Vlakem cestuji poměrně často. Vlastně by se dalo říci, že za poslední rok mám přechodné bydliště na trati Ostrava - Praha. To jen tak mimochodem, kdybyste mi chtěli poslat pohled nebo výhružný dopis slepený vystřiženými písmenky z Blesku. Stačí ho dát průvodčí, a ona už mě najde. Kdybych všechny své poctivě vydřené peníze neutrácel za píčoviny, jako je například lampa ve tvaru plameňáka, možná bych si mohl dovolit jezdit ve Felicii v barvě oxidické koroze.
Sebetrýzním se už jen tím, že cestuji s Českými dráhami. Povinností před každou cestou je tak pojistit své vnitřnosti, sepsat závěť a rozloučit se s rodinou a přáteli. Člověk nikdy neví, kdy stokilometrovou rychlostí vyletí ven a dopadne na koleje přímo pod projíždějící Pendolino rozflákaný jak čínská váza ze 13. století. Veškeré moje ostatky by pak stačilo uklidit vysavačem na okna a rodině předat v termosce.
Druhou úrovní tortury jsou spolucestující, které ve vlaku potkáte. Možná to je tím, že cestuji z Ostravska, kde o tyhle lidi není nouze. Kolem našeho hlavního města bych postavil zeď, náplavy za ni jednak donutil zaplatit, a poté je tam nepustil. Teda samozřejmě až potom, co se tam přestěhuji.
Nejběžnějším zástupcem je matka s reinkarnací Reinharda Heydricha, kterému říká malý Ťutík. Ťutíček má boty se špičkou z kalené oceli, frčí na cukru a je hlučnější než start proudového letounu. Celou cestu mě tak okopává do holeně, řve a skáče po kupé jako Lidl verze Mauglího. Bohužel má výdrž králíčka Duracell, takže obsesivně dělat bordel zvládá celou čtyřhodinovou cestu. Matka s tím samozřejmě nic nedělá, je totiž ráda, že konečně otravuje i někoho jiného než jenom ji. Tak nějak jsem pochopil, že se v Praze chystají do Zoo. Modlím se ke všemu pohanskému božstvu, aby ho unesly divoké surikaty.
Další skupinou jsou lidé, kteří mají obrovské nutkání si povídat. Z nějakého důvodu se ale vždy chtějí bavit lidé, kteří nemají moc co říci. Nezastaví je ani fakt, že mám sluchátka, knihu nebo prostě dělám, že spím. Při jedné ze svých posledních cest jsem narazil na lesního trolla. Připomínal mi ho hlavně vzhledem a poté, co promluvil, mě v mé hypotéze jenom utvrdil. Seskládat větu mu trvalo asi půl minuty, proto také mezi jednotlivými větami dělal dramatické pauzy, jako kdyby předčítal finále Harryho Pottera. Na jeho obranu musím konstatovat, že se hrdě přihlásil k žití v Bohumíně, což ho do jisté míry omlouvá. Později z něho vypadlo, že nedodělal střední školu. Gratulace, kámo. Nicméně si jde tvrdě za svým cílem a chce si udělat soukromý gympl v Praze. Držím palečky.
Jednou jsem při cestě do Prahy zůstal trčet v Olomouci, protože si už i lokomotiva řekla, že se na to může vysrat a odporoučela se do věčných lovišť. Těsně předtím než jsme se konečně vydali opět na cestu, přišla do mého krásně prázdného kupé spolucestující. Případnou společností jsem byl značně nenadšen. Naštěstí se zdržela asi jen dvě minuty. Z nějakého zkurveného důvodu se totiž rozhodla si u mě v kupé udělat suchou sprchu laciným sprejem, který používají na hajzlech v putykách čtvrté cenové. To, že zmizela, jsem zjistil asi až po hodině, co se rozplynul opar. Byl by to jistě odchod hodný Davida Copperfielda, jen kdyby mi po zbytek cesty celé kupé nesmrdělo jako doupě cikánské kartářky a já neměl nutkání zatáhnout za záchrannou brzdu a kladívkem rozflákat okno, abych mohl opět dýchat.
Jistě, spoustu těchto trablí bych si dozajista ušetřil, kdybych jezdil RegioJetem. Hovno. Už i tam pronikli lidé, u kterých kroutíte hlavou jako posedlí antikristem a divíte se, jak mohou vůbec existovat. Při poslední cestě domů jsem sdílel kupé s rodinkou, která se vracela z dovolené a byla zcela unešená vymoženostmi, které vlaky RegioJetu nabízejí. Jmenovitě: okna, klimatizace, strop, sedačky. Nevím v čem cestovali předtím, ale pravděpodobně tam tyto věci nebyly zcela běžné. "Táto, dívej...okno," rozplýval se zhruba desetiletý synek, zatímco výrazně překypoval ze sedačky. Malá voda zdarma, kterou dostali od stevardky a možnost objednávky kávy (rovněž zdarma) je odeslala do naprosté euforie. Když poté zjistili, že to je opravdu káva a ne instantní Jihlavanka, odletěli ze sedaček někam do stratosféry. Ve vlaku byly i zásuvky, z čehož byli rovněž neskutečně nadšení. Upřímně ale nevím, k čemu by jim elektřina byla. Tipoval jsem je totiž na rodinu Amišů, co si doma svítí petrolejkou a svůj rod šlechtí výhradně mezi sebou už od renesance.