Došel jsem k názoru, že "zneužití" Patrona pro případné konzultace by v případě této připravované knihy bylo velmi efektivní. Vy se mi podíváte pod prsty, a jako odměna bude komentujícím poděkováno v tištěném vydání - pokud tedy někdy nějaké vyjde. (Komenty přidávejte zde pod článek, ne na web Patronu nebo Discord. Je to v rámci dohledatelnosti mnohem přehlednější. Poukazujte prosím na nepřesnosti a kraviny.) Zároveň potřebuju někoho, kdo mě bude peskovat a tlačit k něčemu, na co jsem momentálně půl roku nesáhnul a samotného mě to tak trošku sere. Případně mi sdělíte, že se na to mám rovnou vykašlat, čímž si ušetříme práci úplně všichni. Myslím, že je to pro začátek poměrně dobrej deal.
Odkazy na předchozí kapitoly Úvod: >>ZDE<<
- část - Ouroboros: >>ZDE<<
Náš příběh nemůže začít ničím jiným než bramborou. Asi žádná jiná plodina se v historii nestala předmětem lží a mystifikací tak často, jako právě tato nenápadná lilkovitá rostlina. Ať již šlo o propagandu spojenou s americkým broukem, kterého přes oceán poslali zlotřilí kapitalisté za dob komunismu, ale ani rozšíření brambor po střední Evropě se neobešlo bez malé nevinné lži.
Conquistador Hernán Cortés dne 20. dubna 1519 dorazil na pobřeží dnešního Mexika a vylodil se poblíž místa, na kterém se dnes rozkládá město Veracruz. To samo o sobě mezi domorodci způsobilo malou apokalypsu. Představte si, že se stovky let modlíte ke svému božstvu, nepokrytě mu důvěřujete a pořádáte krvavé popravy jen proto, abyste je dostali na svoji přízeň, a jednoho dne z ničeho nic přijde uctívané božstvo mezi vás. Nebo tak alespoň vypadá. Byl bílý, vysoký, vousatý a Aztékové Cortése omylem zaměnili za Quetzalciatka. Konečně. Po těch letech, kdy jste ho uctívali, sestoupil mezi vás, aby… v tomto případě, aby vás v krvavé řeži pobil. „Co jsme udělali špatně? Proč nás bohové trestají? Proč nám kradou naše zlato?“ Aztékové na tu dobu nevzpomínají úplně s úsměvem na tváři. Bílý ďábel si s sebou bral na své lodě vše, co se mu líbilo, a nutno podotknout, že se mu líbilo v podstatě vše. Od zlatých přívěsků, přes exotické plodiny, až po otroky, kteří byli zavlečeni do Evropy jen proto, aby je církev prohlásila za „bytosti bez duše“, a stali se tak atrakcí pro bohaté dvořany. Co na pobřeží dnešního Mexika nezvládli Španělé vyplenit vlastní rukou, o to se postaraly epidemie nemocí, které s sebou conquistadoři přinesli jako danajský dar ze starého kontinentu. Z aztécké populace čítající na 25 milionů obyvatel zbyl po stovce let ani ne milion. Jedna z nejstarších a kulturně nejbohatších civilizací na světě byla zašlapána do prachu dějin. Spoře odění indiáni s primitivními zbraněmi neměli proti conquistadorům v lesklé zbroji sebemenší šanci. To vše jen proto, že Aztékové měli to jediné, co odjakživa určovalo moc – zlato. A měli jej hodně, což ostatně způsobilo, že Španělé se nějakou dobu u Aztéků zdrželi. V oblasti Chocó, která se nachází u tichomořského pobřeží dnešní Kolumbie, Španělé nalezli bohatá ložiska zlata. Při jeho rýžování dobyvatelé nalezli i podivný světlý kov vzhledově podobný stříbru. Španělé pro něj však nenašli využití. Paradoxně ekvádorští indiáni kov zpracovávat alespoň částečně uměli. Žár jejich pecí sice nedokázal kov roztavit, indiáni ale brzy přišli na to, že pokud drobné části smíchají s roztaveným zlatem, tekuté zlato malé kousky spojí. Na jeho povrchu navíc vznikne tenká vrstva slitiny, která již opracovávat šla. Je to k nevíře. Španělé měli v rukách materiál, který starý kontinent neznal. Přesto nikoho nenapadlo, že by mohl mít tento mimořádně odolný kov nějaké praktické využití nebo snad dokonce hodnotu. Své příležitosti se nakonec chopili penězokazci, kteří napodobeninou stříbra začali znehodnocovat zlaté mince. Španělská koruna na to zareagovala rázně přísným zákazem dovozu tohoto nového kovu. Veškerý vytěžený kov bylo navíc nakázáno likvidovat. V jihoamerických městech Bogotá a Popayán se pak kov shromažďoval jen proto, aby jej pak mohli slavnostně naházet do řeky. Bílý kov nakonec pojmenovali jako platina, což je zdrobnělina španělského slova plata (stříbro).
