Občas mívám tvůrčí záchvaty. Také záchvaty paniky, vzteku, frenetického pláče a pasivně agresivní pomstychtivosti, ale tvůrčí záchvaty převládají. Občas, jako například v tomto případě, vyhoním svoji kreativitu na papír, aby si ji pak mohl někdo – snad – přečíst. Jindy se zběsile pouštím do projektů, které předem znamenají jistou ztrátu času, v některých případech i nevyhnutelnou smrt živočichů, které se rozhodnu šlechtit. Podobným způsobem jsem před nějakými deseti lety propadl akvaristice.
Akvárium se žraloky. Splněný sen každého záporáka!Rybičkář je prakticky stejný blázen jako rybář. Oba jsou na stejné miniplanetě vyvrhelů, ovšem každý stojí na opačné polokouli a vedou mezi sebou nikdy nekončící válku, která nikdy nebyla vyhlášena. Zatímco rybář je schopen nehnutě sedět u břehu řeky a s nejhlubším opovržením koukat na kohokoliv, kdo se odváží hlasitě mrknout, průměrný akvarista podobně nevrle reaguje na každého, kdo přeruší jeho hodiny dlouhé civění do akvárka, které si sám postavil ku obrazu svému a teď sleduje, jak se mu tam šťastně prohání hejno parmiček. Ovšem s jídlem roste chuť. Krom obyčejných rybek jsem začal po pár letech koketovat i s exotičtějšími tvory. Už se mi po dně proháněli krabi. Už mi mezi rybkami v akváriu plavaly želvy. A už jsem si pořídil i sladkovodní žraloky. Protože co jiného by měl mít kurva v akváriu zlotřilý psychopat než žraloky, které v záchvatu šíleného smíchu krmí náhodným 00číslovka agentem, který se vás zrovna pokouší zastavit. OK. Uveďme na pravou míru, že žralokem je v tomto případě pangasius, ale co chcete. Na bazén mé dlouhé zločinné prsty ještě nemají, takže mi v akvárku kroužili jen tři deseticentimetroví predátoři. A bylo to fakt impozantní. Přiznám se, že pokaždé, když se vyřítili ze zákoutí akvária ke granulím, měl jsem dětinskou radost a pobrukoval si šťastně melodii z Čelistí. A pak se začali ztrácet jednotliví obyvatelé akvária. Nenápadně. Nejdříve neonky. Později parmičky. A nakonec i keříkovci.
Iluze minichovatele trpasličích žraloků vzala za své. V zásadě se scénář nápadně podobá všem těm hororům, kdy si dítě z návštěvy aligátoří farmy přinese domů malého krokodýla – jakožto mazlíčka, aby ho záhy rodina spláchla do záchodu po tom, co v nestřeženém okamžiku sežere Puňtův obojek i s Puňťou. Měl jsem v té době 160 litrové akvárium. To není nijak extra velký kalibr, ale zase je dost velké na to, aby se v něm daly dělat všelijaké psí kusy, případně aby vám do něj při čištění spadla nic netušící kočka, která obvykle zevluje na vyhřátém krytu. Je to zároveň dostatečně velké akvárium, aby se v něm žraloci rozrostli na nějakých 35 centimetrů každý. Ano. Jsem zřejmě první člověk, kterému na vlastní kočku zaútočili vlastní žraloci. A kdo z vás to má?
Nakonec jsem byl rád, když se mi podařilo žraloků zbavit. Při výlovu mi jeden dokonce rozrazil palec a nahodil vodou zeď. Zřejmě měli žraloci na plánované přemístění do zverimexu jiný názor než já. Svině tam dostaly třísetlitrové akvárium a po pár měsících měly evidentní problém se v něm otočit. Pod akvárkem se houpala cenovka „á 500 Kč“, což je přesně o 500 více, než za kolik jsem každého prodal, ale i tak jsem to pokládal za fér obchod. Přesto se v mém okolí pohybuje žalostně málo padouchů, kteří touží po vlastním akváriu se žraloky. Zmizeli nakonec až těsně před Vánoci, z čehož usuzuji, že je dostal někdo pod stromeček. Nebo na talíř.