A je to tady zase. Nepoučen, opět vyrážím vlakem do vzdálených končin. Slovy klasika: "To je tím životem, jakej ty vedeš, to je těma lidma, s kterejma se stýkáš!"
Obecně cesty vlakem nenávidím a mám k tomu hromadu dobrých důvodů. Buďto mi čtyři hodiny do holeně kope spratek s bůhvíproč ocelovou špičkou na botaskách, jedu v kupé bez střechy, nebo mi průvodčí cvakne předkožku štípačkami na jízdenky. Není tedy divu, že jsem plný očekávání jak Bilbo Pytlík na začátku Hobita vyrazil na svoje rezervované místo v beznadějně vyprodaném vlaku, jako kdyby mířil do koncentráku. Ostatně by mi nepřišlo vůbec divné, kdybych musel před nástupem odevzdávat cennosti a titanové klouby.
Člověk plánuje a Dan Peterka se směje. V mém kupé squatovalo 5 slovenských gerontů ve věku dinosaura, co tři miliony let zpět spadl do bahna a já ho teď ve formě benzínu tankuju do auta. Každý z nich páchl asi jako vajgl v pisoáru v nonstopáči ve tři ráno. Bláhový já jsem si myslel, že jedou na dovolenou, měli přece tolik bagáže. Akorát v tom byl chlast. 10 Kaufland igelitek na hlavu plných PETek s pivem, krabic od mléka s bůhvíjakým chlastem, hromadou skla plného pálenky a bambiliónem řízků s třemi tunami chleba. V tom kupé bylo tolik masa, že to vypadalo jak při Rwandské genocidě. Hřebíčkem do rakve bylo pouštění dechovek s melodií škrábání nehty o tabuli za zvuků bubnování do litinových pánví ze Samsungu, který pravděpodobně stojí víc jak moje auto. Po zvážení všech proti (protože žádné pro tahle cesta neměla), jsem vystoupil na nádraží v Olomouci s tím, že si koupím jinou jízdenku, půjdu do cíle pěšky, nebo osedlám pštrosa. Zbídačen, chtěl jsem se alespoň naobědvat v místní pizzerii na nádraží, kterou jsem si na výletech vlakem, při kterých trpím, oblíbil. Akorát byla zavřená. Rekonstrukce. V ten moment jsem měl chuť jim novou výlohou prohodit alespoň osmitunové závaží.
Toulal jsem se okolím olomouckého nádraží s krosnou na zádech, a nápadně tak připomínal hlemýždě, co má na zádech celý svůj bejvák 1+kk. Pizzerie zavřená, moje jediná spása byla káva z automatu. Chutnalo, jako kdyby mi do něj někdo plivnul, ale za tu cenu jsem ani nic jiného neočekával. Chvíli jsem přemýšlel, zda si ta holka, kterou jsem potkal při výstupu z vlaku, šla sednout na moje místo, jak jsem jí nabídl. Ne že bych byl gentleman, ta nabídka zněla asi nějak takto: "Sedačka 76 je volná až do Prahy, ale chlastají tam fosilie, co smrdí jak nevětraná márnice bez klimatizace. Pokud se chcete zpytovat ze svých hříchů a protrpět si desátý kruh pekla, je to naprosto ideální. Sbohem." Načež jsem ladně vyskočil (v kontextu s mojí váhou spíše dopadl a způsobil zemětřesení v nejbližším mraveništi). Slečna teda zrovna nevypadala, že má o pokání přílišný zájem, nejspíš teda dojela na stojáka.
Můj další vlak směr Praha má zpoždění jen 25 minut, což považuju za kolosální úspěch. Od Regiojet lowcostu jsem nic nečekal, ale i tak mě překvapil. Interiér vlaku s růžovými sedačkami vypadal, jako kdyby se ve voze původně natáčely Rychlý prachy. Jak na potvoru jsem u sebe zrovna neměl baterku s UV světlem, nezbývalo mi nic jiného, než se hluboce nadechnout, sednout si na moje místo a doufat, že se tam ještě včera neodehrával interracial midget amputee bdsm piss gangbang. Protože vsadím žeton do vozíku v supermarketu, který mi zbývá do výplaty, že přesně tohle a ještě mnohem horší věci se tu děly.
Můj první spolucestující vypadal, jako že jede na konkurz do sequelu filmu V síti, ale kdo jsem já (skvělý člověk, já vím), abych lidi soudil. Nicméně jsem ho koutkem oka pozoroval a na malou si neodskočil ani jednou. Vystoupil v Třebové a já obratem dostal nového parťáka. Tímhle tempem je budu střídat rychleji než Semir Gerkan v Kobře 11. Akorát teda moji parťáci neumírají strašlivou smrtí, ale prostě vystoupí ve stanici a tam je smete sněžná rolba nebo tak něco. Kromě občasných zastávek v poli, které mi trochu srovnaly nově vzniklou arytmii z cesty kolem světa, kdyby svět byl jen Slovensko, jsem do Prahy dorazil docela příčetný.