Andrej: Máro, zase dostávám bídu za ťo, že som nebyl na pietě za padlé v osmašedesátém. Však som bol v STB, v ST kurva B. Vidíš nejakého esesáčka pokládať věnce před branou s nápisom Arbeit Macht Frei? Něvidíš.
Mára: Ale vždyť jsi mistr přetvářky a zapírání. Čapák jsi hodil na děcka, celou dobu tvrdíš, že jsi vyhrál prohrané soudy, a teď tady děláš Zagorku? V té Praze ses měl ukázat. A měl ses tvářit jako někdo, kdo strávil mládí tajným sepisováním knihy "Zasraní komunisti"
Andrej: V Praze? Já? Už som ti říkal, že Praha je passé, zvlášť v ťakový deň. Premiér, ktorý jde uctít památku zesnulých v něprůstřelné vestě, něpůsobí jako miláček národa.
Mára: Jak myslíš...
Andrej: Radši mi sepiš další týdenné hlášení. Hlavně tam nadhoď, že som byl v osmašedesátém čtrnáctiletý puberťák a že mňa Bakalovo média lživě démonizujů. Prostě zadrnkaj na city jak na ukulele. Jenom doufám, že nikdě několuje ta fotka, na které držím transparent "Vítejte, ruští bratia".
Mára: Achjo, po každém sepsání týdenního hlášení mám mozoly jak po pětihodinovém prstění frigidy.
Andrej: Něstěžuj si a radši vymysli, jakou k tomu přihodíme fotke
Mára: Hmm, asi bych zas nahodil fotku s jídlem, ty mají fakt úspěch. Ale chce to něco ultra lidového. Něco, čím se prasí tisíce plebsáků s tepnami ucpanými jak veřejné hajzly v období střevních chřipek. Co třeba langoš?
Andrej: Ta sračka podávaná na tácku, ktorým protéká olej jak krev vetřelca palubou Covenantu?
Mára: Jop
Andrej: V hrnci mně brečí humr a já mám žráť něco, čo se topí v oleji a prosí o umělé dýchání?
Mára: Přesně tak. Navíc si na něj musíš nakydat úplně všechno. A když budeš kousat, nezapomeň u toho pořádne pokrčit obličej, ať jdou vidět pracovité vrásky. Tvůj ksicht musí vypadat ustaraně jak mapa plná vrstevnic.