Za dobu nepsaní své bakalářky jsem se toho hodně naučil. Třeba jsem si přečetl všechny manuály ke každému spotřebiči, co mám doma. A to i v korejštině. Taky jsem našel starý plánek postele z IKEI a pochopil, že tolik šroubů mi opravdu zbýt nemělo. Člověk by čekal, že se poslední dva semestry nebude muset otáčet jak Apu ve večerce. Kolikrát je prostě lepší nemít žádná očekávání.
Někdy v lednu, uprostřed zkouškového, jsem se stavil za svým vedoucím, abych se přiznal, že jsem s bakalářkou vůbec nepohnul. Vlastně jediná věc, kterou jsem se přes Vánoce naučil, bylo vyťukat "PICA" do displeje kalkulačky. Ten člověk má se mnou vážně trpělivost. Znovu mi vysvětlil, co mám dělat, zatímco jsem u něj v kanceláři čuměl na monitor a uvažoval, jestli je ta propiska na stole k jídlu. Na začátku února jsem přemýšlel, že bych mohl pracovat trochu intenzivněji. U přemýšlení to taky i skončilo.
V posledním semestru jsme měli béčkový předmět s důchodcem, který se považoval za guru vesmíru a posledního avatara na tomhle Bohem opuštěném světě. Jeho nudný a monotónní hlas by mu mohl závidět i král uspávačů hadů, Petr Fiala. Neustále nás úkoloval a kadence slovního spojení "musíte se připravovat průběžně" byla častější než "vole" u Pohlreicha. Uvažoval jsem, zda bych šel do vězení za to, kdybych mu u hlavy třískl s poklicemi, abych mu vyvolal takový menší blitzkriegový infarkt. I potápění se s toluenovou bombou by mi mozek rozežralo méně než jeho hodiny. Jak pak má člověk psát bakalářku?
Děda měl ovšem jednu skvělou vlastnost. Byl taková chodící kalkulačka od Ťonga za dvacku. Ano přesně ta, co má na tlačítkách emoji a displej je akvárko s plastovými rybičkami. Za všechny jeho zločiny na mém, už tak podlomeném psychickém zdraví, jsem se mu pomstil tím, že jsem všechno, co spočítal špatně, opravil na další špatný výsledek. Mimochodem, děda moc nevěřil v sílu koronaviru. Vsadím předkožku na to, že si hned po uzavření školy dezertní lžičkou vykopal za barákem bunkr, ve kterém žije dodnes.
Na začátku března jsem konečně pohnul s praktickou částí své bakalářky. S vedoucím na e-mailu mě nemohlo nic zastavit. A pak přišla korona. Ručička ukazatele mojí motivace spadla hluboko do pole "jebu na to, stejně všichni chcípnem". Termín odevzdání byl stanoven na 1.5. a já se k bakalářce vrátil na začátku dubna a to jen kvůli tomu, že mi napsal vedoucí a chtěl vědět, jak na tom jsem. Do toho ještě dokončování semestru. Cítil jsem se pod tlakem jak kukuřice v papiňáku.
Záchranné lano z mezinárodních vod deprese a úzkosti mi hodilo až posunutí termínu odevzdání o pět týdnů. Jak jsem těch pět týdnů využil? Další tři týdny jsem kmital mezi depresí a euforií jako sinusoida. Už jsem se viděl jako bezdomovec, co tahá všechen svůj majetek v Tesco igelitce a užívá si pohostinství švédských stolů v kontejneru za nákupákem. Tuhle vizi střídala japonská zahrada klidu s vodopádem a stoletým mnichem s vědomím, že je to jen bakalářka a tím pádem naprosto triviální záležitost.