Už to bude rok, co jsem se za symbolickou korunu zbavil buše za bránou k pozemku, kterému by se v případě náznaku civilizovanosti dalo říkat zahrada. Možná si vzpomenete, že v té celé galerii pomatenců, pošuků, chovatelů agresivních čoklů v paneláku, brněnských venčitelů koček a víkendových enjoyerů soukromých czechteků, nakonec vyhrála ta nejnormálnější rodina, která byla k dispozici: růžovovlasá ženská inkarnace Tomáše Kuči s třemi malými degeny, přičemž jeden byl uznaný papírově a odpoledne trávil na trampolíně, kdy huákal na celou vesnici „HUEEEEEEEEE HUEEEEEEEEE HUEEEEEEEE!“ Vlastně ten nejnormálnější z nich byl manžel Tominy Kučové, kterému ve tmě lehoulince nad hlavou zářila nepatrná svatozář.
Každopádně si zahrada pozornost s vystavenými exponáty získala. Dříve courali z celé vesnice k plotu lidé kvůli ovcím, aby ty nenasytné kundy nakrmili, protože jim jakože nedám. Teď se chodili dívat na famílii cirkusáků, kteří si pro jistotu uprostřed pole rozbili stan. Kolemjdoucím potom ukazovali, jak se v sudu pokouší utopit žábu, jak papírově uznaný degen dokáže skákat vysoko na trampolíně, a jestli papírově uznaný degen vyskočí výše, než dokáže papírově neuznaný degen vyhodit žábu, kterou se mu nepodařilo utopit v sudu. Vlastně až do začátku září. Pak najednou zmizeli a zůstalo tam po nich obytné šapitó, trampolína, krtkem prohrabaný bazén a několik řádků salátu, mrkve, hrášku a štěstí.
Jako řeknete si, že začala škola a musí ty uječené zmrdy naučit, jak se píše písmeno „A“, a naučit počítat, aby věděli, že „A“ je ve slově „KUNDA“ až na pátém místě. Po měsíci si řeknete, že asi jednoduše skončila sezóna, ale že si ten bordel stihnou uklidit dříve, než jim zapadá sněhem. S prvním prosincovým sněhem si řeknete, že se připomenete, než jim to zapadá úplně, protože ten letní stan není úplně stavěný na to, aby si na něm hověla pokrývka třiceti čísel sněhu. Takže jsem v polovině prosince odeslal Tomině Kučové SMS, že jí přeju pěkný svátky a že jestli nechce, aby si papírově uznaný degen zlámal na protržené trampolíně vaz, bylo by fajn ji složit a schovat, než se úplně zničí. – nic. Takže jsem následující týden zavolal čekateli na blahořečení, a že jako jo. Že o tom ví, a že se v týdnu zastaví.
Týden se s týdnem sešel, a byla tu polovina března. Trampolínu jsem mezitím dvakrát stihl sundat z plotu, kam ji zavěsila vichřice. Šapitó už nestálo hrdě jako na podzim, ale pozohýbané tyče budily tvar spíše exponátu z neklimatizovaného voskového muzea při požáru. A krtkem prohrabaný bazén přikryl řádky s hnijícím salátem, mrkví, hráškem a štěstím.
Tak jsem tedy sáhnul znovu po telefonu. Tominu jsem z komunikace tentokrát vynechal a rovnou volal světci. „Jó, já vím. No víte. My jsme o tom mluvili. A my jsme se domluvili. Nó… prostě jsme se rozvedli.“ Degen, vole. Za to mu patří rozdupat svatozář a rezervovat mu teplé místečko v sedmém kruhu pekla. Tak on už docela jistě od prosince nebydlí s degenama, a stejně mu nepřijde blbý, že má na mojem pozemku brajgl. Nebo jako, že by mi alespoň mohl říct, že se jejich společné hnípání v hlíně, okamžiky, lásky, štěstí, hrášku a vůbec změnily v nenávist a rozvod a že si mám začít hledat nového nájemníka, než ten bordel zaroste plevelem? Vůbec. No ale prej si ten brajgl do 14 uklidí (což je první víkend v dubnu).
Mně díky tomu ale mohl začít nový maraton v hledání nájemníků a dobrovolné údržby zahrady výměnou za řádky, salátu, mrkve, hrášku a štěstí. Posloužit k tomu měl tradičně pasivně agresivní inzerát na Facebooku, který pohorší většinu mamulek na mateřské, ale rozhodně ne dovolené, čímž se po sociální síti rozšíří jako španělská chřipka. Jenomže na zahradu už půl roku nikdo ani nesáhl, a v zásadě vypadala ještě hůře, než loni touto dobou, kdy jsem se zahradě věnoval alespoň sporadicky.
