Jeden z našich Patronů se nám rozhodnul poslat svoje vlastní zážitky. A ono je to dobré. Vlastně je to hodně dobré!
Znáte je všichni. Z restaurace, z tramvaje, z obchodu, z ulice, od sousedů a někdo z vás je má možná i doma. Jsou všude a nikdo před nimi neunikne. Klasik české literatury pravil, že „nejhorší jsou trpaslíci“. Nebyl moc daleko, protože reálně jsou to děti. Nevychovaný děti. Rádoby roztomilé bytosti, které si dovolí úplně všechno a mají moc působit utrpení nejen fyzicky, ale hlavně psychicky.
Než mě čtenáři z řad nadšených taťků a maminek na mateřské, případně babiček a dědečků milujících svá vnoučata, nařknou z pedofobie, tak doplním, že podobní smradi jsou většinou důsledek přístupu jejich rodičů, kteří mají pocit, že jejich ratolest je určujícím prvkem na celém světě, mocí zákonodárnou, soudní a výkonnou zároveň a diktátorem, kterému se prostě neodmlouvá i kdyby se pustilo do nepředstavitelného teroru svého okolí. A že to tihle malí haranti tuze rádi dělají. Výsledek navenek je každopádně peklo pro kohokoliv, kdo na tyhle spratky narazí. Zrovna já pak s nimi mám tu čest až moc často.
Ve svojí práci v telekomunikačním oboru mám celkem široké zaměření a tak se mimo jiné pohybuji i v domácnostech zákazníků. Prostě občas bývám takový ten pán, co vám přijde vyřešit problém s anténou, aby se vaše drahá polovička mohla dívat na svůj oblíbený seriál nebo vaše dítko na pohádky, nebo vám třeba opraví domácí wifinu dřív, než se nasranost celé domácnosti z toho, že „nejde net“, přelije do krvavého masakru, proti kterému by i osud Ďatlovovy výpravy byl celkem pohodovou historkou. Během návštěv u zákaznictva všech sociálních kategorií se setkávám s mnoha komplikacemi. Zledovatělá střecha nad výběhem rotvajlerů, o kterých majitel tvrdil, že dokud je se mnou, tak mne neroztrhají. Venkovská půda plná kuních hoven, obřích pavouků a prožraná od červotočů tak, že se propadáte na každém kroku. Nebo setkání se zákazníkem, co vám kouká celou dobu pod ruce, oblažuje vás fakt hrozně praktickými radami, tváří se mile a pak se zeptá, proč tenhle debilní konektor účtujete za 50 Kč, když ho našel na Heuréce za 43 Kč a proč ho jako chcete okrást. Vycvičený člověk tohle všechno vydrží s klidným výrazem Ryana Goslinga a dělá jakoby nic. Ale narazit na některé obzvláště vypečené exempláře malých nevychovaných spratků je i pro zkušeného živnostníka očistec.
První příhodu jsem přetrpěl pár let zpátky na jedné opravě satelitního příjmu, bylo to tak v době premiéry dalšího komiksového filmu o Thorovi. Možná si zákazník utahoval z boha hromu, že ve filmu vypadá jak namydlený metrosexuální manekýn (což teda mezi námi nebylo daleko od pravdy), ovšem ten pravý bůh asi jeho nevycválané kecy někde v dálce zaslechl a jal se s ním zúčtovat po svém. Bleskem tedy chlápkovi vypálil satelitní anténu tak, že bylo po příjmu jakéhokoliv signálu. „To tě naučí, zmrde“, řekl si pravý Thor a odebral se zpátky do Valhally chlastat a bojovat. Zákazník zkoušel marně ladit televizi, až si ji celou rozladil, dokonce hýbal parabolou na balkoně, ale signál byl prostě fuč. A tak se mi rozezněl telefon s dotazem, zda mu to jako opravím a zda mohu přijít co nejdřív, protože je žena na služební cestě a má doma malé dítě. Mělo mě to varovat, ale potřeba uživit krky vlastní rodiny a dvou rozežraných psů velela práci vzít.