Hernán od začátku tvrdil, že do země nepřišel proto, aby se rýpal v zemi jako nějaký sedlák, ale aby si odvezl zlato. Toho se mu koneckonců za pomoci vládce Montezumy dostávalo dost, když naivně věřil, že se jednoho dne Španělé nasytí a budou mít zlata dost. I přesto však Hernán do Evropy přivezl i plodiny, které v civilizovaném světě zdomácněly. Nebyla to jen čokoláda, která byla Hernánovi coby mylně identifikovanému Quetzalciatkovi podávána jako božská mana. Byly tu i další plodiny, bez kterých si dnes již náš jídelníček nedokážeme představit. A potraviny byly koneckonců darem bohů, a proto jim byla vzdávána obzvláště velká úcta. Už Hernán Cortés během dobývání Střední Ameriky popisoval rostlinu, kterou indiáni pěstovali v hornatých oblastech, kde se kukuřici nedařilo. Brambory byly pro původní obyvatele tak významné, že vzniklo hned několik bramborových božstev. Brambory se jedly syrové nebo se uchovávaly v podobě sušeného prášku. Inkové z nich také připravovali alkoholický nápoj podobný našemu pivu. Přesto se brambora do Evropy dostala až o nějakou dobu později. Kým přesně? Na to existuje řada zaručených teorií.
Přes poměrně rozšířený mýtus rovnou vynechme Kryštofa Kolumba, který sice z Ameriky jako první nové plodiny přivezl, ale nebyly to brambory, nýbrž batáty.
Jednou z pravděpodobnějších teorií je, že 28. července 1586 po dlouhé cestě z Kolumbie připlul do Anglie i s bramborami na palubě sir Thomas Harrior. Badatel a mořeplavec, který vynikal v mnoha směrech. Je obecně rozšířeno, že jako první pozoroval dalekohledem noční oblohu Galileo Galilei, který je také považován za otce moderní fyziky. Pozorováním noční oblohy objevil Jupiterovy čtyři největší měsíce Io, Europa, Ganymed a Callisto. Přesto prý o celé čtyři měsíce dříve než Galileo zamířil svůj dalekohled na noční nebe Thomas Harriot. Byl to Harriot, kdo jako první pokusil vypočítat vzdálenost Měsíce od Slunce, pozoroval fáze Venuše a spatřil právě i Jupiterovy měsíce. Jen udělal tu chybu, že své poznatky nepublikoval. Nepovažoval to za vhodné, neboť se obával, že jej církev označí za kacíře. Zato ale napsal knihu nazvanou Stručná a pravdivá zpráva o nově nalezené zemi Virginii. Díky jeho bystrému a přesnému popisu původních obyvatel Ameriky je považována za etnografický poklad.
Mnohem populárnější teorií (částečně popularizována přirozenou lidskou škodolibostí) je, že brambory jako první do Evropy přivezli až mořeplavci alžbetinské doby, sir Walter Raleigh a sir Francis Drake. Drahocennou sazenici brambory z Nového světa zasadili v královské zahradě a stala se oblíbenou atrakcí. Když sazenice vyrostla a květy se změnily v bobule, královna povolala kuchaře, aby jí delikatesu připravil. Salát z natě pochopitelně nebyl takovou delikatesou, jakou si královna představovala, a proto byl ke dvoru znovu povolán sir Raleign, aby podal vysvětlení. Až od něj se dvůr dozvěděl, že se ve skutečnosti konzumují pouze hlízy.
