Někdy se to prostě stane. Do firmy přijmou člověka, který prokazatelně nemá naprosto žádné zkušenosti, a přesto zastává klíčovou funkci. A vy se prostě musíte sami sebe ptát „No kurva do píče, jak se tam u sta kund urousaných mohl dostat?“ Vím, že vám minimálně jednou v životě hlavou tahle myšlenka proběhla. Mně už podruhé za poslední rok, protože jsme si na tom ve společnosti vybudovali monopol.
Poprvé to byl nějakej Ditmar. Možná ho budete znát. Vlastnil práva na Českou Miss. Když se ukázalo, že devadesátkové naparování polonahých a polointeligentních čičinek je dneska už pasé, jeblo mu. Po hospitalizaci prodal práva úspěšné a zavedené firmy (hehe he) a začal se poohlížet po nových – lepších zítřcích. Do firmy nám ho tehdy šoupli jakože poradce a něco jako HR. Postupně si nás během měsíce všechny po jednom zavolal do kanclu a co že nás jako na chodu společnosti sere. A protože byl Ditmar externí osoba, tak si s ním nikdo nebral pochopitelně servítky. Část zaměstnanců dávala veřejně najevo svůj uprdelevpičismus, část naopak vytušila příležitost nakydat hnůj na kdeco a v přehánění se zrovna neupejpali. Po měsíci Ditmar přišel za vedením se zprávou, že společnost je v piči a že ho jakože potřebují, jinak společnost nebude. Takže naprosto logicky z blíže neurčených podrobností, které zřejmě obsahovaly i pevný stisk varlat, jsme se nakonec dozvěděli, že Ditmar je náš nový jednatel. Dodnes se o Ditmarovi mluví jako o srpnovém králi, protože ho po tom, co mu koupili nové firemní Volvo, vyrazili pro „nepochopení firemní kultury“.
A protože v rámci firemní kultury milujeme sraní do vlastního hnízda, k prvnímu únoru naše společnost najala ředitelku marketingu. Kuriozní je, že o ní prakticky není možné nic zjistit. Tak nějak se šuškalo, že byla ve Spojených státech zaměstnaná v nějakém korporátu. Nechala si naštěkat do boudy a potom, co se nepohodla se štěkatelem, se vrátila do České republiky, protože tady je největší zářez v CV „zkušenosti ze zámoří“. Jinak vole hovno. Můžete zkusit googlovat Kristina Farris, a to jediné, co vám na ni vypadne je, že se nějakou dobu angažovala v pražské Topce, a tak nějak se vlastně všem oddychlo, když konečně táhla do piče. Pokud se v darknetu Seznamu prokoušete dostatečně hluboko, zjistíte ještě, že byla na den přesně zaměstnaná u Jermanové a je tedy jednou z aktérek přeplácených úředníků, které Jermanka dotovala ze státních peněz bez bližšího zřejmého důvodu. Farris nakonec podle svých vlastních slov spolupráci s Jermanovou na den přesně na konci zkušební lhůty přerušila, protože vole píčo jakože nasála tu atmosféru a uvědomila si, že vole jako nechce být součástí téhle mašiny. Chtěl jsem se zeptat přímo Jermanky, jestli je to pravda, nebo jestli ji nakonec nevyrazila ona sama, ale Jermanka mě má shodou okolností na všech profilech v bloku, kdy jsem jí mezi žebra šťoural vtíravými dotazy na téma, jestli bude na ministerstvu pracovat alespoň jako uklízečka, když dostala ve volbách přes pysk a jestli pořídí manželovi alespoň Felicii, aby se měl jak dostat do kadeřnictví.
Jednou z mnoha věcí, kterou Farris nedisponuje, je ironie. Ale předpokládám, že to bylo v podání Seznam Zpráv jen ironické rýpnutíNaštěstí existuje sociální síť jako žádná jiná. Zatímco na všech ostatních ajťáci vypisují naprseným blondýnkám a škemrají o jejich pozornost, LinkedIn je na tom úplně obráceně. Zoufalé vyprsené blondýnky vypisují ajťákům a škemrají o jejich pozornost, zatímco ajťáci vypisují zprávy o tom, že je vůbec nezajímáš a že platíš málo. Farris tam má pochopitelně profil taky. Zřejmě ze stejného důvodu jako ajťáci. Všude jinde ji posílají do píče. Ale dozvíme se tam mimo jiné, že kdesi v Idaho pracovala téměř šest let v galerii jako marketingový manažer. Těžko říci, zda bylo náplní její prace například výměna žárovek, ale obávám se, že ani k tomuto neměla kompetence. Faktem je, že na majoritního vlastníka společností udělala nějaké kučikuči a on ji přijal jako ředitelku pro marketing, protože jako má ty zkušenosti z Ameriky a my chceme bejt kurva přece světoví, do píče, ne?