Vypálený satelitní snímač jsem vyměnil během chvilky, rozmířená parabola taky brzy zaujala správné místo a s vidinou rychlých prachů za bleskovou instalaci jsem se přesunul do obýváku naladit televizi. Jak krutě jsem se tehdy mýlil. V obýváku totiž seděl on, říkejme mu Pepíček. Asi pětileté naoko roztomilé dítě klidně sedělo a hypnotizovaně čumělo na nějaké pohádky z Youtube, který byl tehdy teprve v rozpuku, a v ruce drželo ovladač od televize. Tatínek k němu přišel a začal vysvětlovat. "Pepíčku, tady pán nám přišel opravit televizku, tak musíme ty pohádky stopnout a pak se na ně dodíváš". Dítě nevnímalo, dál se dívalo jako zkamenělé na obrazovku a stále drželo v ruce ovladač potřebný pro ladění, tak tatínek pokračoval: "Když pána nenecháme opravit televizku, tak nebudeš moct koukat na JimJam a další pohádky, tak mu dej ovladač, ať nám ji může opravit". Dítě se probralo, otočilo se na nás a s nechutí odevzdalo ovladač zatím ještě celkem sladce vykřikujíc "A jak dlouho to bude dělat?". Tatínek odvětil něco o chvilce a Pepíček se nedůvěřivě uklidnil a usadil se na koberci vedle pohovky plném rozházených hraček všeho druhu, kterých si ale vůbec nezačal všímat a svůj pohled zaměřil na mě. Řekl jsem si něco ve smyslu „A máš to smrade, buď rád, že ti tady vůbec něco naladím, ovladač je můj“.
Pustil jsem se do práce a začal otrocky zadávat frekvence Skylinku z obrazovky notebooku, co jsem si přinesl, protože jejich neustálé změny frekvencí pro ladění jsou snad častější než střídání názorů Andreje Babiše na zelenou politiku a normální člověk to nemá šanci udržet v paměti. Asi po dvou minutách fakt rutinní práce s ovladačem na mě ten rozpustile se tvářící klouček spustil frontální útok, začal po mě lézt a snažil se mi z ruky sebrat ovladač. Tatínek na něj mírně reagoval stylem "Pepíčku, ale to nemůžeš takhle pána zlobit, on nám pak neopraví televizku", což mě, vycepovaného koženými pásky obou rodičů trochu konsternovalo, protože jsem čekal malinko efektivnější reakci ve chvíli, kdy agresivní dítě fyzicky inzultuje technika, který se fakt ničím neprovinil. Pepíček se na mě nehledě na otcovy prosby dál sápal jako Glum na Froda s prstenem a řval "Ale já chci pohádky, ať jde už pryč". Tatínek se dál snažil jemným hlasem "Pohádky budou, až pán opraví televizku, musí tam něco nastavit a potřebuje chvilku klid, pojď, půjdeme si hrát s autíčkem". Nezabralo to a dítě se na mě dál sápalo. Nějak jsem už měl chuť ho poslat do prdele sám, ale zachoval jsem dekorum a nevšímal si ho, což mě stálo nervy, které jsem pak večer musel zapíjet kvalitním červeným.
Na moment už se na televizi objevil obraz, protože jsem i během nevybíravého dětského teroru něco stihnul naladit. Dítě si toho bohužel taky všimlo a vítězoslavně vykřiklo "Televizka už hraje, běžte už pryč!“. Tatínek ho nicméně klidným hlasem opravil, že ještě není hotovo. Dítě dál bulelo u stolu a dívalo se na mě jako na vetřelce, kterému by ovladač vytrhlo z pazoury a následně by ho tím ovladačem nejradši umlátilo, pokud by se mu teda podařilo mi ho vzít – a to se k mému štěstí a vytrvalosti nestalo. Ještě chvíli jsem ladil, Pepíček na mě pořád chvílemi dorážel a tatínek ho pořád klidně a asertivně uklidňoval vysvětlovacím stylem místo toho, aby mu zmaloval prdel do barev duhy rákoskou, páskem nebo aspoň kabelem od té posrané televize. Jestli mi to je nebo není příjemné mu bylo tak nějak asi fuk, nebo mu to přišlo celé normální. Naladit všechno se po chvíli každopádně podařilo, shrábnul jsem peníze a v duchu jsem politoval všechny další řemeslníky, techniky a vlastně asi skoro všechny, co s tímhle netvorem budou mít co do činění a táhnul do auta a domů.
Tím ovšem moje trápení s těmito malými teroristy neskončilo. Na další příhodu s rádoby roztomilými smrady si ale počkáte do dalšího týdne.
WonderDog