A je to tady, stěhování z bytu, ve kterém jsme strávili cca 5 let. Bude se mi stýskat po všech těch všedních věcech jako je anglická snídaně přímo do postele, víno, poskojtální cigareta na balkoně, společné vzpomínky. Jako by to bylo včera, kdy jsem přišel z fitka, skočil do sprchy, vylezl z ní a po roznožce v čerstvě vytřené kuchyni doklouzal až do pokoje, kde mi přítelkyně sdělila větu „Jsi nějak zmužněl....ta ramena“ (v tu chvíli jsem si konečně připadal jako někdo, kdo postoupil z Osvětimi s přídělem krajíce chleba na den do Terezína s přídělem krajíce a půl chleba na den. Jako někdo, kdo může vyvolávat umělé konflikty na vidláckých diskotékách s DJjem vybaveným notebookem a Winampem s desetihodinovou smyčkou songu Žijeme len raz).... „jsou nějaká chlupatější,“ dodala. Nojo, byla trochu mrcha, ale přesně tohle jsem na ní zbožňoval. V náš svatební den by byla schopná oddávajícímu na otázku „Berete si zde přítomného Švýcaráka za svého právoplatného manžela“ s klidným hlasem odpovědět jen - Nie, radšej knihu. Ale abych vás uvedl do děje dnešního dne. Byt se vyklízí až zítra. Teď jdeme na kuřecí křídla. V jedné z restaurací je dělají na asijský způsob, v té druhé je připravují s blue cheese omáčkou, mrkví a řapíkatým celerem, na kterém jsem si po letech naprostého nezájmu vytvořil až kurevskou závislost. Tak kterou z restaurací vybrat? Na tuto Sophiinu volbu existuje jen jediná odpověď - obě děcka zlobily, obě do plynu.
Cestou z vydatné večeře čítající 4 porce na jihu USA rasistického jídla vyzvedáváme Portské a jdeme ho vypít na balkon. Následuje večer plný porozchodového sexu. Usínáme v objetí a zdá se mi sen, ve kterém mlátím bejsbolkou do Jiřího Ovčáčka. Připadám si jako ten cock ve filmu Znamení.... „Meryle, máchni“.