Nakonec ale zřejmě přece jen jako první přivezli do Evropy brambory Španělé. V polovině šestnáctého století putovaly z dobité incké říše přes oceán tuny zlata společně s exotickými rostlinami. Je nepravděpodobné, že by pro Inky tak významná plodina zůstala opomenuta. První větší zásilku tak dostal darem roku 1565 španělský král Filip II. Brambory se poté začaly používat jako hlavní potrava během mořeplavby, protože chránila před kurdějemi.
Zde byl ovšem příběh brambor na samém začátku, protože bramboru trvalo dalších sto padesát let, než se na talíře jedlíků dostal.
Přes romantické pozlátko si připusťme, že život v Evropě nebyl vždycky idylický. Soumrak raného novověku byl ve znamení válek, kdy prakticky jedna navazovala na druhou, a jen výjimečně byl lidu dopřán mír, který by trval alespoň pár let. Nejinak tomu bylo i na počátku moderních dějin, které v zásadě pokračovaly v zaběhlé módě válčit kdykoliv a s kýmkoliv, o cokoliv a v jakémkoliv množství. Připočtěte k tomu následky malé doby ledové, které mezi 14. a 19. stoletím sužovaly svět (malá doba ledová vrcholila mezi lety 1638 až 1715), a máte zevrubný pohled na to, jak vypadal běžný život Evropana. Přestože se střední Evropě díky geografickému položení až do pozdní malé doby ledové větší hladomory vyhýbaly, v letech 1770 až 1772 přišla nakonec bída v plné síle i sem. Po kombinaci extrémních srážek a velkého sucha v letech 1770 a 1771 se zněkolikanásobily ceny obilí a podvyživené obyvatelstvo následně zasáhla epidemie tyfu. Výsledkem byla, kromě velké války, výjimečně vážná demografická katastrofa. Zemřelo nejméně 250 tisíc lidí a populace tak klesla asi odhadem až o 15 %. Šlechta přitom výraznější změnu na svém jídelníčku nepociťovala, což jen vedlo ke zhoršení situace mezi poddanými a šlechtici.
Ovšem každá doba má své hrdiny, a ne každý nosí plášť, a ne každý je jako hrdina vnímán. Habsburkové nakonec českou kotlinu, která byla odjakživa považována za sýpku Evropy, zachránili tím, že zakázali vývoz obilí, a naopak zakoupili obrovské množství pšenice z Uher. Situace se potom rapidně zlepšila, ale nedá se říci, že by tehdejší obyvatelé přestali strádat. Například známý český kulturní historik a bibliograf Čeněk Zíbrt vydal v roce 1917 útlou knížečku Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety, aneb kterak lze z lišejníků, bukvic, hlemýžďů a žab vyžíti. Kniha byla věnována událostem, které postihly obyvatelstvo přesně před sto lety (1817). Lidé se v těchto dobách obraceli na zápisky a pamětníky hladomoru z předchozího století, a znovu přicházely do módy poměrně nekonvenční recepty. Hned v úvodu Zíbrt píše o tom, jakými pamlsky si tehdejší lidé plnili pupíky jen proto, aby přežili.
"Pamatovali si vlastenci čeští roku 1817, jak nedávno, roku 1776, lid chudý, jako dobytek trávu a byliny požíval, kůry od stromů hryzal a okousával, seménka sbíral rozličná a polykal, mrchy zcepenělé, psy, kočky, skot a brav a havěť zcepěnělou hledal, aby se nasytil."
Hlad byl jednoduše v osmnáctém století tím nejlepším kuchařem. Nenasyceným konzumentům neunikl ani hlemýžď, žába nebo vrána, vyhledávanou pochoutkou byla například i pečená veverka. Chléb se potom pekl z mouky získané mletím lišejníků nebo kůry stromů.
Tehdejší sousedé, Prusko, tyto roky prožívali v o poznání větším komfortu, ačkoliv ani zde se nedá hovořit o blahobytu. Zdroje byly jednoduše omezené a jednotvárné. A nutné je podotknout, že se ve značné míře lišili i sociálním postavením, což je zřejmě logické, ale i tak se sluší říci, že krom bažantů, divočáků a všelijakých delikates se na stole pruského krále Fridricha II. nacházela i vybraná pochoutka z Nového kontinentu, brambora.
