Vražda Orient expresem

Drazí přátelé, Nodaxxi, dnes jsem si pro vás připravil příběh, který by si nezadal s detektivními příběhy Agathy Christie. Čeká vás napětí, spousta hádanek, smrt. A vlak, kterého bez okolků vyspoiluji jako vražedný nástroj, ale to je tak nějak koneckonců zřejmé už z nadpisu.

Manželka před nějakými osmnácti lety pojala za super nápad přihlásit se na střední školu k železnicím. Vidina perspektivní práce vystřídala etapa nesnášení kohokoliv a zejména čehokoliv, kdo nějakým způsobem s dráhou souvisí. Dle vlastních slov by s prací dávno sekla, ale problém je v tom, že její studium a pracovní zkušenosti jsou tak specifické, že ji jednoduše nevezmou nikam na podobně (nebo lépe) placenou pozici, takže se už téměř dvacet let utápí v apatickém bahně průserů, na které je tak trochu magnet. Což je pochopitelně voda na můj mlýn, protože mám zvrácenosti typu Nezvratného osudu rád, stejně jako smysl pro ironii a cynismus samotného života.

Krom toho se dozvídám samozřejmě podobné životně nezbytné pikantnosti, jako například, že pokud někomu vlak přejede nohy, úplně moc krve na místě není, protože po střetnutí vznikne něco jako masová kapsička, dokonale amputovaná pražcem a dvojkolím vlaku. Zároveň v té chvíli ani nemusíte nutně vědět, že jste se jako strojvůdce stali právě pasivním vrahem. Že je něco kurevsky špatně obvykle zjistíte až ve chvíli, kdy máte na mašině červený flek, nebo v případě Pendolina, které si získalo pověst bakelitové střely, kusem ostatků v motoru mašiny. Strojvůdce po podobném zjištění a střetu s realitou obvykle nastupuje na povinnou dovolenou v délce tří dnů, aby se mohl vypořádat s tím, že je novopečeným vrahem, a nemusel chlastat v práci. Je to mimochodem jeden z důvodů, proč je životnost strojvůdce tak krátká a proč mají matadoři za ty roky na triku tři i více vražd vlakem. Ono se taky není čemu divit. Občas to není úplně pěkná podívaná. Pamatuji si, jak mi manželka ukazovala před lety z drážní soukromé skupiny fotografie pendolina, když si někdo v Kolíně všiml, že přední část lokomotivy je poněkud deformovaná, a z krvavé šmouhy trčí hlava s poněkud překvapeným výrazem.

Takto nějak třeba může vypadat pendolino po tom, co si to ve 140 kilometrech vrazí do zajíce

Řeknete si, OK. Máme hlavu, najít tělo zase nemůže být tak složité, jenže pak si uvědomíte, že Pendolíno ráno vyjelo z Prahy a v Brně lokomotivu nikdo nezkoumal, takže technicky vzato se mohlo stát, že si hlava s vytřeštěnýma očima cestovala z Prahy do Brna a zpět, než tento suvenýr někdo objevil. Takže neprohledáváte kolem kolejiště jednu škarpu, ale hned dvě, protože co kdyby. Další vlaky podle jízdního řádu zároveň potvrdily, že se nikde na kolejích druhá půlka cestujícího neválí, a reálně začíná hrozit, že se případu chytne televize Nova a vyšle o tomto nanejvýše znepokojujícím případu natáčet reportáž Ondřeje Požára, který je obvykle zván v případě živelních katastrof z jediného důvodu: Je to naprosto průměrný reportér, ale kdykoliv se u požáru objeví Požár, stane se z reportáže virální záležitost. Českým drahám (potažmo SŽDC, případně jakékoliv jiné formaci nebo uskupení, které bylo v minulosti, nebo bude v budoucnosti sestaveno, aby se lépe praly peníze) se až neuvěřitelně dobře daří zametat tyhle průsery, ale když náhodný cestující objeví v lokomotivě hlavu, zákonitě to smrtí průserem a čas jsou v tomto případě skutečně peníze.

Snímek trafiky zachycený během úsporného režimu provozu

Naší hrdinkou je trafika. Trafika je něco mezi drezínou a zásahovým vozidlem, které pomáhá z trati odstranit popadané stromy a jiný bordel. Familierně ji na nádraží říkají také Orient expres. To kvůli jedinečné vlastnosti, že se na její část dá naskákat, a z dálky pak plně obsazená drezína vypadá, jako by se k vám řítil plně obsazený indický vlak. Průvodčí trafiky byl jednoho říjnového večera vyslán do vedlejší stanice. Vyjel za pravidelným rychlíkem rychlostí 40 km v hodině a měl dostatečné časové okno, aby neohrozil žádný řádný vlakový spoj. Jednak technicky nemohl dostihnout rychlík, který si to vyrazil ze stanice asi o pět minut dříve, a za další dvě hodiny, kdy měl jet další pravidelný spoj, se měla trafika bez nějakého velkého stresu přesunout do několik kilometrů vzdálené stanice, aby zde vykonala svoji práci. Jenže co čert nechtěl, asi po dvou kilometrech po výjezdu „něco srazila“. Strojvůdce se nejdříve domníval, že to byla srna, protože v šeru viděl, jak utíkají zpět do lesa myslivci.

Srna tam byla. Problém je, že byla nějakých padesát metrů za trafikou, a v prostoru mezi drezínou a srnou se nacházel ještě sražený myslivec. Pochopitelně se vysublimovalo hned několik otázek. Tak například, proč myslivci kuchají srnu na kolejích. Proč myslivec před mašinou neutekl. A proč ostatní ano. Setup příběhu jednoznačně vykonstruovaný tak, že by se za něj nemusela stydět ani Agatha Christie.

Dobrá, stalo se to asi nějak takto. Hospodský přišel se spásnou myšlenkou, že by mohl udělat nějaké speciality z divočiny, když je ta lovecká sezóna. Ke smůle jeho i štamgastů bohužel nikdo nebyl myslivcem, ale zato byli plni odhodlání a měli své ne tak docela registrované flinty, které v této matematické rovnici slibovaly poměrně velkou šanci na úspěch. Někdy okolo šesté večer se konečně zadařilo, a skupinka pytláků konečně narazila na srnu, kterou se podařilo i zasáhnout. Bohužel tak nešťastně, že zvládla ještě vyskočit z lesa, a z posledních sil se doškrábat ke trati, kudy měl během pár minut projíždět pravidelný rychlík do Brna. Toho si byli místní domorodci pochopitelně vědomi, a tak počkali těch pár minut, než se vlak prožene, aby měli dvě hodiny ničím nerušeného času na to, aby srnu vyvrhli a naporcovali.

Co čert nechtěl, asi po pěti minutách se ze z nepřehledné zátočiny vyřítil Orient expres. Hospodský, který po úrazu na lyžích v devadesátkách kulhal na pravou zadní, byl i přes poměrně nízkou rychlost drezíny poněkud pohybově indisponován. Navíc zvolil k úniku ten nejnešťastnější směr, když si vybral běh po trati směrem na Brno. Zhruba po dvaceti metrech jej dostihl nejdříve infarkt. Pár vteřin nato jej dostihl i Orient expres, který dílo zkázy dokonal.

Namísto senzace si musel Ondřej Požár katastrofu vymyslet

Jedná se tak pravděpodobně o vůbec nejpomalejší střet osoby s železničním vozidlem a shodou okolností o další katastrofické pochybení, ke kterému Ondřej Požár nemusel vyrážet, protože se tuto, stejně jako stovky dalších nehod, co se ročně stanou, podařilo Drážní inspekci ututlat.