Karanténa a nuda s ní spojená nutí člověka dělat nevídané věci. Po tom, co mi došly ponožky k spárování a profily bývalých ke stalkování, přistihla jsem se, že si pohrávám s myšlenkou krajně nebezpečnou.
Začala jsem cvičit. Ne nic konkrétního. Nebo vlastně tak trochu od všechno trochu. Po józe prý budu klidná jako beránek a má psýché vydrží i diskutující na Novinkách. Po kardiu budu krásná a hubená, srdce mi bude bít jako zvon a umřu ve 110. No a jelikož po dnešku mám již za sebou celých pět dní plných sokolského nadšení, cítím se dostatečně erudovaně na to, abych se s vámi podělila o několik poznatků:
Z nějakého důvodu mám levou půlku vycvičenější než tu pravou. Nerozumím, zda to mám brát jako nějakou zvrhlou snahu osudu vyrovnat mi tak nesymetrické kozy.
Mám více svalů, než jsem si myslela. Ne že by snad byly vidět, proboha. Ale bolí mne všechno, včetně pravého ušního lalůčku.
Kdo moc googlí, moc se dozví. Údajně se konzumace alkoholu těsně po workautu nedoporučuje. Tento výrok beru jako naprosté pošlapání českých tradic a přísloví „spojit příjemné s užitečným“. A na to se jdu napít.
Poloha „prkno“ není vůbec tak pohodová a zábavná jak jsem si myslela.
Po ranní józe se má člověk údajně cítít klidně, odpočatě a vyrovnaně. Pro dosažení podobných pocitů se též doporučuje vykašlat se na ranní jógu a vstát až na oběd.
Z pohledu na podložku na cvičení výhružně opřenou v rohu pokoje chytám stejnou stíhu jako kočka, když vidí přepravku.
Internet nedoporučuje jíst před ani po cvičení. Nemohu se zbavit pocitu, že v tom případě stačí z rovnice vynechat cvičení a výsledky se stejně dostaví samy. A bez námahy.
Vybírám si záměrně cviky, u kterých není nutno poskakovat. Jednak je pouze několik věcí, po kterých toužím tak málo jako po monoklu způsobeném vlastním ňadrem, jednak mám poměrně ráda své sousedy. Takže ti si teď sice nemyslí, že chovám v bytě slony, ale zato nejspíš působím, jako že každé ráno i večer si dopřávám divokého pandemického sexu. Nikoli, moji milí. Zvuk duše odcházející z těla prosím nezaměňovat za slastné vzdechy a funím teď místo smíchu. Jako všechny fyzické aktivity už i ten totiž bolí.
S cvičením jsem začala, abych si udržela kondici a vyšla třeba i za pár let v klidu schody. Nikdo mne ovšem nevaroval, že teď je ani nesejdu. Nohy po posledním leg dayi zůstaly v úhlu 169°.
Věta „až s tebou skončím, tak se týden neposadíš“ přestává být sexy. Díky, ale to už teď zvládnu sama, panáčku.
Už si nemusím dělat starosti s holením podpaží. Konečky prstů totiž již několik dní nedosáhnu dále než nad úroveň ramen.
V zdravém těle zdravý puch a sportem k trvalé invaliditě. Asi radši půjdu znovu zkontrolovat, jestli žárovička v ledničce nepraskla.