Nejspíš jste to taky už někdy slyšeli – od malička nám opakují, abychom dávali pozor na to, co na internetu sdílíme. Co jednou na ty internety plácnete, to tam prostě někde bude navždycky. No, musím říct, že jestli jsem za něco v životě vděčná, je to fakt, že matka patří ještě do generace technologií nepolíbených rodičů, takže na Facebooku na mne čas od času nevykoukne vzpomínka typu „Valhallin první bobeček!!!! :o :D xDDD“. Mamulky tohoto typu ať se prosím pěkně nediví, až je za pár desetiletí jejich potomci jako aspoň minimální pomstu šoupnou do domovů důchodců s maximální ostrahou.
Čas od času si tedy projedu příspěvky na sockách a promažu věci, které mi pravděpodobně přišly neuvěřitelně vtipné či sexy po flašce Avanti a po druhé ranní, ale aktuálně ve mně vyvolávají už pouze fyzickou bolest. Sice hromadné šíření nudes považuji za jedinou alespoň částečně akceptovatelnou formu komunismu – už od dob, kdy jsem dokázala zažvatlat „mrdat Filipa“ a roztomile se dobatolila do ulice Politických vězňů, abych tam ukázala prvního fakáče – neznamená to ale, že potřebuju, aby na ně popatřil i každý budoucí zaměstnavatel. Očistu Facebookové tajmlajny od hnoje tedy považuji hlavně za pokus o zmatení potenciálních pracovníků HR, u kterých bych byla radši, aby mne na pohovor pozvali i bez toho, aby museli po zadání jména do vyhledávače jako první vidět moje kozy. Takové situace mi totiž zbytečně vyplácávají odpověď na otázku „A proč bychom vás měli přijmout na tuto pozici?“
V rámci zpětné autocenzury vlastních postů jsem tedy mezi fake deep citáty, obšlehnutými z hajzlů podniků čtvrté cenové, fotkami s gang signs, které umí vyplodit jen náctiletí a přáními k narozeninám od divných strejdů nalezla určitou repetitivnost. Začala jsem počítat příspěvky oznamující, že jsem ztratila mobil či v nějakém záchvatu vymazala veškeré kontakty. Je jich více než jeden, tedy více, než by se dalo ještě považovat za sociálně akceptovatelné. Po nějaké době mi dokonce v postech začaly docházet rádobyvtipné poznámky o poštovních holubech a stačilo napsat prosté „zase“, aby okolí došlo, o co jde. Vymazávání kontaktů je povětšinou nezáhadné, ale mobily, se kterými jsem se během let rozloučila, měly povětšinou zajímavý osud. Teď se konkrétně vrátíme do srpna 2019.
Povaleč. Líná osoba, která se nejraději povaluje. Člověk, který místo práce upřednostňuje stálý odpočinek. V nuceném pracovním nasazení se pohybuje pomalu, nelze od něj očekávat kvalitní práci. A taky to je fesťák – takový Woodstock pro pražské hipstry, vypiplaná voliéra pro náctileté Buddhy, samozvané znalce všeho kulturního (kteří ale tajně poslouchají hity z Impulsu), příležitostné vegany a flexibilní heterosexuály. Trocha hudby a spousta prostoru, kde se lze ožrat a zhulit, aby se mohlo po návratu vyprávět o tom, jak by totálně zvládli žít na vesnici, kdyby ovšem měla stánek s řepovým burgerem a na každém rohu přístupnou šťabajznu v kómatu.
Ačkoli se to tak může zdát, nejedná se o remake Lidské stonožky. To je totiž workshop jógy smíchu v zámecké zahradě.Zkrátka jeden z těch festivalů, kde si čistíte zuby zelenou a když se ráno vzbudíte, žasnete, že máte všechny orgány na původních místech, a tudíž se pak probuzení v kašně na valečském náměstí zdá jako malicherný problém. Druhý večer jsem byla seznámena s partou Slováků starým známým trikem „Uuuuuž se znáš s Val?“, načež kamarádka, která se takhle asi zbavovala domnělého babysittingu, elegantně odběhla do křoví poblíž toitoiek, aby si zamrdala.
Tady by bylo asi zábavné popsat tantrickou čtyřku s bandou Maďarů, u kterých se probudily ne tak dávné zvířecké pudy a podali si mě jak Andrej českou ekonomiku. Zklamu, vzbudila jsem se ve svém stanu, s orgány na správném místě a to striktně svými – avšak bez plátěné tašky s knihou, slunečními brýlemi a mobilem. Poslední matná vzpomínka obsahovala větu „v pohodě, já si to zkrátím tady přes les“ a představu, že na cestě do kempu se spolehnu na echolokaci.
