Nevěřím na horoskopy. Přesněji řečeno: horoskopy jsou dle mého mínění kardinální píčovina. Jediné, co jsem si z toho, že jsem Střelec vzala je, že je pro mne údajně zásadní ohnivý element. Takže až jednou můj superbohatý superslavný budoucí manžílek zjistí, že u souseda je vždycky tráva zelenější a Máňa odvedle si ještě kozy do podprdy nemusí rolovat, moje weapon of choice bude plamenomet.
Tričko s nápisem ‚VLASTÍK PLAMÍNEK IS MY DADDY‘ tedy (zatím) nevlastním, na co ale do jisté míry dám jsou testy osobnosti. Konkrétně Myers-Briggs Type Indicatior/MBTI – online dotazníček, kde si naklikáte odpovědi na pár otázek a vyhodí vám to čtyři písmenka, která vám mají říct, co jste vlastně zač. Stojí to za vyzkoušení, pokud jste tak asociální a neempatičtí, že nerozumíte ani sami sobě, a potřebujete s tím z nějakého důvodu poradit od online apky. MBTI mi ale potvrdilo docela zajímavý přerod. Zhruba do patnácti let jsem totiž byla poměrně brutální introvert, chodila pouze v černé a mými nejlepšími přáteli byly knihy, v kterých převládala písmenka nad ilustracemi. Pak se stalo tak nějak spousta věcí najednou. Přišla druhá fáze puberťáckého běsnění, začala jsem přetahovat večerku o desáté, zjistila, že existují minimálně dvě pohlaví a objevila půvab zapadlých hospůdek i šarm zaplivaných pajzlů. A v nějakých osmnácti se v MBTI dozvěděla, že se na mě nic nezměnilo – až na to, že jsem teď asi z 90% extrovert. Jestli si to neumíte představit, jsem takový ten superotravný člověk, který za adekvátní conversation starter považuje větu „Přistihli jste někdy rodiče při sexu?“ Ten typ, který na seznamováku na vejšce u táboráku pořádal spontánní workshop na téma „Škrcení – musí mít pocit, že se všechno kolem ní točí, ne že ji chceš zabít.“
Jakožto extrovert se ráda seznamuju. Potkala jsem díky tomuto „životu bez sociálních zábran“ spoustu skvělých lidí. A taky spoustu příšerných lidí. Ale z těchto setkání jsem si zase odnesla skvělé historky. Jedna taková se mi dnes vybavila při sledování klasického ČSFD 30% hororu.
Zmínila jsem, že svá nejlepší léta jsme strávila na gymnáziu. Stálo by za to zmínit, že gympl byl údajně výběrový, i když hornomaďarský spolužák, který mi při první společně strávené hodině svěřil, že po dokončení studií plánuje vstoupit do politiky a stát se příštím československým prezidentem, mne donutil pochybovat o demografickém vzorku, ze kterého bylo vybíráno.
Tak tedy, bylo to jednoho krásného jarního dne. Promarnila jsem právě šest hodin života a rozhodla se zajít na film v rámci Jednoho světa, festivalu dokumentárních filmů – abych se jakože dovzdělala on my own terms, a cítila se tak aspoň trochu lépe. Když jsem se během prvních dvaceti minut filmu podruhý vzbudila, rozhodla jsem se potupně stáhnout ocas mezi nohy a potupně se ze sálu vypařit. Druhou pit stop mé marné snahy vytáhnout den ze sraček se stal sekáč. Když jsem se po půlhodině hekání, hýkání a pomocí slz frustrace jako lubrikace nasoukala do prvních šatů, rozhodla jsem se, že přístup „Okej, vždyť přece nepotřebuju dýchat,“ není přeci jenom ta správná cesta při výběru outfitu a odkulila se dál.
Traumatické zážitky odpoledne plného selhání jsem se rozhodla utopit ve zmrzlině a skončila v mekáči na Ípáku. Poté, co jsem zažila pocit adekvátní hlášce ‚+100 MOOD‘, zalila mne vlna klasické extrovertní hyperaktivity. „Musím někomu říct jaký jsem měla den.“ Vyhlédla jsem si týpka, co seděl v rohu a něco šudlil na tabletu.
„Ahoj, můžu si přisednout,“ usmívám se a zároveň usedám po jeho boku.
„EEh.“
„Co děláš?“
„Vybírám si tetování,“ odpovídá týpek, najednou jakoby nabitý sebevědomím.
