Má denacifikační speciální akce na seno se pochopitelně neobešla bez následků, a senu se povedlo mi ukázat, zač je toho loket. On je vůbec chytrej nápad předpokládat, že celej rok kejcháte právě kvůli senu, a přesto se ho pokoušet zpacifikovat bez skafandru. Asi jako, když s ruskou armádou zakempíte u Černobylu a začnete si v Rudém lese hrát na zákopy a plnit pytle s pískem a všudypřítomným radioaktivním spadem. Není tedy úplně divné, že jsem se vydal do lékárny pro zmírnění příznaků.
Už jsme si v jednom z předchozích příběhů řekli, že preventivní prohlídky a obecně návštěvu lékařů se snažím nepraktikovat. Částečně z toho důvodu, že nevím, proč bych k doktorovi chodil, když se cítím dobře, a částečně proto, že když už k němu dojdu, obvykle mi najde něco, proč bych se neměl cítit dobře, a dobře se pak ani necítím. A podobně je to vlastně i s mojí alergií.
Pečlivým zkoumáním a opakovaným vystavováním nebezpečnému materiálu (senu) jsem došel k názoru, že když se při pohledu na suchou trávu rozbrečím, nestojí za tím emoce spojené s mrtvou vyschlou trávou. Má všeobecná nedůvěra v lékaře, kteří vždy objeví o jednu nemoc více, než o kolika víte, ve mně vzbuzují určitou nejistotu, a tak vysloveně nevyhledávám příležitost nechat si do ramene na decimetr čtvereční nabodat 21 vzorků možných alergenů, a hrát tohle pochybné bingo. To ani náhodou.
A tomuhle se děti říká alergické bingoNamísto toho byla zahájena samoléčba. Když se řekne lék na potlačení příznaků alergie, vybaví se mi Zyrtec. A je mi jedno, že tomu říkáte jinak, protože na prodej nemáte licenci, nebo vás výroba ve vlastní laborce vyjde levněji, ale právě proto tomu nesmíte říkat Zyrtec. Klidně tomu říkejte Jednorožčí slzy, a stejně si to koupím. Hlavně, že je hlavní složka léku CETIRIZIN-DIHYDROCHLORID.
A v tomto bodě se setkáváme v lékárně, kde se protínají dva různé vesmíry. Tím prvním je konzumní realita, kdy do lékárny přichází lidé s naivní představou, že ví, co chtějí, a že si to taky koupí, a to v co nejkratším možném časovém úseku. Ta druhá realita je obsluha lékárny, která naprosto pochopitelně musí umět poradit a při prodeji každého léku informovat o nežádoucích účincích a dávkování. Méně je však žádoucí rozstřelení vaší představy o tom, co vlastně chcete, zda si to chcete koupit, a celkově tak nějak ztrácíte víru v to, že lék dostanete hned.
„Dobrý den, jeden Zyrtec,“ slušně jsem pozdravil a vychrlil na lékárnici požadavek v jedné větě.
„Zyrtec nemáme, ale máme Zodax, Analergin a Claritin,“ odvětila lékárnice takovým tím tónem, že je odhodlána si o všech těch prášcích popovídat, protože prostudovala všechny příbalové letáky psané velikostí písma, která se neslučuje s rozpoznávacími schopnostmi lidského zraku. Tohle je vůbec vychcaná prodejní manipulace, kterou znám už z Vodafone. Kdyby mi nabídla místo Zyrtecu jen Analergin, rozmýšlel bych se, jestli ho chci, nebo jestli půjdu pro Zyrtec do jiné lékárny. Takhle mi ale předhodila tři názvy, o kterých se mohu jen domnívat, že mají stejný účinek a stejnou látku a že si tedy vyberu jeden z nich, a tím na iluzi Zyrtecu zapomenu.
„Tak třeba ten Analergin…“
„Balení po deseti nebo třiceti tabletách?“
„Zatím těch deset bude stačit.“
„Těch třicet máme teď v akci a vychází na ty stejné peníze, co deset.“ V tuhle chvíli mi začínalo docházet, že realita lékárny je programovaná nějakým šíleným maniakem, který si libuje ve smyčkách kauzalit. V normálním světě by lékárnice spojila tyhle dvě podmínky a odpověděla by si sama. Sáhla by pod pult a s rozzářeným úsměvem od ucha k uchu by prohodila „Analergin máme teď v akci. Velké balení vyjde na ty stejné peníze, co malé.“ Ale to ne. Namísto toho začala vznikat tako informační vata.
