Vlastně ani nevím, kam chci, aby se tento článek ubíral. Jen se mi v hlavě povalovalo více podobně morbidního marastu, kterej mi z nějakého pochybného důvodu přišel zábavný, neřkuli směšný. Takže zda článek rozečtete, nebo snad dočtete, to už záleží asi jen na vás. Pohřby a celkově smrt je nejen v naší společnosti stále poměrně tabu a dost možná tu najdete i pár zábavných funfaktů, ke kterým byste se jinak nedostali.
Rozdíl mezi městem a vesnicí se v mnoha ohledech odvíjí od toho, jaký počet volně pobíhajících psů a slepic najdete na silnici. Dalším nesporným faktorem je sociální společnost. I ta nejopuštěnější vesnice v České republice dávno zažila sdílení informací i bez sociálních sítí. Obvykle to poznáte podle nenápadně pohybující se záclony i v naprosto bezvětrném počasí, kdy bodrá sousedka, které nikdy nic neunikne, hledá materiál pro klepy, aby dostála své pověsti, že jí nikdy nic neunikne. V tomto ohledu je pro mě mnohem komfortnější život ve větších městech. Každý si zde žije ve svém vlastním mikrosvětě šedé myši. Ráno krtkem do práce, mlátit osm hodin hlavou do klávesnice a odpoledne krtkem domů. Splněný sen. Ve skutečnosti nikoho nezajímá, co děláte, jak žijete, co děláte ve volném čase a kdo vlastně jste. Nikoho vůbec nezajímá, že se navlékáte i přes morbidně obézní postavu do červeného spandexu a bejtíte u pískoviště malé fakany na cukrátka ve vaší Multiple. Nikdo si ani nevšimne, že vás už pár dní neviděl. Vlastně první dotaz sousedů začínající slovy „Promiňte, ale“ na vaši osobu bude následovat až po tom, co se začne panelákem linout smrad tlejícího masa a začnete se sousedovi pod vámi prokapávat stropem. Ve velkém městě jsem nikdy nežil, čehož lituji. Přál bych si být svým způsobem postihnutý rozpadem sociální civilizace. Takto se budu muset spokojit s tím, že Znojmo je dostatečně malé na to, aby po ulicích pobíhali psi a slepice, aby se pohnula záclona pokaždé, když se objevíte před barákem, ale zároveň jsou si životy všech lidí naprosto ukradené. Ale co přesně očekáváte od poslední obydlené zatáčky před Rakouskem.
Asi nejlépe to demonstruje fakt, jak má každý každého u piče pohřební systém. Bratr svého času využil na znojemské poměry podezřele dobře placené práce, a asi dva roky dělal havrana. Vybrat si přitom mohl hned ze dvou funebráckých monopolů, kteří na Znojemsku operují, a v rámci byznysu doslova jdou přes mrtvoly. Nakonec bratr kývnul na nabídku sice menší, ale ověřené společnosti, na kterou jsme měli i reference, takže věděl alespoň zevrubně do čeho leze. Vzpomínám si, že bratra první pracovní den vyvezli do Prahy do márnice k nějaké morbidní nehodě. Ani ne tak proto, že by nebožtík snad pocházel ze Znojma a bylo ho třeba převézt, ale je to jakýsi rituál, chcete-li zkouška nebo křest ohněm, s úsměvem vyvalit šuplík s tím nejrozesračkovanějším tělem v České republice a sledovat, jestli to nováček ustojí, nebo se prostě poblije jako většina z těch, kteří už stáli na jeho místě před ním. Prý se nepoblil, což mu otevřelo dveře k zářné kariéře průvodce poslední cestou.
Možná si řeknete proč, nebo jestli vůbec je to normální, ale v zásadě si můžete být jisti, že chladnoucí tělo, ke kterému vás zavolá zarmoucená rodina, je v rámci popisu pracovní náplně luxus, na který se nemůžete spoléhat. V zásadě vás mohou překvapit dvě nepříjemnosti, na které se jako funebrák musíte připravit, a nejen mentálně, ale i fyzicky se obrnit. Skutečným postrachem je právě soused, který se po týdnu posledního odpočinku rozhodl k neplánované návštěvě skrz strop. Vzhledem k tomu, že soused za týden změnil nejen skupenství ale i tvar, bývá obvykle spásná myšlenka transportu v rakvi rychle vystřídána vystřízlivěním. Po vzoru Kleopatry je nebožtík zabalen do koberce a vzhledem k tomu, že podstatné procento je jeho součástí, je v tomto skromném povijanu i zpopelněn. Obvykle na státní náklady, protože osoba která se týden nehlásí a není to nikomu divné, zpravidla mnoho příbuzných nemá. Depozitáře pohřebních ústavů jsou až podezřele plné uren zpopelněných koberců, které si nikdo nepřevzal, ale ze zákona je tam musí uschovat. To jen tak informace bokem, o které byste mohli přemýšlet.