Postupem času jsme zjistili i mechanismus, jak si majitele zřejmě omotala okolo prsu. Tak předně v jejich plánech neexistuje „ne“. Byla jek Feri, akorát si před dveře vrazila noční stolek sama a pak rozesílala maily s postupem, jak by měl být noční stolek odstraněn. Nejlépe za pomocí bagru srovnat se zemí celou budovu. Byla jako krůtrenérka v Mekáči, která všem dávala najevo, kam až se dá v rámci absurdnosti zajít a přihodit k vašemu čízu trojité hranolky, shake, lehkou kolu a ke všemu nezapomenout na okurku. „Chtěl jste nějakou reklamní kampaň v ČR? Hele, šéfe, vole, tady desetivteřinová znělka před začátkem přenosu mistrovství v hokeji vyjde jen na dvě mega! To se líbí, ne? Hele, šéfe, vole, chtěl jsi mít jakože fresh, vole, letáci pro klienti? No tady tohle je ale hnus. Kdo to dělal? Cože? Výtisk jednoho vyšel na dvě čtyřicet? Na, tady proplať fakturu za 50k za úpravu barvy fontu a našla jsem novou, lepší pičo firmu, která nám ten leták vytiskne, bráško, vole za sedm korun kus.“ A majitel podle konkrétních zdrojů začal rytmicky připomínat kopulujícího ratlíka. Budiž. Věděla, jak si koupit ten nejdůležitější vlivný hlas, který ji mohl ochránit před zlomením vazu na tak dlouhou dobu, než se zjistí, že je totálně neschopná. S čím ovšem nepočítala bylo, že zbytek zaměstnanců a vlastně ani jednatelů nebude takovémuto ohnoutství nakloněno. S čím nepočítala také je, že Parzival je pasivně agresivní mrtka a že v tomto směru s pasivně agresivní, ač neschopnou Farris, rozjede poměrně vysokou hru.
Že je něco hodně špatně pochopila vedoucí nákupu ve chvíli, kdy dostala od marketingového oddělení příkaz najít místo izolepy papírovou alternativu, kterou se budou lepit krabice s výrobky. Prý abychom jakože měli takovej ten ekologickej punc a každej, kdo bude vztekle škubat hajzlpapír z krabice, si řekne „Ó, to rád vidím. Oni jsou eko a snaží se nepoužívat plasty“. A hned na to vytáhne z krabice náš plastový výrobek a narve si ho do stavby. Nápad s papírovou páskou byl zavržen poté, co se ukázalo, že za měsíc takto zpracujeme 50 km lepící pásky a roční rozdíl v nákupní ceně nám za tu prdel nestojí. Farris se ale nevzdávala a začala úkolovat další lidi. Dodnes nevím, jestli to byla součást strategie, trolling nebo čirá neschopnost, ale během odpoledne zvládla rozdat na různé lidi i sedm úkolů, které se vzájemně křížily, a některé, obzvláště ty vypečené, byly pro jistotu i neřešitelné. Jeden takový přistál asi po čtrnácti dnech v mailu i mně. A že jestli jsem jako ten analytik a jestli teda jo, tak jestli bych jí mohl jako vole spočítat, kolik tady z tý statistiky jako Hornbach, bráško, vole, prodal parapetů, a jak jako spočítat, který maj nejraději a kolik toho asi jako vole do konce roku prodaj.
Letmým pohledem jsem zjistil, že se jedná o prodejní statistiku za dva týdny v lednu, kdy se obecně nic neděje. Sjetina byla z firemního byznys inteligence, což mě trochu znejistělo, protože Farris je přesně ten typ člověka, od kterého prostě nechcete, aby se k něčemu takovému dostal. Tak předně úplně nemáte nervy na to ztrácet čas tím, že budete někomu vysvětlovat, že když klikne na tohle, otevře se tamto. Druhá věc které se děsíte, je představa, že by se snad někdo jako Farris začal v číslech orientovat a vymýšlet další píčoviny, které by tentokrát byly opřeny o čísla.