„No tak mi dejte teda to velký balení.“
„Tak já jdu pro něj,“ zazubila se přes napůl žerdi nasazenou roušku lékárnice, jakoby ode mě očekávala písemné schválení. S grácií slepce v porcelánu se začala přehrabovat boxy a přihrádkami s občasným probubláním pro sama sebe, že to tu přece někde viděla. „Aaaaaa, tady to máme,“ poskočila asi po dvou minutách přehrabování. „Bude to za 150 korun. Jo, počkat. Teď koukám, že je to v akci, protože tomu končí záruční lhůta. Proto je to zlevněné o polovinu. Plánujete to vypotřebovat do konce května?“
„Ne ty píčo. Vypadám jako Rocky Balboa po sedmém kole boxu s Ivanem Drago, protože je to teďka moderní, a tu krabičku otevřu až potom, co odezní příznaky alergie, a budu ty tablety šňupat v trojnásobné doporučené denní dávce jako koks. Ty si se snad úplně posrala. Do prdele. Dej mi ty prášky a jdi se zabít,“ jsem neřekl. Ale chtěl jsem. Namísto toho jsem procedil cosi o tom, že je mi to jedno a ať mi konečně dá nějaké prášky. To na ni zapůsobilo tak skvěle, že mi bez další prodlevy pilule okamžitě prodala.
Aby toho nebylo málo, vrazil se mi do očních víček zánět, takže Rocky začal vypadat jako by absolvoval kokainovou afterparty v Kolumbii. Vydal jsem se tedy do lékárny znovu. Protože Znojmo má lékáren hned několik a nechtěl jsem riskovat konfrontaci s dylinou, vydal jsem se na druhý konec města s vidinou získání nosních kapek a Visine.
„Dobrý den, potřeboval bych nosní kapky a Visine,“
„Vy si chcete kapat do nosu Visine?“
„… Ne. Potřebuji nosní kapky. Do nosu. A taky potřebuji oční kapky. Do očí.“ Podíval jsem se na ni očima angorského králíka, který začíná být tak akorát nasraný na to, aby vypálil dva laserové paprsky.
„Ale jestli máte zánět, tak Visine vám pomůže jen od zarudnutí očí.“ OK, tohle je poměrně důležitej point, a naprosto chápu, že je ten správný okamžik, aby lékárnice zasáhla a nabídla alternativu. „Máme tu OCUflash, Hylo Dual, Hylo-Drop. A nebo jestli chcete místo kapek mast, tak PARIN POS, Rocugel, Ophthalmo a nebo Azelen… ,“ a vzpomněl jsem si při těch slovech na to, jak jsem jako malý sledoval počasí, a nechápal, jak ty žvásty o tlakové níži a hektopascalech, které přechází z východu na západ, někdo chápe, nebo že vůbec někoho zajímají.
„Něco mi dejte.“
„Takže kapky nebo mast.“
„Já nevím. Dejte mi mast.“
„Já jen, že jste chtěl předtím kapky.“
„A teď chci mast. A ty kapky do nosu taky.“
„Máme tu Sanorin, Nasivin, …“
„Dejte mi cokoliv, po čem nebudu mít pocit, že jsem si do nosu bodl smrkovou větev.“
„Tak třeba Sanorin?“
„To zní jako skvělá nabídka.“
Z nějakého důvodu jsem získal pocit, že ve skutečnosti tenhle paralelní vesmír není ovládán masochistickým programátorem – maniakem, ale že tuto přítomnost vytvářejí přímo lékárnice, které jsou programátorkami oněch matérií zbytečnosti, vákua a vaty samy osobně.
Asi tak po měsíci jsem si vykloval zlevněný balíček 30 pilulí Analerginu, což jsem s přehledem stihl ještě předtím, než se mi tablety v kapse stihly zkazit. Ale začal jsem zase slzit, což si vyžádalo opětovnou návštěvu lékárny. Co čert nechtěl, nejblíže byla pochopitelně ta první. Těšila mě alespoň představa, že ta blbá ludra má třeba zrovna volno, a za kasou bude nějaká jiná lékárnice při smyslech, která na jasný stručný dotaz nezačne vytvářet XY dalších nahodilých variant, o které v konečném důsledku nikdo nemá zájem, protože ani nikam nevedou. Akorát, že vůbec. Stála tam; a marně tápavým pohledem pátrala, kam mě zařadit.
Poučen z předchozích nezdarů a pevně rozhodnut izolovat se od debilní série debilních dotazů jsem pozdravil, a poručil si velké balení Analerginu a balíček kapesníčků.
„Myslíte balíček jako balík, nebo jako jedno balení z toho balíku?“
„No tak když mi dáte jen jeden balíček, tak mi dejte jeden balíček. A když nedáte, tak mi ho dejte celej.“
„No, my právě ty balíky rozbalovat nemůžeme, ale musíme to prodávat celý.“ Udělala to zase! Další spirála pomalé lékárnické lobotomizace.
„Takže mi ten balík prodáte celej, jak jsem chtěl?“
„Ale ještě tady máme možná nějaký vzorky,“ a zmizela v zázemí, kde se začala prohrabovat harampádím. Vrátila se asi po pěti minutách s vítězným pohledem, že mi našla hned dvě balení vzorků, které si mohu nechat.
Skvěle, jsem nadšen. Začínám si objednávat z internetu všechno, co není na předpis.