Zdroj: Povaleč memes for pártyhrad teens (fb)Vzhledem k tomu, že se telefon v kempu nenašel, odjela jsem lízat si rány (obrazně i doslova, prodírat se v noci lesem byl fakt kokotský nápad) zpátky do Prahy. Uplynuly dva dny, kdy jsem zažívala pravěk a v případě potřeby místo mobilu používala notebook – když mi zavolala teta, že prej jí psal nějakej týpek z Žatce, že má můj mobil, a tak mám od něj zprávu na Facebooku. A vážně – dobrodinec Aleš (nejedná se o anonymitu pro potřeby příběhu, jednoduše už fakt nevím, jak se týpek jmenoval) mi píše, že na Povaleči našel můj mobil, teď ho zapojil do nabíječky a kam ho jako chci poslat poštou. Normální člověk by poděkoval, řekl by si, že když už bez miláčka přežil doteď, zvládne to i dalších pár dní, poslal adresu a třeba nějaké nálezné a byl rád, že je rád. Ne tak Val. Spojuji šílené s užitečným a vydávám se na dobrodružství, které se lidem s pudem sebezáchovy většinou nestává.
Nechala jsem si napsat adresu, omluvila se z práce a uprostřed horkého srpnového dne vyrazila na výlet do Žatce. Podle Google Street View bylo na Alešově adrese vidět pouze kus hřbitovní zdi a osamělou houpačku. Ideální. Instrukce, které jsem dostala, hovořily jasně: busem do Žatce a pak pár kiláků po silnici, u dopravního kužele zahnout doleva. Ihned po přistání na autobusáku jsem zjistila, že jsem v prdeli – silnic tu bylo hodně a jelikož jsem neměla mobil, pochodovala jsem nakonec po Žatci, v rukou Dell za 30 litrů, a hledala veřejnou wifi. Pokaždé, když vyprávím některou podobnou historku, nemůžu uvěřit, že jsem ještě naživu a okradli mě v životě jen párkrát. Kdyby karma fungovala, našli by mě už dva roky zpět v žateckém pangejtu.
Nakonec jsem se rozhodla na ty asi dva kilometry dostopovat – ne z lenosti, ale jednoduše proto, že jsem neměla ponětí, kudy se vydat. Poté, co jsem poněkud trapně stáhla vystrčený palec ve chvíli, kdy vedle mne začala zpomalovat bílá felda s pěti dělňasy, nastoupila jsem do auta dalšího potenciálního zločince. A ten mne kupodivu dovezl až na kraj Žatce, zavolal panu Alešovi a nasměroval mne k dopravnímu kuželu. Tam jsem čekala zhruba dvě minuty, než z opačné strany dorazil Aleš v montérkách, pozdravil, čapnul kužel do ruky a vyrazili jsme směrem k hřbitovu. Ačkoli měl Aleš vlastní kužel, dušovala jsem se, že vezmu mobil, rozloučím se a běžím nejkratší cestou zpět do města.
„Tak pojď, udělám ti kafe a přinesu mobil,“ říká sexuální predátor na začátku každé kriminálky. Seděli jsme na zahradě, branku jsem měla po ruce, nenapila jsem se ničeho co mi bylo naservírováno, mobil jsem dostala zpátky a Aleše děsně zajímalo, že studuju žurnalistiku. Dostala jsme lahev piva Baronka, protože mu moje jméno evokovalo šlechtický stav, a tak se na chvíli zasnil do představy, že zachránil mobil nějaké aristokratce. A za chvíli přišla Alešova sestra s obřím vlčákem a odvezla nás zpátky do Žatce, kde mne zachránce mobilů Aleš vyprovázel na autobusák, a jestli s ním nechci chodit se mne zeptal jen jednou a ještě si hned odpověděl. Roztomilé srpnové dobrodružství.
Na autobusáku jsem zjistila, že mi nic nejede ještě tak hodinu a půl, a rozhodla se do Prahy stopovat. To Aleše vyděsilo. „To je ale děsně nebezpečný!“ říká mi chlap jak hora s polovinou zubů. Chvíli štrachá v batohu. „Na, vem si aspoň tohle,“ podává mi pět let prošly pepřák s army vzorkem. „Ale to přece nemůžu, pak nebudeš mít nic ty,“ vzpírám se, dojatá Alešovou starostí o můj bezpečný návrat z oblasti, které se v jistých kruzích přezdívá Mordor. „V poho, já mám,“ vytahuje samaritán Aleš z batohu teleskopický obušek. Začínám stopovat.
Do Prahy mne vezou postupně dva kočáry – nejdřív příjemně vyhlížející děda, který mi vysvětlí, že mne musel vzít, protože tu pracoval jako dozorce a ví, jak to tu chodí. A pak elegantní čtyřicátník s historkou o tom, jak se jeho bývalá přítelkyně-psycholožka při stopování vymluvila ze znásilnění a ještě dotyčnému pomohla rozebrat problémy z dětství. Není to jediná historka, obě spolujízdy jsou děsně fajn a s možností hlídat na mobilu trasu se cítím bezpečně.
Přijíždím do Prahy na Černý Most. U metra zevluje parta ožralů a já se poprvé za celý dlouhý den začínám bát.
Důkazní materiál.