Obhajovat práci, o které moc dobře víte, jaká je to lepenice, je jako závodit na dostizích. Akorát na koni děláte přemety, žonglujete s odjištěnými granáty a na mušce vás má Vasilij Zajcev. Navíc jsem státnicoval právě v době, kdy stát zjistil, že v OKD je horníkům hodně. Byl jsem v klidu, teda minimálně do doby, než neúspěšný zpěvák Vojtěch všechny ujistil, že karanténa okresu určitě nehrozí.
„U obhajoby tu práci musíte prodat,“ radil mi vedoucí, zatímco mi vrátil prezentaci k přepracování už asi po páté. Zrovna jsem litoval, že nevlastním svědomí podomního prodejce zaručeně úsporných žárovek. Kdybych tehdy při nástupu na VŠ přijal nabídku na vstup do mega cool projektu o kterém zaměstnavatelné nechtějí, abych o něm věděl, bylo by to mnohem lehčí. Nebylo to žádné zprofanované pyramidové schéma, nýbrž skromný čtyřboký jehlan. Já však tehdy odmítl, a proto jsem o dvě čísla větší sako od maturity nosil jen na zkoušky. Cítil jsem se jako prodejce v áčkách, co se snaží nějakému ňoumovi prodat vyjeté bávo po Simiru Gerkhanovi, které třikrát spadlo z útesu. V duchu jsem si vybavoval, jak tam vlítnu a přednesu jim návrh, který se neodmítá: „No, heleďme se. Nebudem si lhát do kapsy. Stojí to za píču a vy všichni to víte. Ale oponent mi dal B, tak co se dohodnout na trojce a rozpustíme to tu, což?“ Můj plán měl ovšem trhlinu. Neměl jsem nikde po ruce tu bazuku, kterou bych jim celou dobu mířil na koule.
Ta část státnic, kdy se musím našrotit 90 otázek mi přišla naprosto v pohodě. Teda minimálně do doby, než jsem zjistil, že některé otázky jsou takové malé a vřelé "užij si to, čuráku". Nezbývá teda nic než doufat, že si při státnicích na matech vytočím cokoli jiného, než tahle pekelná komba. Neúspěch samozřejmě nepřicházel v úvahu, protože bych se jinak mohl nechat rovnou zrekrutovat do srbských milic. V důsledku koronakrize bych se totiž musel ucházet i o pozici ostravského bezdomovce a zrovna v Ostravě je ta konkurence nemalá. Takové výběrové řízení sestává z filtrování okeny přes chleba, umění žebrání drobáků a zkoušky přežití v podobě přespávání na ostravském hlaváku. Nakonec bych se potom se všemi osobnostmi ostravského bezdomovectví musel utkat v improvizovaném ringu v zápase na život a na smrt s vypitýma flaškama od tuzemáku. V sázce je tedy opravdu hodně.
Do školy jsem jel stylově vozidlem za několik mega - autobusem. Samozřejmě v roušce a bez klimatizace, takže už v devět ráno jsem se zahříval tak, že by ze mě parogenerátorem mohli vyrábět elektriku pro celou planetu. Na snídani jsem si dal dvojité presso a spláchl ho dalším pressem, takže bych tu elektriku mohl momentálně vyrábět i běháním v kolečku jako křeček. Na místě jsem se dozvěděl, že nám otázky budou vybírat sami zkoušející. Procházka minovým polem se tak mění v popravu severokorejskou raketou středně dlouhého doletu. Při troše štěstí bouchne při startu a já to přežiju.
Při průchodu do laboratoře (ve skutečnosti to je zasedačka, ale při čerpání grantu se místnost tvářila jako odborná učebna) jsem zapomněl úplně všechno. Znalosti, jméno, i fakt, že kamení není k žrádlu. Při obhajobě dával pozor jen jeden člověk. Dva týpci hráli na mobilu Candy Crush Sagu, jeden si dopisoval s milenkou, další se ládoval koblihama a docent probíral něco děsně důležitého. Tipuju dovolenou v Chorvatsku. Zájem jsem v nich vzbudil až při zodpovídání dotazů vedoucího a oponenta. V ten moment jsem cítil, že se na mě namířily i satelity společnosti Huawei. Mohlo to být naprosto v pohodě, byl jsem na to připraven. To by to ale nebyl náš docent, aby ze mě neudělal kripla, co si jako hobby slintá po bradě. Doktor po jeho pravici se mi snažil zběsile napovídat, ale pro mě to v ten moment vypadalo, že se mě spíše snaží uštknout nějakým pěkně hnusným zaříkadlem.
Taktikou na Drahoše jsem prošel obhajobou a následovalo zkoušení. První otázka byla na diagram železo-uhlík. A ani ho po mě nechtěl celý. Samosebou jsem to ohromně posral. Teklo ze mě tolik potu, že za chvíli budou všichni přítomní potřebovat minimálně rukávky a domů se dostanou jedině za pomoci gondoliéra. Nějakým způsobem se mi podařilo ze sebe dostat alespoň to minimum. Hladina stresu právě dosahovala stratosféry. U třetí otázky vystřelila ručička detektoru "jak moc je to v hajzlu" do volného vesmíru. V téhle situaci by nepomohl ani waterboarding. Tuhle otázku jsem nikdy neuměl, respektive jsme to nikdy moc neprobírali, takže jsem znal pouze základy. A z těch základů jsem samozřejmě 90% zapomněl. Tak už to prostě chodí. Když už mě konečně poslali za dveře, oddychl jsem si. Výsledek zatím nemám, ale zato jsem objevil důkaz relativity času. Za tu půlhodinu mi narostl tak dlouhý a šedivý plnovous, že bych si z něj mohl udělat houpací síť. Po chvíli mi oznámili verdikt - prošel. Ze srdce mi spadl celý Mt. Rushmore. Docent se teda na to moc netvářil, ale to mi už mohlo být jedno. Dostal jsem ponožku, jsem volný.