Každý z nás došel do toho bodu, kdy z nudy začal číst složení osvěžovače vzduchu. Při luštění miniaturních písmenek nabudete dojmu, že si vdechnutím osvěžovače vypálíte plíce, přivodíte rakovinu naprosto všeho od chodidel až po ušní lalůčky a předkožka vám odpadne sama i bez obřízky. Kromě toho jste však už v tuto chvíli přečetli více než průměrný vidlák, co čte akorát vývěsku před kebabhausem. Jasně, je to nadsázka a člověk se čtením knížek automaticky neposouvá na vyšší úroveň bytí.
Přesuňme se k jádru věci. Obecně braky nemusí být vyloženě špatné čtivo. I poměrně úspěšní autoři se musí něčím živit a na psaní hlubších a hodnotných děl tu prostě není rybník. Když nechcete na nočních rovnat psí konzervy ve vašem lokálním supermarketu, tu a tam se braku nevyhnete. Pokud umí autor alespoň trochu psát a jeho slohový projev není živý přepis myšlenkových pochodů Jolandy, může taková kniha splnit alespoň základní věc, proč knihy vlastně čteme - pobavit.
Proč by tedy měl každý přečíst alespoň něco, i když je to brak? Slovní zásoba a fantazie. V podstatě to, co každý z nás tak nějak podvědomě ví a na střední to všem češtinářka vtloukala průmyslovým bucharem do hlavy. V zásadě nic převratného, ale co už většinou nezazní je to, že člověk může číst opravdu cokoli. Pro rozvinutí slovní zásoby je v podstatě jedno, zda člověk čte Čapka nebo pseudo originální knihu o gangsterovi, který zjistí, že jeho biologický otec byl zmrzlinář, kterého zastřelil během svého prvního úkolu pro rodinu, a teď se přiměřeně rozhněván vydává na stezku odplaty. Je potřeba si totiž uvědomit, že některým lidem nedá četba nic víc, než že vyplní jedno deštivé odpoledne, kdy zrovna nejede internet, protože bagrista překopl kabel. Samozřejmě, má to své limity. Třeba leporela a „díla“ na wattpadu od třináctiletých umělkyň sjetých na jahodové rtěnce, kterou ukradly mámě.
Nakonec vám to něco dá. Při objednávce půl kila točenýho v řeznictví nebudete vypadat jako idioti, když ve větě použijete 3x pičo jako výplň, protože vás zrovna nenapadá nic jiného. Co se týče fantazie, bohužel nemůžete vymyslet novou barvu, ale za to můžou být vaše lži zase o něco kreativnější a nejspíš i uvěřitelnější než obligátní „Promiň, nemůžu. Jo, mám zase neštovice. No tyvole, co ti budu povídat, je to strašný. Už popáté za tenhle kvartál. Asi bych s tím měl zajít k doktorovi.“
Kromě výše zmíněného má četba obecně několik dalších nesporných výhod. Je to lepší blokátor společenské konverzace než třeba sluchátka. Otrlí komunikační matadoři, kteří si s vámi chtějí povídat, se před zvukovou bariérou nezastaví a už po pěti minutách do vás sypou, co to je za sluchátka a jakou hudbu vlastně posloucháte. Když máte knihu? Pokud to není zrovna Harry Potter nebo Pán Prstenů, jsou v koncích. A v obou zmíněných případech stejně jen viděli film. Dalším důvodem je to, že člověk vypadá inteligentněji. Je úplně fuk, že doma žerete písek, chodíte srát do pisoáru a servírujete večeři v kýblu od primalexu, protože nemáte na talíře. S knihou v ruce vypadáte jako polointeligentní tvor, který si dokáže zavázat tkaničky a nevypadá jako debílek, když patlá sekunďák na boty na suchý zip.