obě ruce.
Po tak náročném a obdivuhodném výkonu, který jsem předvedl a za který si bezesporu zasloužím lajnu koksu ve tvaru olympijských kruhů, jsem si dal asi týdenní pauzu. To abych se mohl důkladně a beze stresu připravit na další zkoušku. Právě proto jsem celý týden prokrastinoval a začal se učit asi den předem. Původně jsem si na to vyhradil dva dny. Ale když jsem se vzbudil s tím, že je zkouška až pozítří, usoudil jsem, že stejně nemám čas, abych se to zvládl naučit. Když jsem tedy konečně den před zkouškou otevřel skripta, vytočil jsem v tomto pořadí několik osob: Mého osobního dealera pika, exorcistu, třicetičlennou partu klanů, co jezdí v Twingu, a experta na vymřelé jazyky. Takhle zle mi nebylo ani po fazolovém salátu, který jsem ještě téhož zase vrátil zpět do světa všemi otvory, které mám k dispozici. Jediná má útěcha spočívala v tom, že je zkouška přes kabel a kamera není potřeba, protože a teď cituji: "Kdo chce, opíše to i s kamerou." Vlasta je evidentně pragmatik. Když už teda věděl, že to nejspíš všichni opíšeme, aktivoval svůj Ultra Nightmare God Mode a nasázel takové kombo, že po otevření testu praskl čurák všem v paneláku. Bylo strašně fajn mít u sebe skripta, alespoň jsem měl do čeho prvních pět minut utírat své slzy. Poté jsem si už musel nafouknout svoje lehátko s plameňákem. Za intenzivního pádlování čajovou lžičkou jsem se snažil odplout někam daleko, kde snad najdu dosud neobjevený kontinent a zotročím místní rasu militantních hrabošů a stanu se jejich pánem. Prošel jsem úplně všechno od Wikipedie přes křížovky v Blesku až po vatikánské archivy, ale snazší už by bylo odpovědět na otázku, kde se nachází všechny ztracené ponožky.
Ústní zkouška navazující na test měla být po obědě, měl jsem tedy moře času podívat se na otázky, které jsem nevěděl. Odskočil jsem si na několik archeologických nalezišť, pročetl kuchařku Jirky Babici a Necronomicon, ale odpovědi jsem stejně nenašel. Ústní zkouška byla nakonec celkem příjemné povídání, kdy se Vlasta ptal a sám si také odpovídal a já měl možnost poslechnout si monolog nefalšovaného génia. "Jo, tady jste mi odpověděl na něco jiného, ale máte to vlastně dobře, tak to nebudem řešit. Dva body." "To máte hodně obecně, ale tak dva body." "To jsme už řešili s kolegou, dva body." S takovou štědrostí by mohl Vlasta z fleku dělat Santu v obchoďáku, ale tak nestěžoval jsem si. Vcelku předčasně jsem si v záchvatu euforie narval do prdele celé balení římských svící. Zjistil jsem totiž, že mě tenhle předmět bude čekat ještě u státnic. Inu, to už je problém pro mé budoucí já.
Půlka ledna a zbývalo mi absolvovat už jen sezení s filozofem Pavlem. Když jsem zjišťoval stav materiálů ke zkoušce, připadal jsem si jako provianťák na pouti sibiřskou tundrou. Prezentace o vodě s hudbou z Titanicu, slidy prezentací v ruštině, nic neříkající obrázky, křiklavé barvy vyvolávající epileptický záchvat při rychlejším překlikávání. Nějak to půjde, ale nejspíš polovina expedice chcípne a ta druhá přijde minimálně o jednu končetinu. Je pravda, že tenhle předmět bych měl stejný problém pochopit, i kdyby byly materiály v něčem jiném než svahilské maďarštině, takže na formě ani tak nezáleželo. Obecně vzato, větší edukativní účinky mají i videa Jirky Babici, kde jsem se třeba naučil, že smažit v trojobalu se dá všechno od rajčat až po staré boty. Původně to měla být jediná prezenční zkouška, ale apelovali jsme na to, že už Pavlík není nejmladší a neměli bychom riskovat Covida. Překvapivě se nám to povedlo, zrovna on má do osobní odpovědnosti celkem daleko. Tenhle rok náhodou učil i kamaráda. Na zkoušce nevyžadoval roušky a ještě si s každým potřásl rukou a věnoval jim upřímný a srdečný úsměv. Tohle by se dalo klasifikovat jako pokus o sebevraždu. Bylo by mi ho líto, je to celkem čilý důchodce se zálibou v profesionálním alkoholismu. Kdyby ta zkouška přece jenom byla prezenčně, nejspíš bych vzal flašku tvrdého a společně se s tím dobytkem zbořil přímo na půdě školy. Přesně takhle si přestavuju to rodinné prostředí, které naše fakulta propaguje. Možná bych pak pochopil smysl tohohle předmětu a prošel lépe než na trojku.
