Obecně vzato se dá říct, že nesnáším marketing. Jako jo. Řekněme, že mám určité marketingové vlohy, ačkoliv jsem nedělal žádnou školu zaměřenou na to, jak prodat lidem něco, co životně nepotřebují, a mým úkolem není přesvědčit je o tom, aby své peníze utratily za vypíčené fusky od Dedolesu, které jsou stejně tak infantilní, jako myšlenkové pochody jejich zákazníků. Tak to prostě je. Můžete se ohánět tím, že nosit duhové ponožky s Mikymauzem, který se na vašich nohách velikost 43 neusmívá, ale má protažený ksicht od kotníku ke kotníku, je pouze vyjádření vaší osobnosti a vnáší do vašeho jinak nudného a černobílého světa závan roztomilé přiteplenosti. OK, buďte si tou osobností, ale proboha, když už nemáte soudnost, a je vám více než deset let, tak alespoň nechoďte mezi lidi. Je dost možné, že si právě něco takového také zrovna říkáte, avšak k mému i vašemu znepokojení to tak vůbec, ale vůbec nefunguje.
Kokoti s mentálními poruchami mají tendence se spojovat. Tihle si očumujou kotníky a ucákavají na tom, kdo má nohy natažené do co možná nejinfantilnějšího vzoru fuseklí, a neoficiální výherce pak získává něco jako všeobecný obdiv, a může početným spolupíčám sdělit, že tento výstavní kus šatníku koupil tady a támhle. Jiní zase křepčí na koncertech Tomáše Hnídka a ukájí se vzájemnou onanií na černá trička se znakem Totenkopfu. A ne, když se nad konceptem hlouběji zamyslíte, opravdu v tom není takový rozdíl. OK, přiznejme si jednu věc. Fanoušci jednoduše jsou. Kdyby nebyli fanoušci, patrně by neexistoval ani Patreon, potažmo tento článek. Ale opravdu není úplně v pořádku, aby se za prvních sedm minut prodalo 150 000 dresů Messiho, který si v karierním žebříčku přelezl na příčku Paris St. Germain, ať už je to nahoru nebo dolů.
Obecně vzato platí, že až 60 % populace je extrémně náchylných k manipulaci. Bereme-li tedy reklamu jako prostředek, jak zmanipulovat potencionálního zákazníka k tomu, aby si koupil zrovna moji vypíčenost, je poměrně velká pravděpodobnost, že konkrétní počet zákazníků nakoupí i přesto, že budu prodávat sebevětší píčovinu a reklama bude extrémně blbá. Podle Paretova principu je tak až pětina populace odhodlána k tomu, aby si koupila něco jen na základě reference a přesvědčení, že to potřebuje. Mám tak trochu pokřivený názor o současných marketingových odděleních, protože jejich práce je v zásadě velmi jednoduchá. V kostce je jejich jediný úkol upozornit na to, že tady něco je. Ze statistiky každý pátý dříve nebo později nakoupí. Záleží už jen na tom, jak často budete masírovat, zda přijde konkurence s něčím levnějším, a pochopitelně, zda má na to potenciální zákazník peníze. Reklama na Lamborghini, která je primárně určena voličům Volného bloku, bude tedy zákonitě mít jen mizivou úspěšnost. Jistě ne kupodivu.
Naše marketingová ředitelka, která byla po mém nečestném, nesportovním a pasivně agresivním mailu před časem odejita, měla na polici vystavené, a s ohledem na stav knížek nikdy nečtené, publikace. Ta první se jmenovala „Základy marketingu“. Druhá se pak pokoušela nenásilných způsobem na 160 stránkách s řádkováním 1.6 a fontem 24 vysvětlit, že prodávat je lidské. Knížka se i 'Prodávat je lidské' jmenovala. Patrně, pokud by někdo potřeboval manuál na obchod s bílým masem, nebo tak něco.
Nutně se však ve svém zamýšlení musím vrátit k premise, že reklama je jen způsob manipulace a past na kretény. Poměrně často o tom polemizuji a přemýšlím o tom, proč se některé reklamy objevují v médiích klidně i rok bez toho, aby majitel společnosti pověsil bezmozka z marketingového oddělení za koule do průvanu.
