Vyfasoval jsem montérky, fešné rukavice, doma si sbalil svačinu a vyrazil na svou první noční směnu. Dobrovolně. To jen tak, kdyby si někdo myslel, že jsem byl jako jeden z kancelářských branců přidělen na noční směnu, kde vám vlivem ostrých zářivek rudnou oči do odstínu volebních výsledků ve starobinci. Motivace k točení nočních ve výrobě a ranních v kanceláři s frekvencí blikání světel, co vás s pěnou u huby pošlou do epileptického záchvatu, byla absence vedení závodu. Potkat na hale v noci vyšší šarži než dezorientovanou uklízečku, co během zašívání na ranní usnula ve skladu hajzlpapíru, byla vzácnost. A všichni měli ten klid rádi.
Organizace přesčasů je tak jako všechno v naší firmě a ostatně i ve vesmíru, řízeno chaosem. Tak nějak se spoléhá, že se zvládnete probít džunglí a najdete směnového mistra, který vás pošle za seřizovačem a ten vás pošle za vedoucím linky. To všechno pouze se znalostí jména daných lidí. Prvních deset minut jsem tak strávil pouze tím, že jsem hledal člověka, který vypadal, že by se mohl jmenovat Michal. Okruh podezřelých se mi zúžil zhruba na celý výrobní závod a fešáky z tiskárny naproti. V tu chvíli bych přísahal, že i vrátný se tváří zrovna tak, jak by se tvářil člověk se jménem Michal. Při návštěvě toalet jsem si nebyl úplně jistý, zda i ten člověk v zrcadle není náhodou Michal.
Nakonec se mi podařilo Michala najít. Ten mě jako pingpongový míček, který se konečně po dvanáctém pokusu o podání dostal přes síť a odrazil se přesně tak, jak se má míček při podání odrazit, smečoval na Radima. Mou misi mi naštěstí o něco ulehčil. Radim je vysoký a plešatý. Výborně. Doufám, že na kuřárně neprobíhá sraz ornitologů se specializací na orlice z Německa. Od Radima jsem se jako kulička v pinballu odrazil a zamířil na konkrétní linku. Po intenzivním minutovém tréninku, kdy mi bylo vysvětleno, co se ode mě očekává a jaký je smysl lidského života ve mě vyvstala otázka, zda se takto trénují i normální operátoři a zda to nějak souvisí s případnými reklamacemi od zákazníka. Tuto myšlenku jsem ale velmi rychle zavrhl, poučen podnikovou mantrou, že zmetky u nás neexistují a reklamace od zákazníků jsou produktem sabotáže operátorů, kteří měli potřebu tropit taškařice během své poslední směny.
Práce na lince vlastně není vůbec špatná. Jasně, dělat tohle 40 hodin týdně s vědomím, že jediný možný kariérní postup je nechat se klovnout provozovatelem kantýny jakožto výdejce obědů není zrovna perspektiva. Ale pro někoho jako já, je to skvělé místo k vyčištění hlavy. Jednoduchá manuální činnost s jediným úkolem: Nezastavit linku. Teda takhle by to fungovalo v ideálním světě. V reálné situaci se linka během hodiny třikrát zastaví kvůli zanedbané údržbě. Rozkaz zněl jasně, musí se vyrábět za každou cenu a pokud to není vyloženě rozbité, nebude se do toho vrtat. Jak jsem brzy zjistil, mezi klasifikaci "nerozbité" se řadí nefunkční senzory, zasekávání robotů a dopravníku a vlastně tak nějak všechno, pokud se zrovna robot nevzepře sedmidennímu pracovnímu týdnu a protestně hlavou nenarazí do části linky, čímž ji do konce směny vyřadí z provozu.
Ono to vlastně celé dává smysl. Nejsou lidi, proto musíme vyrábět bez preventivní údržby. Zanedbaná údržba vede k poruchám linek a tudíž musíme vyrábět o to intenzivněji a odsunout všechnu údržbu, pokud zrovna linka není ve stavu "rozbitá jak cikánský gauč ve dvorku vnitrobloku".