První kapitola knihy, která možná někdy také vznikne. #Darknoir #detektivka #sci-fi #koncept
Tohle je Rium. Město tisíce světel. Je sice pravda, že většina světel už nesvítí, ale světlý přídomek si metropole nechala. Snad jako památku na zašlou slávu, kdy se po ulicích ještě proháněli staří dobří gangsteři a každý správný hospodský schovával pod pultem i přes prohibici láhev whisky, která dokáže pohladit lépe než předplacená holka na jednu noc.
Město se rozkládalo poblíž uhelných dolů, díky kterým na počátku minulého století pohádkově zbohatlo, než se s rozmachem elektřiny a alternativních zdrojů ponořilo do tmy v podobě husté mlhy a smogu. Snad díky tomu jako by Rium zamrzlo v čase. Budovy byly většinou šedé a umouněné. Skrz kovovou barvu nebe jen málokdy prokoukl paprsek světla, který by osvěžil pochmurnou náladu města, ve kterém nikdo pořádně nevěděl, proč tu vlastně ještě zůstává.
Jistě. Rium mělo, ostatně jak se na každé hlavní město sluší a patří, kompletní infrastrukturu včetně neodmyslitelné byrokratické armády státních úředníků, kteří dokázali zařídit možné i nemožné (podle toho, jak se jim chtělo a jak byli pro aktuální úkol finančně "motivováni"). Na stránku druhou to dost možná jen podtrhovalo každodenní běh velkoměsta, které se ploužilo od úsvitu k soumraku, a rozdíl jste pozorovali vlastně jen na ručičkách hodinek, které se líně ploužily k neexistujícímu cíli.
Obyvatelstvo většinou již dávno zapomenulo, co znamená být člověkem. Šedé myši plnily v ranní špičce dopravní prostředky jen proto, aby splnily, co se od nich očekává a odpoledne zaplnily autobusy a vagóny metra znovu, když se vracely do své nory, které říkaly "domov". Život velkoměsta může být skutečně asociální a zcela vystihuje myšlenku, kdy jste sami obklopeni lidmi. I když narážíte v plných ulicích do lidí, už dávno se nikdo neotočí, aby řekl "omlouvám se". A sdílet s někým dům a říkat si sousedé? Sousedům je jedno, jestli si natahujete saténové punčocháče a vyzývavé červené lodičky… i když jste muž. Sousedům je jedno, jestli jste v parku oděni jen v kabátu a čekáte náhodného kolemjdoucího. Sousedům je jedno, jestli číháte u pískoviště a lákáte děti na bonbóny. Sousedé chtějí především svůj klid a soukromí. Sousedům je dokonce i jedno, co v bytě děláte, pokud nejste moc nahlas. I kdybyste tam třeba někoho vraždili. Ve skutečnosti zájem souseda vzbudí až krev, která mu skrze strop začne kapat na hlavu a nutně začíná klepáním na dveře ve vašem patře a větou "Promiňte, ale…"
Město bylo Petriho miskou společnosti, ve které už vlastně ani nic kromě korupce růst nemohlo. Podobně jako Řím se Rium utápělo ve své dekadentnosti, která byla známkou neodvratného konce civilizace.
Mlhavým mementem kdysi vzkvétající společnosti tak byly už jen staré budovy. Národního muzeum, archiv, knihovna a v neposlední, ačkoliv poměrně krátké řadě i Metropolitní opera.
Byla to ryze funkcionalistická stavba. Stejně jako většina oper, divadel a nočních kabaret byla tato budova každý večer navštěvována smetánkou města a bylo tedy třeba zachovat budově jisté dekorum. Rium se stejně jako každé další město, ať již malé či velké, potýkalo mimo jiné i s kriminalitou páchanou vandaly (Výrostci, kteří se nudí, když se jdou večer rodiče bavit.). Aby se proto předešlo znehodnocení malby divadel, ředitelství nenechalo nic náhodě a budovu nechalo opatřit grafity samo. Přijel kvůli nim až z daleké Florencie jakýsi umělec, který si s sebou přivezl kufr sprejů a za několikahodinovou práci si nechal královsky zaplatit. Jenomže vandalství obecně je pokládáno jako protest proti současnému trendu. Ať uděláte cokoliv, správnému vandalovi se to prostě líbit nebude. Nebylo proto ojedinělou záležitostí, kdy ochranka budovy pod rouškou noci chytala výrostky s kýblem bílé barvy, kteří nezákonně líčili zeď na bílo.
Husarským kouskem vandalů byl nájezd na budovu Metropolitní opery, kdy po zneškodnění ochranky skupinka během Lazebníka sibiřského přemalovala celou východní stěnu divadla na růžovo. Zřejmě by se zmohli na více, kdyby jim nedošla barva. Z východního pohledu na město tedy divadlo působilo mezi šedými budovami jako pěst na oko a trvalo několik dnů, než se městu podařilo dát stěnu do původního stavu. Vzhledem k tomu, že se veškerá pozornost ubírala na východní část divadla, nebylo zase tak překvapivé, když se vandalům během „restaurování“ budovy podařilo nabarvit západní stěnu budovy na pistáciově zelenou barvu.
