Pokládám se za pacifistu. Znám desítky jiných způsobů, jak člověku efektivně ublížit bez toho, abych nutně vzal do ruky zbraň, plazil se v zákopech, pokoušel se přelézt prkennou stěnu (kterou jde mnohem efektivněji obejít), nebo se pokoušel udělat řidičák na tank. Toho jsem si byl vědom už před nějakými patnácti lety, kdy jsem zdárně dokončil školu v Rakousku, a s propadlým vízem jsem zevloval zpět v České republice. Zhruba v tu dobu se o mě začala zajímat taky armáda, aby naplnila kvóty pro brance ve vůbec posledním odvodu povinné vojenské docházky, a tak se i stalo, že jsem jednoho říjnového dopoledne nalezl ve schránce i předvolání ke komisi. Naneštěstí jsem neměl v rodině nikoho, po kom bych mohl zdědit ploché nohy, a tak lehce podvyživenému Parzivalovi nezbývalo nic jiného, než se jít před tu komisi v trenýrkách a s vystouplými žebry postavit, aby si jej tři gerontní generálové prohlédli.
60 kilo živé váhy i s krumpáčem. Budiž důkazem, že když budete žrát, můžete vyrůst i vy!A že prej, co jim o sobě povím. Stále zakřiknutý ňuňánek Parzival ze sebe vymotal něco o absolvování školy v Rakousku, výčet absolvovaných kurzů a speciálních znalostí, přihodil cosi o gastroakcích na ambasádách a schopnost plynule hovořit na úrovni nejen v češtině, ale i němčině. Imaginární představa o tom, jak si generálové stoupnou jen proto, aby přede mnou mohli padnout na prdel, se rozplynula zhruba ve stejné chvíli, kdy mi sdělili, že budu v armádě škrábat brambory. Navíc k tomu příslušela i nepříjemná povinnost šikany ze strany mazáků spojená s tím, že až se ze mě stane mazák, nebudu mít koho šikanovat, protože žádní další bažanti jednoduše nepřijdou.
Haha, to víš, že jo. Pýčo. Když nevyšla vysněná kariéra špióna v kontrarozvědce, aktivoval jsem plán B a nechal se zverbovat na nástavbu na střední škole. Rakouská škola sice má zkoušky pro Evropskou unii a celkově se tak nějak v rámci odbornosti řadí na mezistupeň maturity a magisterského studia, ale pro co naše skvělá republika nemá tabulky, jednoduše neexistuje, takže jsem v očích českého vzdělávacího systému figuroval jako random kokot s výučákem. Ale fajn. Vlastně proč ne. Stačil mi rok k tomu, abych se na škole udržel s vidinou toho, že se tím dostánu ze spárů armády.
Maturitu jsem si nejenže nakonec udělal, ale podařilo se mi manévrovat z dohledu armády až poměrně donedávna. Zajímavým faktem je, že kdokoliv v České republice provozuje stránku s větším než malým dosahem, dříve či později skončí v hledáčku zpravodajců. V tom lepším případě proto, aby se vás pokusili zverbovat. V tom horším případě proto, aby o vás nasbírali dostatek informací, které vám během nějakého procesu zlomí vaz.
Zcela záměrně nepovím, kdo mě to na jaře léta páně 2022 verboval. Prý dostal podobnou nabídku před pár lety a už nějaký ten pátek v armádě pracuje pro zpravodajce a má na starosti komunikaci s veřejností (což v podstatě znamená, že analyzuje informace ze společnosti a průběžně vytváří pro „ty nahoře“ kuchařku o tom, co říkat, a co naopak ne. A že je prej řada na mně a mimoděk utrousil cosi o nabídce, která se neodmítá, a jestli mám za sebou povinnou vojenskou službu.
Dobrá. Shrňme si fakta. Dva metry vysoká reklama na Dachau měla teď asi 200 % původní váhy a ze zakřiknutého ňuňánka se stala tak trochu píča, co si nevidí do huby. Prostě zhmotnělý Parzival. Kdybych před těma patnácti lety věděl, že hledají 120 kilového zmrda, připravil bych se na to tehdy lépe, ale teď to byla jednoduše situace, která se možná neodmítá, ale rozhodně stojí za zvážení. Jako největší klacek pod nohama jsem vyhodnotil fakt, že jestli nemám povinnou vojenskou službu absolvovanou, tak si ji ve zkrácené formě musím udělat ve Vyškově. Volně přeloženo to znamená, že zelenáče strčí k vojákům na tříměsíční tréning výsadkářů, kde se učí, jak správně skákat z jedoucího obrněného transportéru na jedoucí obrněný transportér, jak správně během sedmi vteřin složit kulomet, a jak daleko hodit odjištěný granát bez toho, abych nedematerializoval bratra ve zbrani. S přihlédnutím k mým 120 kilům a vysokému tlaku, který zdůrazňuje doktorka kdykoliv mě vidí, jako by šlo o život, jsem si představil, jak asi vypadá jedoucí obrněný transportér po tom, co na něj dopadne dělová koule. Poměrně opatrně jsem se tedy zeptal, jestli si dělá prdel, nebo mi reálně hrozí, že si tam zlámu vaz. A prý k takovým nehodám skoro vůbec nedochází, ale s nějakými modřinami nebo zlomeninami ruky se prostě počítat musí, když si nedám pozor. Přiznám se, že mi to přišlo jako trochu moc odborná kvalifikace na to, že po zbytek života budu sedět za monitorem a bušit tučnými buřtíky do klávesnice. S díky jsem tedy nabídku, která se neodmítá, odmítnul. Ale prej na mě budou pamatovat a až si to rozmyslím, vím komu se ozvat. Fajn. Musím uznat, že až mě jednou třeba z práce vyrazí pro neschopnost, patrně si užiju ten okamžik, kdy jim povím, že místo už mám, protože se o mě zajímají zpravodajci. Ale beru to osobně trochu jako krizovou variantu.
Shodou okolností jsem se počátkem října viděl s kolegou jiné satirické stránky… Který je "pro změnu" zverbovaný u armády. Náš rozhovor zabředl i na toto téma a dospěli jsme k názoru, že armáda verbuje kreativní monstra z důvodu, že jí kreativita chybí. V tomto smyslu zelený mozek skutečně koresponduje s tím, co byste od tohoto orgánu očekávali.
Podělil se mimo jiné o historku z jedné vojenské základny v České republice, kde odjakživa existoval kumbál na košťata, který měl na dveřích napsáno „SMN“. Takhle to fungovalo nějakých deset let, než areál prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Projektant si pochopitelně celý komplex prošel, aby jej zdokumentoval a po rekonstrukci mělo vše svůj řád. Vznikl tak kumbál na košťata, který má „SMN“ zaneseno ve všech výkresech budovy, a samotné dveře nově mají mosaznou cedulku se zkratkou „SMN“. Aby toho nebylo málo, projektantovi se zkratka zalíbila a patrně v rámci vlastní interpretace popisující obsah kumbálu, začal zkratku „SMN“ šířit i na další vojenské základy, aby každá vypadala jako frenčíza Mekáče. Což zřejmě nebude problém do té doby, dokud někdo nepráskne, že zkratka „SMN“ znamená Sklad Mrtvých Negrů.