Fajn. Loni jsem v práci neměl čas na dovolenou, takže se mi podařilo nashromáždit dva měsíce dovolené, kterou si prej mám vybrat. Nevím teda sice kdy, protože když se ozvu, že si beru dovolenou, šklebí se, a nechtějí mě pustit; tohle jarní období je ale poměrně klidné a venku jsou skoro jako letní teploty, a co byste jako chtěli – tejden si vezmu, a jestli se vám to nelíbí, vezmu si dva. Tak prej tejden zní jako celkem dobrej nápad.
Mimo jiného se na zahradě někde mezi pralesem travin nacházela hromada klestí a větví, která se tu asi za tři roky nakupila s tím, že se jako někdy spálí. Přišlo mi poměrně fajn začít zrovna s ní. A pochopitelně nejsem kokot. Teda alespoň subjektivně. To poslední, po čem toužím je, aby televize Nova posílala ke spáleništi reportéra Ondřeje Požára, aby zdokumentoval vůbec první oběť vypalování travnatého porostu. Ještě toho trochu. Prales tedy prodělal prvotní kultivaci bubnovou sekačkou, která si obvykle poradí i s méně kvalitním betonem. Poradila si i s ježkem, který nedbal zlověstného hučení, a po konfrontaci s kotoučem a poměrně krátkém, ale dalekém letu, už mu to bylo celkem i jedno. Ale jako pochopitelně mě tahle zkušenost celkem srala. Až dodnes byl pokládán za vraha ježků jen náš boxer, což je pes natolik blbý a s tak posunutým prahem bolesti, že odmítal pustit nalezený kopačák i po tom, co mu z tisíckrát propíchnuté huby chcala krev proudem. Rozhodl jsem se proto, že nebudu nic riskovat, a předtím, než založím kontrolovaný požár, prošťárám a zpřeházím hromadu klestí, jestli neukrývá další kopačáky. Zjistil jsem díky tomu mimo jiného, proč už asi pátý den slzím a můj nos připomíná neutažený vodovodní kohoutek. Jo. Mít alergii na seno a vlastnit do toho gigazahradu se senem, to prostě chceš.
Takový ty velký tašky z Kauflandu znáte, že? Chodíte tam někdy nakupovat, že? Já teda ne. Mě platí Sörös, ale ty igelitky mají fakt skvělý a jezdím si je tam kupovat. Ukázalo se, že skvěle slouží mimo jiného k tomu, abych do nich schraňoval prosmrkané šnuptychle a nepřetékal s nimi odpadkový koš. Přišlo mi fajn s tímhle následkem senné rýmy rituálně zatočit tím, že tu hromadu podpálím. Jakože řeknete si, „Kokot. Podpalovat klestí mokrejma kapesníkama“. Ale bylo jasno, krásných dvacet stupňů. Vánek. To by přece mohlo chytnout…
BLAF chytlo. Nádherně. Jeden by nevěřil, jak krásně hoří mokrej kapesník, kterej je přiživovanej vyschlejma větvema a senem. Že kontrolovaný požár nebude tak úplně kontrolovaný jsem zjistil ve chvíli, kdy se mi k plamenům nedařilo připojit na dva metry bez toho, aby se mi na paži nezačaly škvařit chlupy. Mám hnedka vedle u stodoly obrovskou nádrž na dešťovku, ale na podzim jsem ji vypustil, aby ji neroztrhl mráz, a letos ještě vlastně nepršelo, aby se dokázala naplnit. To mi tak problesklo hlavou společně s myšlenkou, že to všechno bude asi pěkně vyschlé, a že kontrolovaný požár bych měl třeba provozovat, když neprofukuje vítr. Kokot.
