Existuje několik věcí spolehlivě otravujících vaše životy, před kterými se jen tak neschováte. Alergici se neukryjí před pyly z vegetace, kterou nestihli polít roundupem nebo před vosou, která si jen tak přiletí, aby člověka bezdůvodně opíchala na procházce v parku. Obyvatelům venkova zase rána zpříjemňuje sousedův kohout, který spustí přibližně v době, kdy po propařené noci a desítkách panáků zelené a tuzemaků chtějí usnout, aby ráno zvládli vlézt do traktoru a nespletli si hnojivo na obilí s totálním herbicidem. A lidé z paneláku neutečou před čivavou o patro výš, jejiž štěkot je tak intenzivní, že se šíří i stoupačkami a znemožňuje klidné telefonování při konání potřeby na záchodě. Ale nikdo a nikde se neschová před rozmazlenými spratky, malými pachateli genocidy nervů každého, kdo se dostane do jejich blízkosti. Pokud jste četli PRVNÍ DÍL (odkaz), tak víte, že mám bohužel blízký kontakt s tímto nástrojem apokalypsy celkem často. Ale nedá se nic dělat, něčím se člověk živit musí, a tak vám aspoň můžu přinést vyprávění o dalším exempláři.
Nedávno, chvíli po startu covidových lockdownů, jsem vzal zakázku opravy antény v jednom domě kousek na jih od Prahy. Když jsem tam dorazil, nejprve jsem zjistil stav věci. Parta patlalů, kteří si říkali elektrikáři, namontovali paní na dům anténu, jen ji prostě namířili úplně do prdele a ne na vysílač, natáhli k ní kabel, co na střeše zpuchřel a rozpraskal za jedinou zimu a tahle kombinace celkem logicky měla za následek takovou „kvalitu“ příjmu, že by míň kostiček na obrazovce bylo asi i přes vytáčené připojení k internetu nebo anténu umístěnou v zakódovaném trezoru. Když to shrnu pro laika, naprostá blamáž a bastl, za který by se normální řemeslník styděl, až by se do Blanky propadal. Zase jsem si pomyslel něco o celkem rychle hotové práci a slušně zaplacené hodince, zašel jsem si do neekologického dieselového vozidla pro potřebný materiál a nářadí a jal se pustit do práce.
V domě byl kromě paničky zákaznice malý pes rasy bišonek, taková ta bílá věc, co hrozně ňafe, ale většinou nekouše a dvě malé děti, holka a kluk. Kluk byl ještě pomalu kojenec, takže jsem si říkal, že riziko od něj nehrozí, leda by se mi snažil přisát k bradavkám. Věk malé slečny jsem odhadoval tak čtyři až pět, takže katolický farář by si možná řekl, že už by se dala, normální člověk jako já si ale řekl, že to bude v pohodě a nějakou komplikaci mojí práci by způsobit neměla. Asi už tušíte, že po zakázce jsem si musel říct, že jsem malé děvče brutálně podcenil.
Vytáhl jsem si nářadí a materiál pod takové ty padací schody, co se dávají do rodinných domků na půdu, prostě si to stáhnete, vylezete po nich nahoru, abyste si užili krásné půdní prostředí plné karcinogenní skelné vaty, prachu, bordelu nebo krabic plných bot, které si ženské osazenstvo domu koupilo, aby pak zjistilo, že je vlastně nechtějí používat. Nedělám si legraci, už byly mnohé půdy, kde jsem musel přerovnávat hromady krabic plných dámských bot, abych se vůbec dostal k výlezu na střechu. Ale zpátky k domku s holčičkou.
Roztomilá ratolest, říkejme jí Péťa, vypadala zcela neškodně. Po mém příchodu do domu si mně nijak nevšímala, rozpustile si pobíhala po horním patře do svého pokoje plného My Little Pony a Hello Kitty merche a fakt jsem neměl jediný důvod se jí nějak obávat. Vzal jsem si nějaké nářadí a vylezl na půdu a střechu, zavřenou bednu s nářadím jsem zanechal pod schody, kousek od dveří do pokoje sladké blonďaté Péti. Možná proto, že jsem den předtím vypil trochu víc vína, než jsem původně chtěl nebo proto, že jsem občas tak trochu hlava děravá (nebo asi obojí) mi pár minut po výlezu na střechu došlo, že bych asi potřeboval kleště štípačky na ustřižení starého kabelu a že jsem si sice vzal nový kabel, ale už jsem si nevzal konektory (pro laiky – ten kabel mi tam byl bez možnosti napojení tak trochu k ničemu). Slezl jsem pod schody a došlo mi, že něco není úplně v pohodě. Krabice byla otevřená a kleště tam jaksi nebyly.
