Délka textu: Článek přečtete zhruba za 6 minut.
Před několika týdny se ČSSD vydala na dobrodružnou plavbu po moři. Hlavním cílem bylo stranu stmelit a zakopat válečnou sekeru. Jenže jejich cesta nabrala neočekávaný směr. Směr takový, jakým se ubírají lodě zejména po slavných bitvách. Tedy až na to, že tahle loď žádnou bitvou neprošla. ČSSD zabrousila tentokrát opravdu hluboko. Doslova.
Plavba probíhala poklidně. Sem tam někdo letěl přes palubu nebo zmizel za jistých podivných okolností a byl objeven o pár dní později v jiném skupenství. To je prostě politika. Kdyby celá plavba ovšem proběhla v klidu, nebylo by o čem vyprávět (A hlavně bychom se neměli čemu smát). Lze tedy říci, že se objevila trhlina v plánu. Asi 2 x 2 metry. A nebyla jediná.
Jak se v trupu lodi objevilo několik trhlin, zůstává záhadou. Ona by to záhada nebyla, kdyby se někdo pídil po příčinách. Někdy je ovšem lepší se po příčinách nepídit. Bylo tedy tak nějak přijato za pravdu, že se tam trhliny prostě objevily. Jen tak. Kapitán lodi, Jan Hamáček, komentoval událost následovně: ,,Pánové, mám pro vás dobrou zprávu. Konečně se nebudeme muset mačkat se Škromachem v bazénku.” Fakt, že se loď pomalu měnila na ponorku byl tedy přijat víceméně kladně, nebo alespoň neutrálně. Vlastně to bylo všem přítomným fuk. Jak se z lodi mohla stát funkční a těsnící ponorka zde popisovat nebudu – u strany, která předvedla mnohem větší husarské kousky, by to bylo poněkud zbytečné.
Sobotku byste na palubě hledali marně, toho ještě před ponorem vysadili i se Zaorálkem v záchranném člunu. Zatímco Zaorálka museli praštit kotvou a v bezvědomí ho do člunu pohodit, Sobotka, jakožto pověstný “slušňák” si se všemi potřásl rukou, poděkoval za spolupráci a sám do člunu nastoupil. Za vroucného mávání směrem k lodi, na které byl ještě pět minut zpět kapitánem, byl ponechán osudu na širém moři.
Poté, co se ČSSD přiblížila k hranicím Mariánského příkopu, se Foldyna rozhodl rezignovat na post místopředsedy jen proto, aby si to vzápětí rozmyslel. Zlé jazyky tvrdí, že to udělal jen proto, aby jej někdo politoval a řekl: ,,Neboj, Jaroušku, my se na tebe za tu díru v trupu nezlobíme. Tady máš kakao”. Mezi ostatními zatím rostlo napětí, a tedy přirozeně i odpor (Vycházím z fyziky pro základní školu, kde R = U/I). Hamáček se i přes fakt, že měli kajuty vedle sebe, pohádal s Chovancem přes Facebook. Konflikt eskaloval výhrůžkou, že každý, kdo se nechce odrazit ode dna, které bylo ještě hodně daleko, může odejít. Nikdo samozřejmě neodešel. Pokud máte na výběr zůstat v ponorce s lidmi, které nenávidíte a dýchat vzduch, který má konzistenci těsta na chléb a odér myši, která se schovala za lednicí a teď tam hnije, nebo vystoupit v hloubce několika tisíc metrů pod mořem a již pravděpodobně nikdy nevidět denní světlo, vyberete si první možnost.
Ozval se tupý náraz, jak loď (nyní již ponorka) narazila na dno. Naši protagonisté ve složení Foldyna, Hamáček, Hašek a Zimola vyšli ven. Výhodou toho být politikem je bezpochyby odolnost vůči tlaku. Když dokážete odolávat tlaku médií jako Michal Hašek, je pro vás tíha vyvolaná několika milióny tun vody nad vámi taková ranní rozcvička. Čtveřice se zde opět shledala s dávným přítelem, Bohuslavem Sobotkou, kterého se zbavil i Zaorálek a s kotvou přivázanou k nohám ho vyhodil ze člunu. Skupina ho náležitě ignorovala a vydala se k okraji samotného příkopu. ,,Teď už můžeme jen stoupat a navíc jsme alespoň někde první,” pronesl Hamáček, věčný optimista. Jeho tvrzení nebylo tak úplně pravdivé. Jednak se před nimi rozprostírala ještě hluboká průrva, kde bylo místa pro pokles ještě více než dost. Navíc byla na samém okraji zatlučena cedule s textem: “Byl jsem tu první, zm*di. Miloš.”
