Společnost

Jak jsem uklízel záchody

AUTOR Paralelní Parzival

18. 5. 2020

Godwinův zákon v kostce hovoří o tom, že pravděpodobnost kdy se v náhodné diskusi objeví Hitler nebo náckové, se s délkou diskuse přibližuje z určité pravděpodobnosti na naprostou určitost. Osobně jsem názoru, že by s postupem času tento zákon potřeboval revizi. Dříve nebo později se lidé začnou bavit o vylučování a obecně o hovnech. OK, pojďme si to odbýt. Tenhle článek pro Patrony bude úplně o hovně.

Zkušený cestovatel se prý pozná tak, že ho nepřekvapí záchod v žádné zemi. Výjimkou není například ani střední Afrika, kde prozíravě záchod ještě vynalezen nebyl a potřebu vykonáváte jednoduše v houští, zatímco se ohlížíte, odkud na vás vyskočí hladový lev nebo nasraný nosorožec. V tomto ohledu si potrpím na určitý luxus při vylučování a dávám přednost civilizovanému světu. Miluju trojvrstvý papír, u kterého nehrozí, že si nešťastnou náhodou provedu pasivní fisting. Mimochodem oproti Africe mají Evropané až pětinásobnou spotřebu toaletního papíru. Polemizovat nad tím, zda je to proto, že nemají co jíst, nebo jednoduše dokáží papírem více šetřit nechám na vás. Každopádně pokládám za středověk nastříhané noviny nebo jiné náhražky, které by měly suplovat jeden z největších vynálezů lidstva – toaletní papír. Až jednou bude stát svět tváří v tvář zániku a lidé si uvědomí, že zlato a drahé kameny nemají v rámci schopnosti přežít pražádnou váhu, můžete hádat, co se stane jako hlavní obchodní komodita. Správně, knihy. Ale jen proto, že toaletní papír už nebude.

Krom kvalitního toaletnímu papíru dávám ještě přednost suchému prkénku, které až nepříjemně často suché nebývá, což ovšem zjistíte až při kolizi zadnice s plastem. Kdybych měl na výběr, přál bych si, aby při vykonávání potřeby cvrdlikali šťastní slavíci na rozkvetlé třešni a opodál zurčela křišťálově čistá voda ve fontánce, ale chápu, že to není vždy úplně možné, zejména pokud jde o společné toalety ve velké firmě. Čímž se dostávám k bodu, co naprosto nesnáším. Přesně ta prasata, která si po sobě ten zasraný hajzl (jedná se o popis stavu) nedokážou uklidit. Fakt mi na čele vždycky naběhne žíla, když přijdu na hajzl a vidím tam tu nutellovou lajnu.

Mám takovou zvláštní úchylku, uklidit po sobě záchod vždy když vykonám potřebu. Aby i ten, kdo přijde po mě zažíval chvíle nekonečného blaha. Vyměním prázdnou ruličku, sáhnu po té bílé věci za mísou, o které většina kolegů nemá to tušení a v případě, že zanechám nějakou stopu toho, že jsem tam byl, uklidím ji. Ne, nasrat. Přijdu na záchod a mám tam vyvzorkovanou stolici. Podle odstínů a stupně oschnutí od dvou, možná tří kolegů. Zpočátku jsem to snášel. Jímala mě hrůza, že potkám po vykonání potřeby někoho ve dveřích, kdo bude mít taktéž nutkání ono místo a řekne si, „tak to ty seš ten Lord Hoven, co nám tady maluje po záchodech“. Je to něco jako fotografie slunce nad obzorem. Také jednoznačně neurčíte, jestli se jedná o soumrak nebo o východ. Stejně tak neúspěšně hodnotím myšlenku pokusit se omluvit kolegovi zesraný záchod ze kterého právě vycházím se slovy „takhle už to bylo“. Takže jsem asi půl roku na patře hajzly umýval. Mlčky otíral všechny ty zebry, které se tam den za dnem objevovaly. Když mě přestala tato neplacená pracovní aktivita bavit, odhodlal jsem se ke skutečně riskantnímu kroku. Vytiskl jsem cedulku se zněním „Vážení kolegové! Chápu, že na toalety obvykle spěcháte, ale brzdnou dráhou se nutně chlubit nemusíte.“ A víte co? K mému údivu to zabralo. Přesně na měsíc.

Je tomu dva roky a stále přemýšlím, co se prohání hlavou kolegům, kteří se svraštěným čelem konají potřebu a přitom civí na dvacet centimetrů vzdálenou cedulku, aby si po sobě ta rozstříkaná hovna laskavě omyli. „Hehe, on to po mně zase někdo uklidí. Mám moc práce. Hehe,“ nebo snad "fakt nevím, co by mohla znamenat ta krev. Že by hemeroidy? Nechám tady vzorek, a třeba mi někdo zanechá vzkaz. Třeba rozetřený tady po té zdi..." Takže jsem jsem se vrátil ke své mimopracovní aktivitě neoficiálního omývače hajzlů.

Mám v hlavě ještě takový spásný nápad, že bych vytiskl novou cedulku s textem „Udržujte laskavě záchod ve stejném stavu, jako máte doma.“ Obávám se ale, že bych mohl být nemile překvapen stavem toalet, který by se míjel záměru. Jakože, co přesně očekávat od lidí, kterým přijde moc náročné sáhnout po štětce a omýt mísu? Pak je tu další varianta, že až se jednoho krásného dne dostatečně naštvu, vylepím jim tam namísto krátkých úderných cedulek tenhle článek. Neočekávám, že by se snad cokoliv změnilo. Ale lidi si alespoň přečtou něco jiného než wall na Facebooku.

Jak jsem uklízel záchody

DALŠÍ ČLÁNKY

Pracovní úřady budou nově vyhlašovat nezaměstnance měsíce

Česká pošta zavádí teleportaci balíků: Funguje stejně, jako ostatní služby – nikdy nepřijdou

Pohřební ústavy kvůli důchodové reformě nestíhají. Pomáha i umělá inteligence Hrobocop