Je mi sedmadvacet, přítelkyně ukončuje náš pětiletý vztah a já brečím jak malé děcko s šourkem v zipu. Brečím a přemýšlím nad cigaretou, která vystrkuje filtr z krabičky asi metr ode mě. Nad dlouhým potahem, který jsem si zakázal před dlouhým měsícem plným odříkání. Odolávám.
Loučím se s holkou, kterou bych moc rád nesnášel, ale nejde to. Vždycky byla milá, obětavá a skvělá v kuchyni. Dostávám poslední polibek, při kterém se mi v hlavě promítnou všechny ty nezapomenutelné detaily. Ostré lokty, které mi přistály na žebrech pokaždé, když jsem řekl, že má orlí nos. Vzájemné ponižující přezdívky genitálií. Zalíbení ve Sci-fi s hlubokomořskou tématikou. Jizva od slepáku, který nasimulovala ještě na základce, aby nemusela do školy a na plavecké tréningy. Je mi z toho dost na píču a svírá se mi žaludek. Vzdaluji se, zavírám dveře od bytu a důstojně odcházím směr hlavní nádraží. Najednou si uvědomím, že jsem zapomněl klíče. Vracím se zpět. Odcházím podruhé. Tentokrát s klíči, ale bez důstojnosti.
,,Dvacet sedm let, ideální čas zaplout pod mezinárodní expres a dopřát svým příbuzným otevřenou rakev s tatarákem v kvádru," říkám si, když stojím na nástupišti a pozoruju deštivé počasí, které jakoby četlo mé myšlenky. Vždyť všechny rockové hvězdy, které za něco stály, zemřely v sedmadvaceti. Hendrix, Cobain, Morrison, kterýkoliv člen skupiny Nickelback z paralelního vesmíru. Nakonec nastupuji do vlaku. Na sebevraždu nemám dostatek štěstí. S nejvyšší pravděpodobností bych skončil jen o půl metru kratší.
Ve vlaku hledám prázdné kupéčko, nechci chytit Koronavirus. Lež. Jen nechci chodit brečet na hajzl. Během jízdy přemýšlím, co se mezi námi pokazilo a zda se to dá slepit stejně jako omylem rozflákaná váza z dynastie Ming. Čmárám prstem po okně, kresba vypadá dost abstraktně.
Přijíždím domů, ignoruju rozdováděného psa, polykám hypnogen, usínám a cítím se jako tlačítko "Je mi méně než 18 let"....úplně zbytečně.