Jak jsem šel na preventivní prohlídku

Už jsem vám před nějakým rokem psal o tom, že se se ženou skvěle doplňujeme. Částečně proto, že jsme na sebe zbyli. Aby se naše soužití umocnilo, vznikl i článek, který popisoval peripetie s umělým oplodněním a nedostatkem vajíček. Světe div se, už po roce jsme se zvládli tak nějak dohodnout na dalším postupu, a sice, že než se pokusíme o další umělé oplodnění, půjdeme jednoduše do adopce. Má to svoje výhody. Já nebudu muset tvořit heroické výkony ani do lahvičky ani do žádného jiného otvoru, manželka se po porodu při poryvu větru nenafoukne, a oba si ušetříme posrané prdele, noční krmení, zuby, další posrané prdele až po ramena, učení na nočník, učení na záchod, učení s příborem, učení mluvit, učení chodit, a jiné kratochvíle, protože o ty se postaraly už milé tetky z děcáku. Pragmatické po všech směrech, protože jsme se rozhodli pro variantu modelu výroby 2015-2017, který má jednoznačně tyhle kalibrační vady už vychytaný, a na nás tak čeká jen nekonečné zuření nad domácími úkoly, které sami nebudeme chápat, zuření na rodičovských schůzkách, zuření nad žákovskou knížkou, zuření nad monoklem, který, jinak naprosto mírumilovné dítě, vykouzlí pěstí nějaké roztomilé holčičce s odporným plastovým poníkem, a v neposlední řadě zuření nad prvním objektem sexuální touhy toho či onoho pohlaví, které dotáhne do baráku, a my ho z naprosto pochopitelných důvodů zavrhneme, protože tohle nám do baráku jednoduše nepáchne.

Odběr krve je moje skutečná Nemesis

Celý proces začal již na počátku roku, kdy jsem vygooglil informace, co vlastně dělat, abychom se do nějakého programu mohli zařadit. Proces je dneska prý mnohem jednodušší než před léty. V prvním kole musíme dodat mimo jiného přehled o příjmech (patrně proto, abychom si s adoptivními děcky doma neudělali těžbu podpory) a výpis ze zdravotní dokumentace, protože prý nic nezkazí děcku den, jako když si ho osvojí rodič, kterej do roka dujne na raka. I to je poměrně pochopitelný. Výpis jsem od zaměstnavatele dostal prakticky obratem, ovšem návštěva lékaře slibovala určitý příslib tajemna.

Svůj lví podíl na tom měl mimo jiné fakt, že můj lékař za dobu od mé poslední návštěvy stihl odejít do důchodu a moji dokumentaci zdědila i se sestřičkou nová doktorka. To se stalo někdy před deseti lety. Jednoduše nemám potřebu courat po doktorech ve chvíli, kdy mi nic není. Už tak do mě před rokem na klinice bodali jehly, a ty já nerad. Částečně proto, že se po odběru vždy vycapím, a můj obličej v odstínu připomíná odporné zelené zdi ze sedmdesátkovejch špitálů na kraji města.

Co naplat. Po krátké telefonní přestřelce, jestli by mi výpis nemohli udělat korespondenčně, jsem se dozvěděl, že nemohli, protože je třeba uhradit dvousetkorunový poplatek. Minulou středu jsem tak s úderem čtvrté úspěšně našel ordinaci, skrytou na sídlišti mezi desítkou smrků, kterým se z nějakého důvodu přezdívá “park“, a dětskou školkou. Sestřičku jsem si pamatoval. I ona si mě z nějakého nedopatření pamatovala, což mě trochu znejistilo. Přece jen jsem se naposledy doktorovi pokusil utéct z ordinace v mých jedenácti letech, a definitivně to bylo to nejdramatičtější měření tlaku, jaké kdy špitál zažil. Ale tenhle doktor je už docela určitě na lepším místě i se svojí sestřičkou. Pak už jsem na útěky z ordinace rezignoval, protože jsem zjistil, že sestřičky i přes svoje fyzické dispozice dokážou být poměrně mrštné a zamknout vám dveře před nosem. Takže si mě sestřička musela pamatovat díky nějakému nehumánnímu odběru krve o minimálním množství jednoho deci. TADAAAA, jsem tu zas!