„Jo, fakt? A co budeš mít? Čínskýho draka na rameno?“ Pochichtávám se a hádám ironicky nejvíc basic klišoidní blbost, kterou si umím představit vyobrazenou na lidském těle.
„Ne, to je ták trapný. Já…(dramatická pauza)…chci kotvu. Tady!“ bije se muž v pravé ňadro.
„Eh, kotvu? Ty máš rád lodě, nebo…?“
„Ne. Pro mě tetování nic neznamená. Chci ještě velký keltský kříž přes celý záda. Taky v tom a nespatřuju smysl, ale prostě je to ten STYL a ten se mi líbí.“
„Mkay…“ Pomalu zjišťuju, že povídání o mém dni je proti materiálu, který mám k dispozici, naprostou malicherností.
„Sakra, píše mi ex. Co mám dělat?“
„Eh, no, neodepisuj? Je to ex, to se nedělá. Je už docela pozdě a tak, z takových věcí bývají maléry.“
„Odepsal jsem jí. Zve mě zítra do bazénu. Mám jít?“
„Ne? Je to ex.“
„Tyvole, já bych šel, ale já ještě nebudu mít to tetování. To nejde.“
„Kámo, vydržel jsi kolik – dvacet? – let bez tetování. Myslím, že den tě nezabije.“
„Ne, to nejde.“ Je hrozně smutný, když najednou zvedne rozzářené oči od tabletu. „Hele, je tady salón deset minut cesty. Půjdeš pls se mnou?“
Nadchází moment, kdy se finálně rozhodne, jestli jsem jen velmi společenská nebo jednoduše šílená.
„Jasně.“
Nacházíme zapadlou uličku – ideální místo na to, zaplatit cizinci, aby vám penetroval kůži. Vcházíme dovnitř kupodivu relativně důvěryhodně vyhlížejícího salónu. Přichází k nám tatérka-cizinka a mile se usmívá.
„Hello. How can I help you?“
„Jejda. Neumim anglicky. Mohla bys jí říct, že chci kotvu?“
Vysvětluju situaci a slečna se mne ptá na velikost tetování, jelikož od toho se primárně cena bude odvíjet.
„Jak to chceš velký?“
„Tak…takhle?“ Ukazuje slečně jakýsi rozměr.
„Five thousand Crowns.“
Můj neznámý známý se okamžitě obrací na patě a prchá ze salónu. Omluvně protáčím oči na tatérku a stíhám ho až na ulici.
„Co se stalo?“
„Tolik nemám, já myslel, že to bude míň. Ale dostal jsem zatím nápad. Jsme kousek od Václaváku. Půjdeme do kasína a zbytek vyhrajeme.“
„Ne.“
„Achjoooooooooooooooooooooo. Vlastně ne, nevadí. Už vím, půjdeme do klubu.“
„Do klubu? Ty tu znáš nějaký klub?“
„Jasně. Je skvělej. Jmenuje se Nebe.“
Přicházíme k Nebi a gorilami je nám řečeno, že dovnitř nesmíme. Protože dovnitř se nesmí v kraťasech ani kalhotách z pružného materiálu. Později je mi mým společníkem vysvětleno, že jde o pragmatické opatření proti tomu, aby se návštěvníci navzájem nenakopávali. Super. Mimochodem, nejsme vpuštěni, protože mladý muž má na sobě sice kalhoty hned dvoje, ale ty spodní jsou šedé tepláky a ty na nic jsou maskáčové kraťasy.
Procházíme Václavákem, po cestě mne balí černoch z nějakého kabaretu, a přestože polovina naší dvojice považuje za geniální nápad se k němu přidat na cestě do podzemního apartmá, přicházíme k vlezu do metra.
„Okej, tak já se od tebe už asi odpojím. Byla to….zábava.“
„Jo, díky moc tyjo, jsem si to úplně užil, i když teda nemám to tetů. Myslíš, že bych si tě mohl přidal na Facebooku? Kdybych jakože potřeboval ještě někdy pomoct s angličtinou. Jmenuju se Drobník.“
„Hele mám teď vybitej mobil, ale hned doma tě najdu…Drobník, jo?“
„Jo, super! Tvl jsi asi první člověk, který neslyšel ‚Hrobník‘…“
Tak nějak mi pak jelo metro. Ale jestli něco můžu doporučit – až se někdy budete cítit pod psa, nakoukněte do života týpka, co zrovna sedí o sedadlo za vámi v tramvaji. Nebo se zeptejte tý hezký holky ve frontě na kebab co měla dneska k snídani. Make life your bitch.
