„Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“ Prý to tvrdil nějaký Platón. Pravdou je, že čím více nad touhle mantrou přemýšlím, tím méně logická se mi zdá. Technicky tedy, pokud bych chtěl vstoupit do politiky a uspěl, stal bych se tím nejneschopnějším, což je samo o sobě tak nějak z principu přitažené za vlasy. Na stránku druhou, takovej Tomio Okamura, který úspěšně zavedl inkluzi do politiky, se to celkem povedlo. Takže jsem jednoho zimního večera usoudil, že je čas začít politiku dělat, a ne jen kafrat o tom, co kdo dělá blbě.
Pak ovšem vzniká problém se seberučením. Existuje poměrně hodně prostředků, které vám vysvětlí, do jaké strany patříte na základě názorů. Existují samozřejmě i politické kompasy, které vám naprosto blbuvzdorně ukážou, kde se na čtvercové ploše nacházíte a jak daleko máte svými názory například ke Stalinovi. Problém je v tom, že čím více extrémních názorů máte, tím nepřesnější politický kompas je. Tím spíše, pokud vyzýváte hned několik protichůdných myšlenek. Zcela například, jedinec, který chce posílat Židy do koncentráků a zároveň všechny ostatní do gulagů je čistě z aritmetické logiky na středu politického kompasu – tedy liberální demokrat. Celkově se obávám, že je problémem dnešní doby rozlišovat politiku stále na levici a pravici, protože ideály jsou tak promíchané, že to postrádá smysl. Vezměte si třeba ANO. Strana, která hrdě krade voliče komunistům vystupuje jako hnutí na podporu podnikatelů, přičemž je vede oligarcha, kterému jde primárně o usmrcení konkurence a hlasy bajtí na důchodcích nad hrobem, kteří by z morálního hlediska už neměli mít právo volit, protože to ve vší vážnosti není jejich budoucnost, o které rozhodují. Máte tu ideu? Skvělé. 33 %. Pak tu je politický plebs, jejichž hlavním předpokladem je schopnost šťourat se nůžkami v nose a volit SPD nebo Trikoloru. Zbylých 50 % pak tvoří snad alespoň trochu demokratické strany, které ovšem tratí na neschopnosti vzájemné domluvy, tím spíše, aby byly schopny utvořit koalici. Takže kam že to vlastně patřím?
Nedokážu si představit, že bych figuroval na kandidátce třeba výše zmíněné SPD. Částečně proto, že idiot nejsem. Nebo si to o sobě alespoň pokrytecky myslím. Prakticky se necítím být ani jako komunista ani fašista. Nakonec jsem sám sebe vyhodnotil jako ‚nestabilní agresivní pacifista‘. „Tý vole,“ řeknete si. „Jsem druhej Kalousek a vstoupím do TOPky.“ A tak se koneckonců i stalo. Nebo to byl alespoň původní záměr.
Adamová: Hele jaký mám pěkný tetování!Fakenews weby: /yawn
V únoru 2020 novopečená leaderka strany Markéta Adamová převzala otěže TOPky a vydala se svým vlastním, novým a osobitým směrem. Můj dojem je, že z toho Kalous nebyl úplně nadšený, ale dost možná jen přechyluju vlastní pocit, že se Markéta na tuto pozici nehodí. Chápejte. Nevidím nic špatného na tom, aby stranu vedla žena ani nevidím nic špatného na tom, aby předsedkyně měnila směr, pokud budou zachovány ideály. Svým způsobem to může být koneckonců i dobře, protože Kalous si nikdy do huby úplně neviděl a nepřímo si na tom i vybudoval svoji popularitu. Ale Adamová? Jakože fakt? Někdo tak nevýrazný, že ruským fakenews webům ani nestálo za to rozjet spekulace o tom, co znamená její tetování v arabském jazyce? Tyvole… takovej ručník do ringu a oni po něm neskočí? Proč asi? Ale co. Říkal jsem si, že do dění v TOPce zase tak nevidím a docela určitě existuje důvod, proč byla do čela strany zvolena zrovna ona a ne někdo jiný. Navíc v únoru spustila na Facebooku monstrakci na rozšíření základny TOPkařů, což jsem vyhodnotil jako ideální příležitost infiltrovat se do této strany na krajské úrovni. Samozřejmě naprosto inkognito, protože si nechci budovat kariéru na základech stránky, která sice není největší, ale má rostoucí vliv na politickou scénu v České republice.
Takže formulář s přihláškou jsem vyplnil v polovině února a odeslal. Do týdne i přišel dopis s oficiální přihláškou do strany, kterou jsem obratem podepsal a vrátil. A pak bylo ticho po pěšině. Týden, dva. Během třetího týdne jsem už začínal mít podezření, že se jednalo jen o rafinovanou techniku, jak z lidí dostat osobní údaje. V průběhu čtvrtého týdne jsem nakonec Adamové napsal. Z mailu Paralelních listů, abych dal situaci trochu vážnější nótu, ale zároveň neukázal na sebe, že jsem ten nedočkavej píčus, co nemůže pár dní počkat, až se pandemie koronaviru přežene, a svět bude zase krásné sluníčkové místo. A dočkal se i odpovědi.
Beru to svým způsobem jako náhodu, že se mi ani ne za týden ozvali zástupci TOPky s omluvou, z čehož usuzuji, že se takhle omlouvali každému, protože těch stížností nepřišlo nejméně, nebo jsem byl jednoduše jedinec a neomaleně jsem vyžvanil svoji identitu. No co. Videokonference byla v polovině dubna, kdy se mi pánové z krajské buňky dušovali, že mi dají do týdne vědět a jakmile bude karanténa volnější, setkáme se osobně. A dnes je to od tohoto rozhovoru přesně dva měsíce, což mě utvrzuje v názoru, že TOPka o mě zájem nemá, a vlastně už nemám ani zájem o ni.
Takže kam dále?