„S čímpak jste za mnou přišel,“ tázala se neznalá doktorka a měřila si pohledem mé dva metry a sto dvacet kilo.

Povídám, že bych potřeboval výpis ze zdravotní dokumentace. A ona že ráda, ale že nemá udělat výpis z čeho, protože se asi někde dokumentace ztratila. A já jako, že neztratila, ale že za doktorem chodím, jen když je mi špatně, a špatně mi naposledy bylo někdy v roce 2013, a to jsem dostal antibiotika, takže jsem byl asi fakt nemocnej. A že to se mnou teda bude snadný, když má udělat jen tu muří nohu na papír a že zase půjdu.

„Hm. Tak se vysvlečte.“ Dostavila se lehká nervozita. Obvykle mám při ní tendenci házet pitomé vtípky. Jakože ještě víc, než obvykle. Potlačil jsem nutkavou potřebu sdělit doktorce, že takhle začíná každý uvalený péčko, a vysvlékl se do půl těla. Chvátla po rukávu na měření tlaku. DOPIČI. „Tak se mi uvolněte a dejte sem ruku.“ Podobné rady na mě obvykle působí poněkud nefunkčně. Posledně se o něco podobného pokoušel fotograf na novou občanku, když mě asi dvacetkrát žádal, abych teď chvilku nemrkal. Je to zároveň důvod, proč na fotce vypadám jako ztracený bratr Tomia Okamury.

„150/110… hmmm,“ prohodila doktorka a zahájila druhé opravné měření. „154/110… hmmm“. Řekl jsem si, že se budu muset skutečně uvolnit, abych ten pekelný stroj, co mě chce dostat na listinu pacientů, porazil, což se se setkalo s komentovaným výsledkem „140/105 hmm hmm hmm. Tak si lehněte.“ A to už se ke mně sestřička hrnula s baňkami, které se s mlasknutím přisály na můj pupíček.

EKG podle všeho dopadlo dobře, neboť se obešlo bez zlověstného „Hmmm“. Dostal jsem ale na památku na 24 hodin holter, který mi měl měřit tlak během dne, protože se doktorce nějak nepozdával a protože moje složka existenčně trpěla prázdnotou. „A že jestli to skončí blbě, že se půjdu podívat po pár dalších doktorech.“ Rozloučil jsem se s doktorkou se slovy, že než jsem dneska přišel, byl jsem docela zdravej, a ona mi popřála pěkné odpoledne a vysvětlila, že to slýchá jakože celkem často.

BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ… první měření mě zaskočilo těsně předtím, než jsem došel k autu. Displej ukazoval 150/120. Super. Tak prostě zpomalím. Nějak ten den přežiju. BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ!!! Už jste někdy přemýšleli, jaké je to zemřít na kruhovém objezdu, protože během jízdy přijdete o loket? Přesně takové to je, když se vám nafoukne okolo paže kopačák. BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ!!!!! a ještě jednou o dvě minuty později, protože holter vyhodnotil, že jsem si na kruháku dovolil moc kroutit, a měření bylo nepřesné.

24 hodin. Mezi osmou hodinou večerní a šestou hodinou ráno probíhá měření v každou celou, po zbytek dne pak v půlhodinových intervalech. Dostal jsem zároveň A4 papír, kterému se bůhvíproč říká deníček, a zapisoval si v době měření, co nebo kdo mi zrovna leze krkem. Naplánoval jsem si, že následující den budu zhmotnělým důkazem zenu. V práci jsem měl v plánu zašít se do kanclu a dělat, že něco dělám, přičemž jsem chtěl meditací dosáhnout tepu na hranici zástavy krevního oběhu. Abych se na ten zítřek dobře vyspal, šel jsem spát o celou hodinu dříve (takže v sedm večer) a dal si detox od sociálních sítí. BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ!!!!!!! Podle všeho právě odbyla osmá hodina večer. Jakože jak chcete najít vnitřní rovnováhu během spánku, ze kterého vás vytrhne blízká představa drcení ruky pod hydraulickým lisem? Popral jsem se s krabičkou, na gumě kolem pupku, protože ač byla v jakékoliv poloze, byla jednoduše nepohodlná a začal znovu usínat BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ!!!!!!!!!!! To byla devátá hodina. K půlnoci se přestěhovala manželka na gauč v obýváku, protože se v tom randálu nedalo spát.