Druhou nevyhnutelností, u které není otázka zda, ale kdy, jsou volné nahodilosti, které by šlo přeložit jako schválnosti osudu. V tomto směru vám může život naházet pod nohy skutečně velké množství klacků a je vlastně jen na vás, zda se s nimi dokážete nějak vypořádat. Příběhem za všechny je znojemský cikánský baron, kterému ovšem díky značně Jabbahutovskému vzhledu a způsobu pohybu neřekl nikdo jinak, než Loula. Morbidně obézní zrzek, jehož tuková vrstva dosahovala téměř stejné váhy jako zlaté řetězy namotané kolem krku z dálky připomínal alegorický vůz. A lidé s takovou stavbou těla mají obvykle ve zvyku umírat… v druhém patře činžovního domu. Havrany přivolala vyděšená prostitutka, které Loula během dohody o provedení práce exnul a neomaleně přikryl kurvu svým tělem. Takže havranovi proletí hlavou přesně tři otázky, a to v tomto pořadí:
- Jak se do píče vyškrábal do druhého patra?
- A to se s ním máme tahat po tom úzkém schodišti my?
- Viděl si na něj přes ten lavor, když zemřel při sexu?
Romové neodmyslitelně patří ke koloritu Znojma, protože někdo tam ten bordel dělat musí (bez jakýchkoliv rasistckých narážek, tak to prostě je). Ve Znojmě je asi stovka Romů a jen několik se jich odhodlalo konvertovat na společensky přijatelný život. Na snímu sestra Louly Aranka, hrdá držitelka Klausovy amnestie a nejpronikavějšího barytonu široko daleko. Před lety zapsala do první třídy zvláštní školy svoje dvojčata Mercedes I. a Mercedes II., což značí nejen určitou kreativitu, ale i životní hodnoty. A že na výuku děcek moc investovat nechce.Nic, co by nevyřešil jeřáb a otevřené okno do ulice. Havrani jsou mistři improvizace, protože pro spousty případů neexistují předpisy jak postupovat a když se nad tím zamyslíte, ani by existovat nemohly. Ovšem Loula byl v tomto ohledu ztělesněné Kobayashi Maru, úplné minové pole na itineráři běžného postupu. Mezi ty méně významné problémy zmiňme jen okrajově, že cikánský král si nepotrpěl na garderobě. Něco jako sako měl naposledy na cikánské svatbě vlastní matky a naneštěstí zatím nikdy nikdo předtím neměl potřebu prodávat sako v konfekční velikosti šapitó pro slony, takže Loula se na svoji poslední cestu neměl do čeho obléct. S přihlédnutím na to, že rodina trvala na otevřené rakvi, se jednalo o téměř neřešitelný problém, který nakonec vyřešily dvě XXL saka, kdy si do rukávů nacpal vždy jeden špalek připomínající ruku a přebytečný hadr obou sak byl zastlán pod Loulu. Závažnějším problémem byla otevřená rakev, kterou si rodina sice výslovně přála, nic takového jako rakev pro zakrslého kytovce pochopitelně neexistovalo. Existovala jen duorakev, která se obvykle používá pro inhumování manželských párů nebo siamských dvojčat, a i z té lehce přetékal. Prostě nic, co by nevyřešilo padesát metrů lana, aby Loula alespoň vizuálně vypadal, že na poslední chvíli zhubnul a děsně mu to sekne. Teď už jen zbývá doufat, že někdy za 500 – 600 let Loulu nevyhrabou a nezačnou polemizovat nad jeho kosterními pozůstatky, proč byl ksakru svázanej lanem. Přesně takhle totiž vznikají pohádky o zombie a vampírech, kteří nemají nadpozemský klid, lezou z hrobu, po nocích couraj po městě a žerou lidi.
