Pokud někdo čekal horory ve smyslu hodně, ale opravdu hodně špatné filmy (rozumějte něco na úrovni peprmintové čokolády), zklamu ho. Tenhle text by se dal označit jako volné pokračování článku "Proč je lepší číst braky, než nečíst vůbec". Původně článek vznikl už v květnu minulého roku, ale nebyl jsem s jeho podobou úplně spokojen. A pak jsem na něj zapomněl. Nicméně při jarním úklidu jsem tento náčrt znovu objevil a pokusil se jej dokončit tak, abych se za jeho vydání nemusel stydět.
Průměrný filmový horor, béčko, brak, vydojená frančíza, je úplně jedno jak se to nazve. Takový film většinou pracuje s naprosto originálním tématem v podobě hřbitova, haciendy na kraji lesa, nebo opuštěné továrně na gumové medvídky, která zavřela poté, co nespokojený zaměstnanec spadl do mlýnku a od té doby na místě straší a nemá na práci nic lepšího, než na místě třískat okny a dvířky skříní. Co jiného by taky mohl exčlověk po celou věčnost dělat.
Dobré filmové horory již budou pracovat i s budováním napětí a poutavým příběhem. Z kina pak budete odcházet nejen s hřejivým pocitem v kalhotách, ale také s tím, že jste ty dvě kilča nevyhodili oknem. I solidní horory, které se vám snaží nabourat psychiku a dostat pod kůži ovšem narážejí na mantinely. Sebelepší hororové filmy nejsou šity na míru. To, co vidíte na plátně je univerzální šablona toho, co jako lidé obecně přijímáme jako strašidelné. Samozřejmě podpořeno tmou v kinosále, dramatickou hudbou, která vám urve uši a čuráka v momentě, kdy se máte leknout. Vyměňte hudební podkres za Maxim Turbulenc a bát se nebudete. Jen začnete srát krev.
Kouzlo hororové knihy je v tom, že je čtenáři šitá na míru. Vlastně si ji na míru šijeme sami. Kouzlo je sebetrýznění, které na sobě dobrovolně vykonáváme. Hřbitov o půlnoci, klaun, mlha a déšť. V kině vidíte tohle a bojíte se. Protože to vypadá strašidelně. V knize to je diametrálně odlišné. Není to samozřejmě tak, že by tam byla věta: "Jiří šel na hřbitov a strašně se bál," čímž se začnete bát taky. Z části je to na vaší fantazii, ale u hororu není pro atmosféru fantazie až tak důležitá. Můžete být nejnudnější člověk na planetě (čtěte účetní) a může vám při čtení naskakovat úplně stejná husí kůže jako volnomyšlenkáři.
Jasně, ne každý si úplně umí představit pojem neeuklidovská geometrie, kterou zmiňuje například Lovecraft (Schválně vybírám autora, o kterým většina z vás alespoň ví, že existoval). Ale je to vůbec třeba? Pro plný zážitek určitě, ale knihu si reálně užijete i bez toho. Jde o to, že kniha načrtne základ a tu nejtěžší práci odvedete sami. Určitou roli samozřejmě hraje i okolní atmosféra. Jiný zážitek budete mít při čtení hororu v prosluněné kavárně, kde na okně sedí mourovatý kocour a úplně odlišný zážitek prožijete, když v noci za bouřky sedíte sami doma. Vytváříte si osobní utrpení. Velice personalizovaný, desátý kruh pekla. Od vás, pro vás. Kdo jiný přesně ví, čeho se nejvíce bojíte?
U hororové literatury se nebudete vyloženě bát. Určitě se nedostanete do momentu, kdy leknutím prohodíte knížku svojí novou plazmou na stěně. Je to pomalé budování napětí a rostoucí úzkost, která ve vás může hlodat ještě několik dní po dočtení. A to je vlastně strašně krásné.