Už jsem skoro zapomněl, jak moc mě podobný přístup tvůrců reklam sere. Má to hned několik důvodů. Na počítači adblock, televizi skoro nezapínám, a když, pak směle využívám funkce přeskočení reklam. Ale dopíči rádio? Rádio je kapitola sama o sobě. Rádiu neutečete. Navíc rádio používá jen jeden vjemový smysl. Co vám neukáže nebo si neohmatáte, to se musíte dozvědět formou zvuku, což marketingu práci trochu komplikuje, ale zase máte tu čest vědět, jak se s tím je kdo schopen porvat. Obvykle vůbec. Ale reklamě v rádiu i tak neutečete. Stejně tak neutečete songu, kterej poslouchá půlka republiky jen proto, že se jim nezajedl po prvním poslechu, a jejich obsedantní kompulze ke zvracení, kdykoliv novou písničku Richarda Krajča slyší zpívat o tabletu, se buduje podstatně déle než u mě.
Tak nějak z historických důvodů poslouchám Evropu dvě. Specificky Ranní show. Mám rád jednoduše tu chemii mezi Marešem a Hezuckým, která pravděpodobně nikde jinde nemá obdoby. Problém je se zbytkem obsahu, který jednoznačně pokulhává. Dobrá, možná by lépe sedělo přirovnání, že se za váma plazí jako kráva se slintavkou s prostřelenýma kolenama. Ono samozřejmě není možné očekávat, že by musel nutně každý dosahovat kvalit Mareš a Hezucký. To ale po nich ani nikdo nechce. Zásadní klacek pod nohama je ale to, že se jim všichni snaží vyrovnat. Ve své malosti se moderátoři – patolízalové - snaží zavděčit publiku, kterému se snaží vnutit představu, že když tu není vaše oblíbené duo, jsme tu přes letní prázdniny my, Tomáš zástěra, Jindra Ekl a afektovaná píča Katka Říhová. Případně libovolná jiná skvadra, když teď Mareš a Hezucký přes prázdniny nejsou. Řeknete si „OK, když to nechceš poslouchat, tak si zapni nějakou jinou stanici“. Problémem je, že trapnovtipy a hahapříběhy, co jsem si vymyslel, když jsem zrovna sral a přemýšlel o tom, čím posluchače v rámci placeba Ranní show oslním, jsou pravděpodobně stále ještě na vyšší úrovni, než když si pustím ranní program na jiné stanici.
Takže jízdu v autě většinou supluji svým playlistem na Spotify. Je to pečlivě vybraný seznam skladeb, který čítá několik desítek titulů, a mám u něj na základě dlouhodobého poslechu ověřeno, že se dokážu koncentrovat, a poslech mi nezpůsobuje slintání a cenění zubů na ostatní účastníky silničního provozu. Všechno to mohlo v klidu fungovat dále a já bych si mohl odpustit i tenhle ukňučený článek, kde si vylévám srdíčko. Ale pak si Parzival vykňučel služební auto, a Rapid v ne tak plné výbavě, jak by člověk doufal, například neumí komunikovat s mobilním telefonem na takové úrovni, aby z něj například přehrál hudbu. Haha. Parzi ale subjektivně není takový kokot, a někde má zahrabaný FM transmitter do zásuvky zapalování, který nešlo přednastavit na frekvenci 66,6, tak si tam jebl alespoň 88,8. Moc prima. Ve starém autě to fungovalo, v novém přehraje přesně tři sekundy, než se zastaví přenos. Takže mám tři možnosti. Mačkat co tři sekundy tlačítko, aby se hudba přehrávala. Od manželky vím, že něco podobného mají mašinführerové ve vlacích a metru. Když včas nezmáčknou tlačítko, vlak se zastaví. V hospodě pak takového zaměstnance drah obvykle poznáte podle kompulsivního poťukávání do stolu v pravidelném intervalu. Rozhodl jsem se, že si tuto psychickou vadu odpustím. Přece kvůli tomu nezačnu chodit do hospody. Takže jsem přistoupil ke zvážení varianty nemít puštěné rádio. Ale to si zase broukám a až budu někoho chtít skutečně potrestat, věnuju mu k Vánocům album Parzival si pobrukuje dvacet nejznámějších koled a melodií z nákupáků.
