Jednou za dva roky prochází každý vlastník autovraku těžkou zkouškou. Když už si totiž takový autovrak kupujete, mnohdy to je do konce života. Buďto do konce toho vašeho, když se v autě s tuhostí karoserie na úrovni řízků v alobalu rozsekáte o prvního cyklistu, nebo do vystavení úmrtního listu na STK. Rozhodně to není tak, že by se auto dostalo do stavu, kdy si řeknete: "Tak jo starej brachu. Sloužil si dobře, ale teď už ti zvoní hrana." Je třeba to pořádně podojit i za cenu, že budete brzdit podkladovými deskami brzd a dezén na gumách měřit v mikrometrech.
Na technické většinou slyšíte plno keců typu: "Ta brzdovka by vám neměla téct jak při chcaní prostatika", "Proč máte místo katalyzátoru navařenou trubku s cedníkem?" a "Vám tady na tom autě chybí prahy", načež odpovídáte "No, alespoň nereznou, ne?". Samozřejmě je technická od toho, aby vás v zatáčce nesestřelil autovrak s lopatou na sníh místo volantu a brzdami v podobě nákupního vozíku, který při zpomalování vyhodíte z kufru. Uchrání vás to taky před domácími kutily, kteří dopředu na nárazník v tom lepším případě navaří několik ocelových profilů, aby se cítili jak šerifové z vidlákova v Americe. Při případné čelní srážce se vám procpou na zadní sedačky, zatímco sami svým tělem absorbují veškerou energii nárazu a stejně chcípnou.
Jak se neúprosně blížilo datum konce technické způsobilosti mého Felcerati, začal jsem být nervózní jak šlapka po tři dny meškající menstruaci. Nicméně jsem nic nenechal náhodě a Felcedes jsem řádně připravil. Například jsem ze zadních sedaček vyhodil staré ponožky, které jsem tam asi dva měsíce bůhvíproč vozil. Úklid jsem vzal doslova z gruntu, a tak musely všechny účtenky za benzín, obaly a zmačkané plechovky zamířit směrem k tříděnému odpadu. Situace byla tak vážná, že jsem vyměnil i wunderbaum stromeček. Ráno v den D jsem ještě zajel na myčku. Tím jsem si teda moc nepomohl. Kromě toho, že vylezly všechny škrábance a vady laku, mi stejně při čekání na emise auto posral zkurvený holub.
Když jsem auto předával technikovi na emisích, pochopil jsem, jak se cítí rodiče při prvním školním dni svých ratolestí. Přemýšlejí, zda se jim ještě dítě vrátí, nebo ho hned první den licencovaný šikanátor pro 1. stupeň narve do skříňky a donutí hrát jako jukebox. Přesně takhle jsem se cítil i já, když jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jestli mám na autě katalyzátor, nebo jen lešenářskou trubku utěsněnou lišejníkem. Pro jistotu jsem si překontroloval obsah peněženky a byl jsem připraven emise svého auta tvrdě vyjednat za pomocí flexipasů, žetonu do vozíku a schválně propíchnutého kondomu. Nekompromisního smlouvání naštěstí nebylo třeba. Prošel jsem. A to jsem ani nemusel tankovat lepší benzín, jak jsem původně zamýšlel. Když jsem totiž viděl cenu za Vervu 100, šoupnul jsem do nádrže hustý flusanec sebraný z hlubin Morie a 10 litrů Efecty (Nebudu přece tankovat plnou, když to auto možná odstavím. To dá rozum!). Problém nebyl ani katalyzátor funkční jako manželství alkáčů, co lijou okenu přes chleba a vychovávají tři děti. Paradoxně jsem dostal zmrdáno akorát za zasviněný motor bůhvíjakou hmotou. Beru, v motorovém prostoru to vypadá jak po německé bukkake párty.
Nicméně emise jsou za mnou, teď už se jen modlit, ať se mi Felcedes nerozdrobí na rez a autosedačky při průjezdu tunelem STK. Před dalším odevzdáním auta mě technik upozorňuje, abych si z auta vzal všechny cennosti. Poslechnu a beru 5 l letní směsi do ostřikovačů, Orbitky a nevýherní los. Asi po další půlhodině jsem dostal auto zpátky s tím, že je zachovalé. Nechtěl jsem verdikt technika rozporovat, ale rychle jsem mrknul směrem ke spáře v kapotě, kde zrovna koroze pořádá švédské stoly. Radši jsem mlčel. Snad jsem si nevyčerpal všechno to štěstíčko na to, abych na 26 let staré Felicii udělal STKčko. No, uvidíme u státnic.