Už od doby, kdy jsem nastoupil na střední, poslouchám věty typu "Mladí nemají zájem o techniku.", "Nemůžeme sehnat lidi." nebo "Musím už přes den zaměstnávat i ukrajinské šlapky, protože tu nikdo nechce pracovat, kňů." A mnohem více slýchávám opravdu všude: ve škole, na exkurzích, od svědků Jehovových na ulici a i od paní na poště, která mi k vyzvednutí balíků nabízí losy, životní pojištění, levnější plyn, nebo třeba kontrakt ve fabrice na víčka PET flašek.
Když už jsem v tom posledním ročníku a pokud někdy v zimě nenajdu pod postelí naleziště ropy, nezjistím, že prarodiče v roce 2012 nakoupili bitcoiny, nebo nesetřu hlavní výhru v Rentiérovi, budu muset nastoupit do práce. Pro zaměstnavatele jsem takřka ideální kandidát. Ideální bych byl teprve tehdy, kdybych řekl, že mi nevadí tu práci dělat zdarma, protože to vlastně dělám z přesvědčení a ten trakař peněz, který mi právě skládají do kufru Feldy si můžou nechat. No, bohužel. Kde tedy lépe hledat pracovní příležitosti, než na vysokoškolském veletrhu kariéry, který naše škola pořádá.
Samotná akce je vlastně fajn, pokud hledáte stáž, téma pro diplomku, nebo si prostě jen jdete pro zápisník a propisku, protože i po měsíci ve škole žádný nemáte. Jenže pak přijde rychlé vystřízlivění, když zjistíte, že většina firem vlastně hledá ajťáky, které se snaží nalákat na skiny do LoLka a RGB myši v kanceláři ve formě bývalé sklepní prádelny. Je úplně jedno, že studujete šutry na HGFce a jediná práce, kterou na počítači inteligenčně zvládáte je najet kariérní stránky Mc Donaldu. I tak vás headhunteři chtějí a zatímco vás lákají na propisky, notýsky a bonbony, z tiskárny už vyjíždí čerstvý kontrakt, který ještě pěkně za tepla podepisujete. Dostanete inventární číslo a na dalších dvacet let se stáváte majetkem korporátu. Gratuluji.
Najdou se však i výjimky firem v oboru, kde personalisti na stánku brečí, že nemají lidi a slíbí vám v podstatě cokoli, pokud k nim nastoupíte. Akorát nesmíte chtít peníze. Dealováním uzenáčů na masném pultu v Albertu vyděláte stejné peníze při nulové zodpovědnosti a jediné nároky na vás jsou dvě ruce a nohy, ideálně se všemi prsty, ale to už podmínkou není. Nemám ustřelenou představu, že nastoupím za 50 a do dvou let si budu muset do sejfu pořídit dva Ukrajince, co mi budou prachy přehrabovat vidlemi, aby nehnily. Jen by bylo fajn ty lidi buď zaplatit, a nebo nekňučet, že to nikdo studovat nechce.