Jako nejmenší zlo jsem nakonec vyhodnotil mít rádio puštěné. Mám ho puštěné už druhý měsíc a začínám slintat prakticky na jakýkoliv vjem. Zástěra vypráví o nějaké soutěži dýní a oslím můstkem to přenese na informaci o tom, že si nějaký jeho kamarád vypěstoval tlustou tchýni. Jakože haha chápeš. Dýně, tchýně. Bráško, to je skoro to stejný, pyčo zasměj se! A pak to zazdí random písnička z playlistu asi sta skladeb, které se bez ustání točí dokola, a který byl speciálně vybrán pro posluchače v cílové skupině troglodyt nebo Islámský stát poslouchá motivační písně pro vybombardování zbytku světa. „Postavím rým. Pyčo. Myslím rým jako Rým, pyčo. Chápeš, bráško. Jsem rapper. A zažívám nejkrajše období svojho života!“ JAK SE KURVA DO PÍČI MŮŽE NĚCO TAK SEBESTŘEDNÝHO DOSTAT DO RÁDIA, A PROČ TO TAM HRAJOU ČTVRTÝM ROKEM??? Při poslechu něčeho tak tupého se mi otevírá imaginární kudla v kapse a vyhlížím nejbližšího cyklistu, kterého bych seznámil s kopřivami v příkopu.
Řeknete si, že když už jsem se nasral u moderátorů a písniček, nemůže mě v rádiu nic dalšího nasrat? HOVNO! Pak tu máme blok reklam! Zlatý hřeb vysílání, který je vražen mezi každou pseudopísničku a pseudopokus o moderování. Jedno vám povím. Když je markeťák kokot a nemá nápad, tak to alespoň vyřve. Protože kurva dopíče nic neprodá produkt tak snadno, než když posluchači prorvete uší bubínky. Píča s nejprotivnějším hlasem široko daleko, kterou marketingové oddělení Tety dokázalo najít jen proto, aby vám zařvala do ucha „TAK TO JE BOMBA“, protože mají v téhle zbytečné drogerii šmínky na ksicht, které jakože prej docela určitě potřebuji, je jen slabý odvar tobogánu trapnosti, který vás čeká asi pětkrát do hodiny. „SLUCHÁTKA OD NAJSBOJEEEE-E“ a ještě jednou „SLUCHÁTKA OD NAJSBOJEEEE-E“, a kdyby to někdo neslyšel, tak „SLUCHÁTKA OD NAJSBOJEEEE-E“ a potom „blablapíčovinaokvalitníhudběvetvejchuších“ a zazdí to na rozloučenou s tuplovaným „SLUCHÁTKA OD NAJSBOJEEEE-E - SLUCHÁTKA OD NAJSBOJEEEE-E“. Jakože kurva mám si koupit na základě tohoto trapnomarketingu sluchátka za dvojku? Nebo reprák? Reprák jsem kupoval v posledních pár letech hned několikrát a nepochybuji o tom, že Niceboy může mít kvalitní zboží, ale mám pasivně svým nákupem podpořit takovýto reklamní počin, který mě z principu uráží? NASRAT. A jedeme dál. Se svojí špetkou trapnovtipu do mlýna se rozhodly přispět i Stavebniny DEK. V rámci firmy asi udělali zaměstnaneckou soutěž o nejvíce hahafór, který se nebojí použít do reklamy. A mají jich hned několik, takže se dozvíme, že první plovoucí podlahu vymyslel nějakej námořník při umývání paluby. Nebo, že větve drží na stromě, protože jsou přilepené smůlou. A taky, že pilot, který se katapultuje z letadla obvykle říká něco jako „tak já letím“. Né, po tomto lobotomickém záchvatu si opravdu nevybavuji, co že to vlastně Stavebniny DEK vlastně inzerují. Z letargie mě vytrhne obvykle až reklama na Trenýrkárnu, která podle hesla „nemám nápad, tak to zařvu“ třikrát zopakuje „TRENÝRKY TADY, TRENÝRKY TAM, TRENÝRKY VŠUDE“, čímž začíná a končí celé marketingové know-how.
Občas přemýšlím, co bych dělal, pokud bych se dostal do politiky. Komise pro potírání dementnění lidí reklamami by byla jedna z nich. Jo, prosím vás. V Lidlu teď maj banány za šestnáct devadesát. Kdyby někdo nerozuměl, za šestnáct devadesát. A pro paní v třetí řadě, banány za šestnáct devadesát!