Po něčem, co by v noci rozhodně nešlo popsat jako spánek, jsem vylezl před pátou hodinou ráno. Rozhodl jsem se sundat i hodinky, protože vibrovaly ve chvíli, kdy mi někdo volal nebo psal, a já měl poměrně určitou představu o tom, že tlak mi zvyšuje už jen to vrnění na ruce. A to mě ještě čekal maraton dvaceti BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ během dne. Potlačil jsem myšlenku napsat do deníčku, že jsem přes noc přemýšlel, o jakou stěnu rozjebat holter a napsal do něj “spánek“. První a druhé BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ na mě čekalo pochopitelně opět za volantem, protože vás nic neprobudí tak, jako černočernou tmou jet krajinou, kde každý normální člověk ještě spí, a do toho si za volantem vesele bzučet. Ale v pohodě. Pro jistotu jsem si naordinoval den bez kávy, protože ta přece zvyšuje tlak, a jal se cumlání ovocných čajů. Přece jen, čekal mě klidný den, jako už dlouho ne, a čaje k meditacím neodmyslitelně patří.

„No, halo pracujete? Našel jsem další chyby v cenících!“ To byl Pečínka. Pokud jste četli článek Jak jsem dostal přidáno, budete si pamatovat, že je to mimo jiného entita, kvůli které jsem reálně zvažoval odchod z firmy. Pavel mi pro jistotu volal už včera těsně před návštěvou lékaře, že jsou ceníky dojebaný, a nedbaje na informaci, že mám půlden dovolené a ať jde do piče, rozhodl se vysvětlit mi, kde jsem v cenících udělal chybu. Mimo to jej podezírám z toho, že právě on byl důvodem, proč jsem měl v ordinaci tlak tak vysoký. BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ, ozvalo se na paži. Do deníčku jsem si napsal potenciální stresovou situaci. Pavel je schopen třeba dva týdny v kuse nezavolat, ale ve chvíli, kdy mu doutná koudel u řiti, bombarduje třeba dvakrát do hodiny. Pochopil jsem, že dnes je TEN den. „A ještě bych potřeboval tohle…“ BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ „a tamto…“ BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ. Z dvacítky měření se naprosto neomylně trefil do sedmi výsledků, přičemž nejvyšší získané skóre bylo 160/130. Můj zenový stav blížící se nirváně a představa vyrovnaného krevního tlaku vzala rychle za své.

S úlevou jsem v pět večer odhodil odpornost do tašky, kterou jsem měl následující den ráno vrátit k výsledkům.

Před ordinací jsem se pro jistotu zjevil už o půl šesté. Celou půlhodinu před ordinačními hodinami, protože mě vyloženě děsí představa přeplněné čekárny plné usoplených individuí. Z nějakého důvodu jsem tam byl jako první, což způsobilo upřímný údiv i u sestřičky, která přišla za pět šest do práce. „Tak pojďte dovnitř.“ A já že jim tu tašku jen předám, počkám na výsledky a zase půjdu. A ona že ne, že si do mě ještě píchne. Měl jsem jedinečnou příležitost utéct, protože jsem se ještě nenacházel v ordinaci, dveře čekárny byly jen asi na čtyři skoky, a kdyby došlo k nejhoršímu, okna čekárny byla v přízemí. Ale podlehl jsem, a stejně jako Jeníček s Mařenkou vlezl ke zlé bábě do chaloupky.

„Já Vám tu krev naberu ještě předtím, než přijde paní doktorka. Visí někde v zácpě.“ Pokusil jsem se sestřičce připomenout, díky jakým okolnostem si mě pamatuje, že mi praskají žíly a že mě bude mít na svědomí, což se setkalo s chápavým „Aha. No tak teda počkáme na paní doktorku.“ Paní doktorka patrně fungovala něco jako talisman, protože se po příchodu zaručila, že nic neucítím a že je sestřička skutečný profesionál, což je patrně ta poslední informace, kterou jsem během odběru krve zachytil.

No co. Papír mám. Ani ty výsledky nakonec nedopadly tak špatně. Denní průměr za tlak skončil na 140/90, což je možná hraniční, ale po doktorech courat nemusím. Jo. A mám přestat žrát, protože mi zjistili zvýšený cholesterol. No tak teda žeru méně. Ale pro krásu se musí trpět.