Jak už to bývá, služebnictvo zbytky neházelo prasatům, ale mnohdy si s sebou něco odneslo rodině na přilepšenou. Nejinak tomu bylo i v případě právě exotické brambory, která jen prohlubovala názorové rozdíly v tom, že ubozí poddaní živoří a chcípají hlady, zatímco panstvo si na zámcích žere brambory. Brzy se objevily také první pokusy pěstovat tuto exotickou plodinu a obohatit si tak jídelníček. Dopadlo to nejhůře, jak jen mohlo. Prostý lid totiž pokládal za plody bobule, které jsou jedovaté. Logicky to vedlo k závěru, že se panstvo snaží svůj lid otrávit, aby si mohlo nechat jejich pozemky. Polovina lidí přitom poukazovala přímo na brambory, druhá byla přesvědčena o tom, že šlechta nechala otrávit rovnou celé studny s pitnou vodou. Ano, pokud v tom vidíte paralelu s mentalitou lidí dnešních dní, kteří ve vakcinaci proti nemocem vidí pokus o zotročení lidstva, opravdu v tom není zase tak velký rozdíl. V zásadě se nic nezměnilo.
Fridrich II. však v bramborech viděl potenciál a na jaře roku 1756 začal uskutečňovat svůj plán, aby se brambory rozšířily na všechna pole v království, a byly tak alternativou k drahému chlebu. Brambor je navíc na pěstování nenáročná plodina a na polích Braniborska se jí mimořádně dobře dařilo. Přes odmítavý postoj sedláků tak nechal organizovat osvětu. Drábové putovali od vesnice k vesnicí a vysvětlovali, jak se brambora pěstuje. Král nechal navíc poslat i pytle s bramborem, aby si je mohli lidé zasadit. Marně. Vše bylo naházeno prasatům. Zdálo se, že brambora coby symbol pokusu otrávit obyvatelstvo, se nenávratně vryla do podvědomí obyvatel. Město Kolberg oficiálně odpovědělo králi, že „brambory nemají vůni ani chuť. Nežere je ani pes, tak k čemu by byly nám?“. Fridrich se však svého snu o pěstování brambor vzdát nechtěl. Dlouho přemýšlel, jak rafinovaně přesvědčit sedláky, aby s pěstováním hlíz začali. A tehdy se mu v hlavě zrodil ďábelský plán, který by šel v dnešní době popsat jako užití reverzní psychologie.
Na oplocené dvory nechal svézt na hromadu všechny brambory z blízkého i vzdáleného okolí. Nechal vyhlásit, že jsou to královské zásoby, a kdokoliv se je pokusí ukrást, bude tvrdě potrestán. Přes noc pak dvůr nechal hlídat vojáky, kteří ovšem měli nařízeno počínat si poněkud laxně. Posedávali u ohně, opíjeli se do němoty a ráno byly brambory ty tam. V tu chvíli zafungovala i osvěta věnována vysvětlování pěstění brambor, neboť následující jaro se zelenaly bramborové natě u každé chalupy. Byl to geniální tah, díky kterému Fridrich II. dosáhl svého, a rolníci si zase mnuly ruce nad tím, že okradli krále a mohou teď jíst něco, co mělo původně skončit na talíři monarchy.
Všeobecný rostlinopis. Díl 2 / J. S. Presl. – Praha : Kronbergr a Řivnáč, 1846. S. 1121Z Braniborska se pak pěstování dostalo až k nám, kde jsme hlízám začali říkat brambory, coby etymologické a demografické určení, odkud se k nám dostaly. Na českém území pomohla bramborům ke slávě populární Marie Terezie. Nechala plodinu dovést z Pruska a pověřila kněží, aby chodili po venkově a vedli o bramborách oslavné řeči. Říkalo se jim bramboroví kazatelé. Domnívám se, že je to jedna z nejdůležitějších pozitivních manipulací, které kdy byla předvedeny. Pokud by se totiž brambory rozšířit nepodařilo, následky hladomoru na konci 18. století by byly mnohem vážnější. Fridrich ale přišel ve své době na něco, co je prudce aktuální i dnes. Když si uvědomil, že vysvětlováním a dokazováním v názoru nic nezmění, dokázal nedůvěru ve vládce otočit efektivně pro svůj prospěch i přesto, že mu okolnosti vůbec nehrály do karet.