Všichni jsme to už někdy zažili. Všechno hezké v životě prostě jednou skončí. Můžete se bránit, můžete to odmítat, ale ve výsledku s tím můžete akorát nesouhlasit a možná decentně protestovat. Ale to je tak všechno. Nedávno jsem se rozloučil se svým Felcedesem.
Důvodů zbavit se toho vraku byla hromada. Jedním z nich byla metastázující koroze nacházející se na těchto místech: všude. Nespornou výhodou bylo, že od výroby klesla hmotnost auta aspoň o metrák, což s sebou nese nižší spotřebu a jistotu smrti při jakékoli srážce, třeba i s kolonií mravenců, která zrovna přesouvá válečnou kořist do svého mraveniště. Dalším neduhem jsou gumy z vrakáče, poctivě uzrálé jako italské sýry s tvrdostí zaujímající úroveň jedenáct na desetistupňové Mohsově stupnici tvrdosti. Motor sestříhaný olejem jak po divoké bukkake párty, otáčkoměr vyhlašující pravidelné stávky za lepší pracovní podmínky a genderovou rovnoprávnost, nebo třeba prokluzující spojka, na které lze s trochou umu dělat lepší skreče, než zvládne kdejaký vesnický DJ s jeho mashupem Michala Davida a Lucky Bílé. Narozdíl od většiny Felceratti jsem ale neměl prahy v limitováné edici montážní pěna, prospekt z Kauflandu v kombinaci s včerejším Aha! doplněný o důmyslný mix plivance, lepidla a vajíčka i se skořápkou.
Inzerát jsem vyvěsil na internety, sedl si k telefonu a očekával, že během pikosekundy se rozřinčí jako v centrále teleshopingu. A ono nic. Teprve po dnu se začaly objevovat první nabídky. Mohu bohužel konstatovat, že většina lidí neumí číst nic jiného než horoskopy a znepokojující zprávy náhodně shluknuté v písmenkové polívce.
Prvním zájemcem byl párový profil. Úplně jsem nevěděl, zda si píšu s tím nešťastným mládencem s výrazem lenochoda, kterému dal právě exekutor pět minut na to se vystěhovat ze své větve, nebo jeho drahou polovičkou, která by klidně mohla být i jeho sestra. Ať už to byl kdokoli, rozhodně mu nechyběl obchodní duch a nekompromisně mi ihned nabídl méně peněz, než kolik jsem chtěl. Jsem zvídavý člověk, zabrousil jsem tedy na profil téhle rodiny účastnící se experimentu "genetické šlechtění blízkých rodinných příslušníků, financováno z fondů EU a ROP Moravskoslezsko". Hned první fotka obsahovala jejich potomka při přebalování. V ten moment jsem si oči vypláchl dezinfekcí, poté je vydrápnut lžící na zmrzlinu, narval do klece místo ježka a odnesl do sejfu ke Gringottovým. Určitě jsme mohli uzavřít deal, ale já se omylem přepsal a místo "Kdy se chcete přijít na auto podívat?" jsem odepsal "Zkuste nebýt tupá píča a nedávejte si nahé fotky děcka na Facebook, ono vám jednou poděkuje." Co si budem, úplně jsem na ně nezapůsobil. Smolík.
Druhý zájemce byla sličná dívka jež pochází z rodu orangutanů, kteří ošukali tuleně po autonehodě. Zdání ovšem klame. Jednou z otázek bylo "Je to auto benzín, nafta a nebo dýzl?" Očividně jsem měl co dočinění s někým, kdo se nachází minimálně o tři vrstvy existence dále. Samosebou jsem nevěděl, jak na tohle reagovat, naštěstí sama ztratila zájem v momentě, kdy zjistila, že auto má platnou STK. Plně tomu rozumím. Jezdit s platným povinným ručením a platnou technickou prostě nedodává ten adrenalin. Pro optimální zážitek na vysokém potenciálu ještě doporučuju vypustit brzdovku a před jízdou si zavázat oči.
Následovalo pár dalších neúspěšných pokusů o mezidruhovou komunikaci, které měly za následek jediné - zpytování mého svědomí, že něco prodávám na facebookovém tržišti. Udělat si do mozku díry vykrajovátkem na cukroví by byla mnohem příjemnější životní zkušenost. Nejotravnější sortou lidí jsou chroničtí slevovači, co jako první zprávu na píšou, že dají o polovinu méně, odvezou si to hned a vlastně už čekají u mě doma ve spíži.
Po únavném boji s větrnými mlýny pohánějícími dřevěné datly ťukající do klávesnice jsem pro Felcedes konečně našel ženicha. Fešák navrhl, ať mu jedu na nádraží naproti, on přece nepotřebuje slyšet, jak Felcedes startuje za studena. Zběžně si auto prohlídl, sáhl si na prahy a žádný z nich mu nezůstal v ruce. To se dá brát jako měřítko úspěchu. Zatímco mi na messenger píše frajer v obleku po maturitě, že mi za Felcedes dá trojku a orbitky, já na parkovišti krví stvrzuju smlouvu, kde sotva schne inkoust. Jediné, co jsem nevychytal bylo nechat se vyhodit u nákupáku na druhé straně města. A já musel šlapat pěšky. Protože už nemám auto, žejo.