Valná většina z nás chodí do práce, protože prostě musí. Složenky, drogy, upomínky z knihovny a dluhy na Zaplu se samy nezaplatí. Kdo do práce nechodí, pravděpodobně to v minulosti alespoň jednou zkusil. Zcela jistě ze své první směny v mekáči utekl, protože to prostě nebylo pro něj, a teď žije kočovný život v maringotce. Chodit do práce je určitá forma trýznění umocněná faktem, že se musíte potkávat a komunikovat s dalšími lidmi. A jakoby to nestačilo, většina z těch lidí jsou strašní kokoti.
Práce v korporátu má své určité výhody. Jako příklad to, že jsme si všichni rovni - do jednoho jsme naprosto stejné bezvýznamné nuly. Ovšem jsou tu někteří, co mají těch nul na výplatní pásce o něco více. Správně, jedná se o korporátní manažery. Každý člověk si láme hlavu nad tím, jak se na této pozici ocitli. Hlavolam je to složitý asi tak stejně, jako ježek v kleci zalitý do betonu a schovaný v sejfu u Gringottových. Tohle je práce pro celý Scotland Yard minimálně na rok. Což je mimochodem cca stejný čas, který průměrný korporátní manažer potřebuje k odpovědi na urgentní email. Samozřejmě nikdo po nich nechce nic převratného. Žádné proskakování hořící obručí, jízdu na kole bez rukou, nebo malou násobilku. Co už by ale mohli zvládnout je pročíst si podklady k aktuálním problémům, aby na meetingu nevypadali jako naprostí kreténi s výrazem Trolla z Harryho Pottera. A už vůbec by se nemuseli ptát na dotazy typu "Jsou ty pastelky k jídlu?"
Když už se člověk prokouše haldou zbytečných meetingů, které lidi organizují jen proto, že se cítí osaměle, chtějí si popovídat nebo vykázat alespoň nějakou práci, čeká na vás stovka e-mailů. Počet relevantních mailů se limitně blíží nule. Většinou se ocitáte v kopii (to kdyby vás náhodou zajímaly nejnovější vnitrofiremní drby). "Ztratil se mi pes, neviděl jste ho někdo?", "Auto mi dělá tt ttt tttd, dojedu s tím do Prahy?", nebo "Nemá někdo náhradní propisku?" je jen výběr ze široké palety zbytečného spamu, vedle kterých i reklamy na nadržené čtyřicátnice vypadají jako seriózní maily. Další procento jsou naprosto zbytečné prosby "Ahoj, nemůžu najít jednu složku, můžeš mi prosím tě poslat odkaz? Děkuji moc, počítačově negramotný kripl," V takovém případě většinou jenom přepošlu poslední mail s odkazem na vytoužený svatý grál, který tomu samému člověku posílám na týdenní bázi už půl roku.
Okořenit veškerou odchozí komunikaci pasivní agresivitou, naprosto otevřenou ironií a občasnou špetkou slovíčka "kurva" je tak naprostou nutností. Samozřejmě se občas stane, že kokotem jsem já sám, protože něco přehlédnu. Potom mi nezbývá nic jiného, než se ztrestat palicí s rezavými hřebíky, jen proto, abych se mohl ke svému nevybíravému stylu komunikace ihned vrátit. Žádným tajemstvím není, že někteří lidé putují rovnou do spamu. Jedním z nich je expert, který mi pošle mail a vzápětí mě o té skutečnosti přijde informovat osobně. Fakt dík bro. Odvádíš skvělou práci, jen tak dále. Pro tuhle firmu tě je škoda, myslím to vážně.
Myslíte si, že si u kávy odpočinete? Hovno. Vždy se objeví energický čipera s urgentní potřebou seberealizace a ukrutnou chutí vést small talk. To proto, že nemá nic na práci a chce se alespoň tvářit, že něco dělá. Tak fajn. Oběd bude určitě vysvobozením z těchto Tantalových muk. No až na to, že nebude. Vždy jsem si myslel, že legendy o lidech, kteří si do práce přinesou makrelu, a pak ji bez výčitek jebnou do mikrovlnky, jsou jen přehnané fabulace a nezakládají se na pravdě o nic více než sliby o zvýšení platu. Bohužel ti lidé opravdu existují. Jen tak mimochodem, jedli jste už někdy "svíčkovou" s masovými koulemi a ředěným brusinkovým džemem s platingem, jako by to někomu spadlo na zem z jedenáctipatrového věžáku? Já ano, minulý pátek.