Ne, do Business inteligence naštěstí přístup neměla. Dodnes se mi nikdo nepřiznal, kdo jí ten výstup udělal. Volal jsem i na vedení parapetů, kde mi potvrdili, že u nich není nikdo tak blbej na to, aby jí podobné výstupy dával. Krom toho jsem se dozvěděl, že specificky Hornbach odebírá pouze čtyři druhy z šestnácti možných úprav povrchů, takže následoval lehce pasivně agresivní mail, který vypadal takto: „Vážená paní Farris, potvrďte mi prosím písemně, že chcete vypracovat analýzu prodeje s projekcí na zbytek roku na základě dat za dva týdny mimo sezónu. K Vašemu dotazu o tom, který dekor je nejoblíbenější a nejméně oblíbený usuzuji, že nejvíce oblíbené budou ty, kterých se v té době prodaly jeden nebo dva kusy. Naopak nejméně oblíbené jsou pak ty, které se neprodaly.“
Následovalo poměrně dlouhé ticho, které bylo prolomeno až na konci týdne krátkým stručným mailem, že statistika by byla zavádějící a že ji nepotřebuje. Ale nasadila další laťku, že web je hnusnej a lidi se na něm neorientují a nutně jako dopíče potřebujeme redesign a jestli k tomu jako mám nějaké připomínky. Připomínky byly. Tak předně jsem se domníval, že nepotřebujeme další redesign, protože ten poslední asi za půl milionu proběhl v roce 2018. A že jako jestli chce na webu něco opravit, že by to mohlo být třeba SEO, protože není úplně košer, aby se fotografie s prodejním zbožím jmenovala jako 1.jpg. A že je to spíše jako práce pro cvičenou opici, co by zvládl brigádník, když se mu vysvětlí co a jak, ale že jako vole nevidím důvod, aby se kvůli tomu investovalo další půlmega do webu, pokud teda nemá nějaký konkrétní point, kterej nevidím, protože jsem jen blbej analytik a ne ředitel marketingu. Takže jsem naprosto logicky dostal zpět mail s dotazem, jestli bych to přes víkend zvládl udělat, že ať je web v pořádku, než se na podzim bude nahazovat ta nová verze webu, ke kterýmu není ještě dopíče ani koncept, ale co se o to kurva jakože starám.
Na hozenou rukavici jsem zareagoval informací, že sice nejsem ajťák, ale analytik, a že si přesně nepamatuji, kdy jsem na novou pozici povýšil, ale že bych to jako zvládnul, protože je to pro tu cvičenou opici. A že oprava stránek není na jeden víkend, a že jestli jako plánuje dokazovat, že každý nový marketingový ředitel potřebuje nový redesign za půl mega, že se s tím nemá význam srát, protože než si Google všimne, že na webu jsou nějaký změny, bude se kurva nahazovat novej web, kterej teda ještě nemá ani náčrt toho, jak má vypadat, ale protože průměrný návštěvník najde to, co hledá, průměrně na třetí klik na webu, že by mě jakože zajímalo (znovu), co přesně chce v rámci redesignu optimalizovat – bez odpovědi. Ale po dvou týdnech přišel stručný dotaz na to, co je to VPN a Proxy. Protože jsem mezitím povýšil i na výkladový slovník, popsal jsem jí výhody a nevýhody a jak to celé funguje, načež druhý den přišel požadavek, abych zamkl přístupy na jednotlivé jazykové mutace webu, aby jako konkurenceschopnost, víš? A aby se ti zmrdi z Německa nedostali k českýmu ceníku a neviděli, kolik je ždímeme. A to už mi bouchly saze a šel v odpovědi tento mail. A protože Farris ostentativně dávala do kopie i jednatele, šel mail i za ním:
Jako dokážete si představit ty myšlenkové pochody? „Hele, píčo, vole, nechám si vlakem přejet obě nohy a dostanu pro moje lambo lukrativní parkovací místo!“. Odpovědi jsem se dočkal až následující den, kdy mi bylo stručně vysvětleno, že tento problém bude vyřešen následující týden během jednání představenstva, přičemž si dala extra záležet na tom, abych si uvědomil, že problémem jsem já.
Jak to přesně dopadlo, bohužel nedokážu úplně přesně určit. Paní Farris byla odejita na den přesně tři měsíce ve zkušební lhůtě. Když prý měla podepisovat slib, že služební auto vrátí následující pondělí, vyhrožovala, že ho někam zaparkuje a nikomu nepoví kam. Naše HR bohužel neměla to srdce říct ji, že všechna firemní auta mají nainstalovanou GPS.
Ač je to zřejmě souběh okolností a více faktorů naráz, přesto se domnívám, že můj mail byl pomyslným posledním hřebíčkem do rakve. Z nějakého důvodu si se mnou jednatel namísto běžného pozdravu začal plácat, takže to byl dost možná i vytoužený mail.