Chvilku jsem si říkal, že jsem asi pitomec a ty kleště jsem si vzal nahoru a někde je pohodil, ale pak mi došlo, že je prostě nemám. Moje oči nějak napadlo se podívat do vedlejšího pokoje roztomilé holčičky. Ta hydra tam měla nejenom štípačky, ale zvládla si tam nanosit ještě plochý i křížový šroubovák a dokonce i řezací nůž. Se štípačkami si zrovna hrála a asi zkoušela ženskou obranu proti nežádaným nápadníkům, protože jakémusi plyšákovi kleštěmi svírala ocas, naštěstí ale neměla sílu ho doopravdy ufiknout. Protože mi bylo blbé tam prostě vlézt a zkonfiskovat dítěti násilím vlastní nářadí a podvědomě jsem se možná malé emancipované slečny s kastračním nástrojem v rukou bál, zavolal jsem její maminku, blonďatou MILFku, která se omluvila na confcallu a přiběhla nahoru. „Péťo, tohle se ale nedělá, to není tvoje, hezky to pánovi vrať!“. Peťulka se na mě podívala pohledem dravce, kterému se někdo snaží sebrat v nejlepším jeho kořist. Kleště mi kupodivu odevzdala do ruky, zbytek nářadí posbírala maminka, a se spěšnou omluvou mi je dala. Holčička se nicméně stále dívala odhodlaným pohledem a mně došlo, že to ještě nekončí.
Vzal jsem si potřebné nářadí a vrátil se na půdu a střechu. Krabici s nářadím a materiálem jsem zase zavřel a nechal dole, fakt se mi s ní nechtělo tahat nahoru, pro jistotu jsem ji schoval aspoň za roh skříně, aby nebyla děvčátku tak na očích. Opravil jsem kabel, otočil anténu a ověřil, že je všechno v pohodě. Už zbývalo jen zapojit kabely na půdě a možná i kvůli konsternování z akční Péti mi zase došlo, že jsem si opět nevzal potřebný materiál, tedy konektory. Slezl jsem dolů a při pohledu pod schody jsem celkem nahlas ucedil vzteklé „Do psí prdele!“. Krabice s nářadím a materiálem byla povalená, horní pořadače s konektory byly otevřené a veškerý obsah byl na podlaze, promíchaný asi jako kdyby to někdo prohnal míchačkou. Kdo někdy dělal sítě, antény a podobně ví, kolik těch různých konektorů a podobných drobností je k tomu potřeba. Kurevsky hodně! Tady ale všechny druhy ležely v totálním mišmaši na podlaze, vedle nich seděla naoko roztomilá holčička, reálně ovšem zákeřná svině, a poťouchle šťouchala do hromady bordelu něžnou ručkou. Jako diváka pohádek pro pamětníky, které tohle pískle možná už ani neznalo, mě napadlo něco o Popelce a třídění hrachu, čočky a popela a tak podobně, samozřejmě s tím, že bych hermeticky uzavřel všechno okolo, aby té malé potvoře nemohli pomoct nějací holubi a další havěť a musela si tu kategorizaci F, IEC, RJ45 a jiných konektorů fakt vyžrat. Přemohl jsem ale svoje pocity a opět zavolal blonďatou maminu, že mám problém.
Paní přiklusala po schodech a začala hubovat holčičce, která si z toho evidentně vůbec nic nedělala. „Peťulko, tohle nemůžeš, hrabat se v cizích věcech, to se nedělá!“. Tentokrát už dítě kontrovalo a prohlásilo něco o tom, že se „jí to líbí“. MILFka začala s výchovnou instruktáží, že pán přišel opravit televizku (jak originální) a že když mi bude brát nářadí, tak se budu zlobit a televizku neopravím. Měl jsem velkou chuť dodat „To si piš ty mrcho“ ale nasadil jsem kamenný a emočně úplně prostý výraz, jako má stabilně Ben Affleck ve všech filmech, kde se dosud objevil. Péťa si vzpurně dívala chvílemi na svou matku a chvílemi na mě a bylo na ní vidět, že kdyby měla v ruce štípačky, tak by je celkem jistě použila a pokusila by se o silnější stisk než u ocasu toho plyšáka. I přes očividný výraz vzpoury proti trapným dospělým ale ustoupila a další těžkosti při práci mi už nezpůsobovala. Na Popelku jsem si ale samozřejmě musel zahrát sám a při odjezdu jsem si říkal, že z holčičky bude v dospělosti asi docela drsná feministická domina a možná se dokonce propracuje i do redakce militantního webu A2larm. Celkem jistě by tam zapadla.
Pár dalších historek bych ještě možná přidal (a třeba se ještě do napsání dalších dílů dokopu), ale abych nebyl na závěr úplně negativní, tak vedle rozmazlených a nevychovaných smradů jsem se setkal i s mnoha skvělými dětmi. Kluky, kteří se mnou tahali po domě kabely a hlasitě vykřikovali „jooo“, když péro vylezlo z díry (protahovací silonové z trubky ve zdi, vy prasata). Holčičky, které spolupracovaly při hledání signálu po domě, a když se na obrazovce měřicího přístroje objevily „kopečky“ (rozuměj signál televize) tak nadšeně vykřikovaly „už je tam!“. Nebo děti, které se po zapojení nového rychlejšího WiFi routeru rozprchly po domě a se svými mobily a tablety dělaly měření dostupnosti signálu ve všech koutech domu nebo bytu za mě a jejich sladké „už mi tu jde Youtube“ se rozléhalo mezi zdmi jako nadšený jásot vítající novou, lepší dobu jejich životů. Takže těch pár nevychovaných spratků mi naštěstí názor na nastupující generaci úplně nezkazilo. Ale občas ta hranice, aby se z klidného a profesionálního technika stal brutální vrah rozmazleného potomstva, moc daleko nebyla, to mi věřte.