Tak nic. Napravo nádrž prázdná, což se rozhodl jít ověřit i oheň, a začal olizovat suchou trávu směrem ke stodole. Aby toho nebylo málo, vydalo se ohniště i na průzkum přilehlého olšového hájku, jinak známého i jako zásobárna suché trávy, kam se se sekačkou nedostaneš. Hned vedle jsou už zahrady sousedů s jejich okopanými řádky lásky a štěstí, přes které by se oheň už v nejhorším scénáři samozřejmě nedostal... kdyby ovšem souseda nenapadlo udělat si dřevník, který je nalepený hned na plotě a navazuje na jeho dvoupatrovou vilu. Vlavou mi proběhlo několik různých scénářů, ve kterých jsem uvažoval, která kurva na mě jako první poštve dobrovolné hasiče, a jestli se tu dříve zjeví Ondřej Požár. Záhy jsem během neúspěšného tance deště po šířícím se ohništi začal doufat v to, aby ty hasiče nějaká kurva zavolala. To už jsem ale volal manželku, která si doma hověla na gauči a jako milovnice Hvězdných válek aktuálně provozovala sebehanu v podobě sledování Vánočního speciálu, který má na CSFD celých 29 %, a z naprosto pochopitelných důvodů o tomto kinematografickém počinu fanoušci Hvězdných válek nemluví. Ani na něj nemyslí. Aby se na něj zapomnělo. Čehož pochopitelně využívám já, kazičský zmrd, který podobná zapovězená dílka vyhrabává z análů zapomnění, a vedle celovečerního snímku Dobrodružství Ewoků, se stala tahle zvrhlost svatým grálem argumentu „jako správný fanoušek Hvězdných válek bys to měla znát!“ Ten den jsem manželce uštědřil infarkty hned dva. Ten druhý, neplánovaný, když jsem popadal do telefonu dech a hlásil jí, že „BYCH…- ASI… - POTŘEBOVAL… - POMOC…“
Mlčky jí vypadla z pusy cigareta do sena pod nohama. Zadupala ji a po chvilce se vrátila s dvěma kýbly. Zamířila si to k nádrži na vodu – naivka. Ale kýble se hodily. Bylo to přece jen praktičtější, než podupávat po spáleništi, protože potok byl jen asi 30 metrů od ohniska požáru. Ale lávka asi 35 metrů, z čehož jsem si zbrkle vypočetl, že bude jednodušší, když prostě skočím s pantoflema rovnou do potoka a naberu vodu takhle, než abych utíkal dalších pět metrů tam a pět nazpět. Pochopitelně. Voda se mi pod nohami rozevřela a ozvalo se něco jako Bloblgublblblbpffffffff. To jsem se zabořil po kolena do bahna a pohřbil tak navěky jako odkaz budoucím generacím pantofle. Celkem mě baví představa, jak za milion let bude nějaký archeolog štětečkem pečlivě odkrývat prach z vietnamek a přemýšlet, jaká hrozná katastrofa musela zemi postihnout, že po majiteli zbyly jen pantofle.
Ale v konečném důsledku se operace na záchranu zahrady, vesnice a trestní bezúhonnosti začínala naplňovat. Manželce se podařilo uhasit oheň asi metr od stodoly, a já zatím pendloval mezi potokem a olšemi, kde jsem se snažil s kýblem v ruce vsugerovat plamenům, že tady ohni pšenka nepokvete.
Asi tak po hodině se zdálo, že je požár zažehnán. Na několika místech ještě doutnaly zbytky dříve mocných plamenů, ale kýbl s vodou i zde dokonal své. To už jsem ovšem mezi potokem s spáleništěm pobíhal podstatně pomaleji. Po čtyřech. A právě v tu chvíli se za plotem objevil zvědavý soused, co že to tam vlastně dělám. „Čůráku debilní, co asi? Peču buřty,“ jsem mu neřekl. Vlastně jsem ze sebe vymámil jen něco jako „NO… -TO… -TROCHU… -BLAFLO“.
Při celé téhle akci na potírání sena jsem se nadýchal sena, jako asi nikdy, čímž jsem si mimochodem potvrdil, že na seno opravdu alergický budu. Nevím, jestli jste někdy zažili stav, kdy nekontrolovatelně kýcháte, a máte za sebou sérii třeba šedesáti kýchanců, ale pokud ne, věřte, že už po dvacátém máte pocit, že vám asi ruplo žebro. Po čtyřicátém už chcete umřít. A po šedesátem je vám to už všechno vlastně jedno. Což trvá jen do chvíle, než se dostaví další záchvat kýchání.
V konečném důsledku to ale beru jako výhru. Krom zjištění, na co jsem alergický, jsem dokázal vyřešit problematiku neposečené zahrady za jedno jediné odpoledne. Navíc se ukázalo, že se v hromadě žádný další ježek neukrýval. Pokud tedy nebyl plamenem řádně zpopelněn.