Z jihu hlavní tah na Vídeň, ze severu z Prahy a doprava můžete pokračovat na Brno. Protože v té době Znojmo nic jako obchvaty nemělo, kolony ve Znojmě během funusu Louly patřily mezi těch několik málo lidských výtvorů, které bylo možné pozorovat z vesmíru. Funebrácký kočár o výkonu čtyř koní tomu moc nepomohl.A pak tu máme samozřejmě speciální požadavky, které tak nějak patří ke koloritu cikánského života, a tím samozřejmě nemůže být nic jiného, než starý dobrý kýč. S Loulou proběhlo poslední rozloučení v chrámu svatého Mikuláše, což je gotický kostel asi tři kilometry vzdálený od městského hřbitova. Jako správný křesťan, mecenáš a celkově altruista si něco takového pochopitelně zaslouží a nějaké trapné rozloučení v obřadní síni si můžete strčit vyvítekam. A z kostela ho povezou v kočáru dva bělouši. Kočár byl tuším dopraven z Plzně, kde by se měla nacházet pro tyto účely zřízená půjčovna. Mezi štamgasty ostatně patří familia Kočkova, což je reference sama o sobě. Problém ovšem nastal s naivní představou o transportu na hřbitov. Zkušení koňáci totiž taktně podotkli, že spřežení s jen dvěma koni by mohlo mít určité potíže s tažným povozem. Do první linie tak byli nasazeni pro jistotu hned čtyři koně, což zarmoucená rodina pochopitelně uvítala. V páteční špičce pak byl ještě zastaven provoz, aby se koně nevyplašili a namísto poslední cesty nevzali Loulu na neplánovanou vyjížďku po krásách Jižní Moravy. Na poslední cestu tak vzpomínalo celé město a s největší pravděpodobností přidalo na cestu na druhou stranu i pár kleteb.
Díky excelentní přípravě to byla už ale poslední nepříjemnost. Samotné ukládání do hrobu proběhlo přesně tak, jak byste u cikánského pohřbu očekávali. Pronajaté plačky se svíjí po hromadách hlíny a Dežové v příbuzenském stavu přes páté koleno, kteří se sjeli z celé republiky a Slovenska jim brání v tom, aby milovanému Loulovi vlezli do jámy. Krom toho bubnují na víko rakve dopadající mince, lahve s alkoholem a dózy se šlehačkou, kterou měl tak rád… prostě všechno, co bude Loula ve svém skromném přechodu na onen svět potřebovat. Nic neobvyklého – na cikánské poměry.
V zásadě má každá minorita v České republice poněkud specifické pohřební rituály. Hned další nejpočetnější skupinou jsou Vietnamci. Pokud právě teď přemýšlíte, kdy naposledy jste na hřbitově viděli Nguyenův hrob, přemýšlíte dobře. Nic takového se totiž v České republice nenajde. Česko je pro početnou komunitu Vietnamců možná druhým domovem, ale umírat se stále ještě vracejí do své domoviny. A pokud to nestihnou, jsou tam po smrti alespoň převezeni, aby spočinuli na domovské hroudě.
A pak tu máme na samý konec nejpočetnější zástupce zákazníků ve funebráckém byznyse, tradiční české domorodce. I zde se můžete setkat s určitými nepříjemnostmi, ačkoliv je pravda, že písnička Čert na koze jel, kterou si nebožtík přál zahrát, až se za ním bude zavírat opona, působí spíše úsměvně. Podobně křečovitě může vyznít proslov faráře, který se tak zabral do přirovnávání duše nebožky k perle, až jeji tělesnou schránku přirovnal ke staré škebli.
V rámci zachování mravní výchovy bych chtěl alespoň varovat rodiče, aby zvážili návštěvu pohřbu babičky společně s malým dítětem. Nic tak nerozbije celou atmosféru už na celém začátku, jako když řečník pozdraví ve smuteční síni všechny slovy „Dobrý den,“ a z druhé řady se přitom ozve „bába letí komínem“.
Ať už ve vás tento článek způsobil nějaké rozhořčení, nebo jste se snad dozvěděli i něco nového, finálně mému bratru nemohu upřít jednu věc, na kterou zřejmě nikdy nedosáhnu. V práci měl pod sebou tisíce lidí, a to je něco, co prostě v životopise mít chcete.