Tím, že jsem jedním z redaktorů na Paralelních listech, se na veřejnosti ze strategických důvodů příliš nechlubím. Jsou sice jisté kruhy (pekla), ve kterých snad tento status získává nějaký sociální kredit a úctu, ale pokud zrovna nesedím v hospodě plné nerdů nebo na famfrpálové tribuně, kde chci udělat dojem na chlapce s politickými pseudokonexemi, zadělává mi tenhle koníček spíš na průser.
Světe div se, ale ani při přijímačkách na Univerzitu Karlovu, v rámci pohovoru na práci v copywritingu nebo během výuky angličtiny na školkách nepřišla nikdy řeč na psaní pro satirický „dezinformační“ web, jehož čtenářskou základnu tvoří většinově osoby, které by, být naživu pár desítek let nazpět, měly teď status minimálně válečného zločince. Takový ti lidi, kteří nepřevádí mravence přes přechod a lupou pálí důchodce. A tak, když jsem se hlásila na stáž do České televize, rozhodla jsem se tuhle skvrnu na životopise i svědomí opět zatajit. A možná proto mě tam vzali.
Pondělí 18. října. Společně s dalšími čtyřmi stážistkami se objevuju na prahu redakce, které budu říkat ALPA. To je akronym pro Ambice Likvidujeme Palčivou Agónií. Pokud toužíte po pravém názvu, neměl by být problém ho do pěti vteřin vyčmuchat, a pokud jste nějakou velkou náhodou jedna z mých nadřízených – nazdar, to bych netipla, že máte smysl pro humor. Nepotěšení bylo na mé straně, protokol o splnění povinné školní praxe vám ještě pošlu, dík.
Jedna z mála pozitivních věcí, které mne v ČT potkaly - kočka na odchodu.Tak tedy, ALPA je startující redakce pro všechny, kteří se chtějí dostat do ČT a neumí kouřit. Teda, chci říct – pro ty, co nemají kontakty. Člověk tu má šanci se „ukázat“, případně v krátkém čase zjistit, že práce v České televizi není pro něj (čti jako „raději by si nechal pod nehty zastrkat balení kancelářských sponek a pak šel na paintball s Blaškem a Foldynou, než absolvovat ještě jedinou poradu“). Kdy jsme do ALPY přišly, byly jsme naivní nadějeplné idiotky, toužící po práci ve veřejnoprávním médiu, službě pravdě a lásce, zkrátka jsme případnou pracovní nabídku braly jako neskutečnou odměnu, pozvánku do lepší společnosti a povolení cítit se jako nadčlověk. Jako první red flag nám tak mělo sloužit už to, když nás druhý den v jídelně starší kolegové ujistili, že se nemáme čeho bát, že nás určitě vezmou, protože jim pořád někdo odchází. Ach, jak jsme byly zaslepené.
V ALPĚ máte dva týdny na to, přicházet s tématy, která jsou aktuální, relevantní, a zároveň o nich ještě nikdo nepsal. Jenže – najít téma, které splňuje všechna tři zmíněná kritéria je asi tak vzácné jako najít na srazu Mladého Pirátstva pěknou holku. A pokud už se vám tedy poštěstí, musíte ještě natrefit na editorku, které se téma bude líbit a dovolí vám ho psát. A pak doufat, že se zmíněná editorka nehodí druhý den marod a nepředá vaše téma kolegyni, která vám po prvních dvou verzích celé téma shodí ze stolu a řekne, že tématem vůbec není, jste kokoti, že jste ho vůbec začali psát, a vaší mámě smrdí nohy.
Během těch nádherných dvou týdnů v ALPĚ (nebo jako tomu říkám já „čtrnáct dnů mentálního klystýru“) jsem stihla:
10 témat
2 schválená témata
3 napsané články
0 vydaných článků
2 záchvaty breku na záchodech
5 zákusků v závodní jídelně
1 dotaz v pracovním Slacku, zda máme kanál na memy
Když se řekne stáž, člověku se vybaví na hovno období, kdy člověk běhá, vaří šéfům kafe a doufá, že se přimotá k něčemu alespoň vzdáleně důležitýmu, případně že si ho prostě pak nechaj aspoň z lítosti – asi jako opuštěný třínohý koťátko z kraje silnice. No, kéžby. V ALPĚ jsme dva týdny seděli na prdeli, zírali do monitorů a „dělali rešerše“ – neboli projížděli sociální sítě a infobanku ČTK a čekali, až nás osvítí duch svatý. A když už tedy téma nějakými záhadnými vesmírnými cestami dorazilo (každý den by člověk měl na ranní poradu dorazit tak se dvěma tématy, kde má nejlépe i obvolané respondenty), dokonce by se snad první verze dostala k opravě od editorky, může si dotyčný už jen držet palce, že už se nic neposere. Ale ono se něco posere. Nebudu se tady zaobírat přílišnými detaily, a zmíním pouze to, že i kdybych se držela úsloví „když jsou všude kolem tebe samí idioti, zamysli se, jestli ty sám náhodou nejsi idiot obklopený normálními lidmi“ a hledala chybu v sobě, nezmění to nic na faktu, že si pokyny nadřízených v redakci přímo odporovaly (příklad: „Nikdy necitujeme tiskové zprávy“ vs. „Dej tam něco z tiskové zprávy“ případně fakt, že chyby v textu, které mi editorka opravila, byly doslova přepsané návrhy její kolegyně). Když nad tím přemýšlím zpětně, asi vím, proč si od nás žádná z editorek kafe udělat nenechala.
Tak tedy, 1. listopadu, den D. Neboli Den „Doprdele konečně odsud můžu vypadnout a nikdy se neukázat“. Z nás pěti, kterým nabídli spolupráci, jsme čtyři odmítly. Zůstat se rozhodla pouze kolegyně, které pochválili „americký přístup“. Americký přístup zahrnoval to, že na bezplatnou stáž tahle pilná včelka přicházela v šest ráno do prázdné budovy a odcházela až několik hodin po tom, co ostatní už odešli domů. Kdybyste za pár let ve slovníku hledali syndrom vyhoření, najdete tam její fotku.
My ostatní jsme tedy utekly. Neříkám, že celá Česká televize stojí za pendrek. Pořád beru veřejnoprávní média jako lepší volbu před většinou komerčních možností (stážistka u vedlejšího počítače, dle mého názoru celkem talentovaná holka, už na začátku druhého týdne vyplňovala online psychotest do Primy). Ale taky si stojím za tím, že v redakce ALPA je místo, kam sny odchází umírat a mladí nadějní redaktoři vyhořet, a je škoda, že jako brána do Český televize tak spíš odradí. Nonic. Zítra musím brzy vstávat, kamarád mi dohodil brigádu v ČTK. Držte mi palce.