Na začátek druhého dílu by bylo více než vhodné zmínit základní pravidlo managementu v korporátu. Všichni jsou krizoví manažeři. Vytvoří krizi a zmizí. Tohle pravidlo má pochopitelně ještě několik doplňků. Třeba to s tím, že žádná krize není dost velká na to, aby se nedala ještě prodloužit a žádná krize není dost malá na to, aby se z ní nedal vyrobit pralesní požár, kdy shoří všechny stoleté sekvoje, veverky a zbloudilí turisti.
Přišlo léto. To je ten čas roku, který máme všichni rádi. Ženy nosí šaty, obchody trpí nedostatkem májky a továrny odstavují výrobu, aby umpalumpové mohli nakreslit nové chodníčky, utřít zábradlí a vyměnit zářivky ve stropních svítilnách. U nás bylo odstavení plánováno na první dva srpnové týdny. A za týden už nebylo. A pak to bylo na týden. Tři dny. Opět dva týdny. Odvoláváme, co jsme odvolali.
Situace byla nadmíru kritická. Chyběli lidi a to málo, co přežilo jarní očistu, se občas ztratilo někde v pohořích vyrobeného materiálu, který nikdo nechce. Každý týden jste takhle šli do automatu na kafe v odpočinkové zóně uprostřed haly a na nástěnce viselo další nové parte a další letáček s žádostí o nalezení Honzíka ze směny C, který šel pro těstoviny a teď je zapadlý a na hovna. V podnikovém interkomu se předčítala jména zemřelých, ve třetím týdnu přestala firma přispívat na pohřby, jelikož se tento výdaj nápadně posouval nahoru do hitparády a nechybělo málo, aby přeskočil položku "plat vydržovaného šukátka jednoho z manažerů".
Bylo třeba rázných a tvrdých rozhodnutí. Chtělo to lídra, který nás vytáhne z krize. Bohužel, většina manažerů by se mohla spíše účastnit klasického pythonského závodu o titul "The upper-class twit of the year". Naštěstí jsme nemuseli řešit problémy s materiálem a komponenty jako většina ostatních závodů. Ty lisované vložky prostě vytáhem kladivem ven a natlačíme do nového dílu. Každý operátor k monterkám nafasoval metrovou tyč s exotickým jménem z dalekého Karibiku: "odmomentovač", kterým se povolovaly bezpečnostní šrouby, abychom je mohli použít znovu. Excelentní, geniální a přitom jednoduché a uhlazené. Až na to, že vytažené šrouby měly často šroubovici zdegenerovanou na úrovni rodiny, která se od renesance křížila jen buďto spolu, nebo s domestikovaným zvířectvem.
Nastal tedy čas povolat novou a svěží sílu. Povaleči z officových kaváren, do výroby a továren! Tedy takhle si to alespoň představoval náš generální, který ještě půl roku zpět řídil fabriku v Číně. Neboli v zemi, kde si svobodně mohl vybrat pouze to, zda si do kafe přidá mlíko a zbytek za něj dělala čínská část managementu. Bohužel, u nás mohl jen žádat. A jak už to tak bývá, kdo by se vzdal svého komfortu v podobě rozvrzané židle a průměrné kávy kvůli smradu a potu ve výrobě? Ale co kdyby každý dostal extra prémii 2 000 za každou osmihodinovou směnu na výrobních linkách? Kurva Willy Wonko, pročs to neřekl hned?