Nebyl to však jediný důvod, proč byla budova Metropolitní opery známa prakticky po celém světě. Samotná budova byla sice pokládána za architektonický a designérský skvost, skutečnou chloubou Metropolitní opery byl ale muzikál Prodejná nevěstka… Ovšem… po tom, co se některé pasáže zcenzurovaly, sice již Nevěstka postrádala to skutečné kouzlo osobnosti, ale považte, že duet leštiče rakví s mrtvou kurtizánou prostě musel být odstraněn. Tak předně melodie včetně textu o nehynoucí lásce se natolik vryly do podvědomí veřejnosti, že si populace po zhruba deseti letech od uvedení na scénu vydupala novou státní hymnu - a pak bylo zcela proti divadelní etice, aby lidé během představení vstávali a kladli ruku na srdce jen proto, že se někde hraje státní symbol.
Na druhé straně barikády stál státní aparát, který se vůbec nestál o to, aby byla hymna spojována s leštičem rakví, tím spíše s kurvou. Ideologicky tedy protagonisté změnili povolání na novináře milující policistku, která s vypíchnutým okem umírá v jeho náruči. To trochu podpořilo konspirační teorie o tom, že hymna chce stejně jen potvrdit, že spravedlnost je slepá, tedy pokud vůbec ještě žije. Tyto vedlejší produkty své slávy pokládal autor a režisér Unheimlich za zcela normální a tudíž žádané.
Unheimlich si vybudoval svoji kariéru především díky tomu, že dokázal šokovat. Někteří sice budou jistě namítat, že umění má být krásné… Pro Unheimlicha bylo slovo krásné jen jedním z mnoha stupňů mezi póly nudný a geniální. S určitostí tedy bohužel není možné hrám přiřadit ten správný stupeň. Jeho zpracování bylo vše, jen ne nudné. Unheimlich byl přesně ten typ člověka, který pokládá kýbl kravské krve rozstříknutý po stěně jako vrchol moderny, a celkem snadno tak lze odhadnout jeho zvrácenou mentalitu.
Jeho – kupodivu navštěvované – divadelní hry svým způsobem taktéž šly proti proudu. Zjistil totiž, že senioři, kteří mají slabší zrak, raději tráví večery sledováním hry v televizním záznamu, než aby platili drahé vstupné a rozvíjeli ve svém pohnutém stáří svůj kulturní život aktivně. S notnou dávkou šílenosti se mu podařilo prosadit výhodné permanentky pro seniory v zadních řadách. Zároveň byl vyřešen i problém se zhoršeným zrakem seniorů, protože Unheimlich byl názoru, že podívanou by měli mít úplně všichni. Takřka bezvýhradně proto obsazoval do svých rolí osoby s výraznými rysy. Ti, co neměli ústa od ucha k uchu, pak byli přinejmenším obéznější postavy, aby bylo i z poslední řady při čtyřech dioptriích vidět, že na vzdáleném pódiu skutečně někdo je.
Tímto odvážným krokem do neznáma tedy Unheimlich získal ovace nejen ze strany seniorů se zájmem o kulturu, ale i volných dívek a žen, které se samy domnívaly, že se svojí postavou mohou maximálně tak dělat kouli v zábavném parku Indiana Jonese.
Unheimlichovo zpracování hry Taneční valčíky se tak stalo loni vůbec nejúspěšnějším představením na Riumské Brodway. Částečně také díky kladné kritice, kdy se recenzenti mylně domnívali, že se jedná o vtip a často nedopatřením zaměňovali název dramatu za Válečné tančíky. Při písni Pojď ke mně blíž, ať naše těla splynou se samozřejmě nebylo čemu divit, protože vizuální efekt byl mnohem úchylnější než samotný název skladby.
Unheimlich byl tedy vlastně superstar… Byl dokonce mnohem slavnější než představitelka nevěstky Elenor di Viegová – u té se však velikost slávy počítala spíše na desítky kil, v čemž Unheimlicha hravě strčila do kapsy.
Tenhle večer měl ale patřit právě Eleanor. Její role byla šita na míru a Unheimlich se úplně netajil tím, kolik mu to dalo práce. Byl to večer, který přisuzoval Eleanor znovu prorazit a stát se hlavním tématem palcových titulků novin po celém světě. Byl to večer, kdy se stala Riumská opera opět nejzářivějším bodem v celém městě. Unheimlich totiž uvedl premiéru své nové hry a už při druhém aktu bylo jasné nejen to, že se hra vryje do paměti všech diváků a kritiků, ale že se Eleanor skutečně dostane do novin a bude plnit palcové titulky.
Ležela tam. Di Viegová se koupala v záři reflektorů a kaluži krve. Zatímco dav pozvolna propadal v paniku a pokoušel se únikovými východy procpat ven, rozzuřený Unheimlich cupoval scénář na kousky. A já tam tiše stál a sledoval celou scénu s jistou dávkou překvapení a zoufalství. Správně jsem tušil, že se moje vyšetřování banální loupeže začalo pozvolna komplikovat.