Délka textu: Článek přečtete zhruba za 34 minut.
V minulém díle poskládal Míla Rozner svůj tým snů, tři jezdce apokalypsy. Jeden jezdec se v současnosti pohřešuje, tak jako jeden chromozom voličské základny SPD. Misi za bílé Vánoce jim nečekaně zkomplikuje jeden mužík v rudém a nebude to komunista… Dost bylo ale slov, nastal čas na činy a nové pořady Jaromíra Soukupa.
Pan Novotný se právě probudil. Vypnul budík, posadil se na postel a zabořil nohy do nekřesťansky drahého koberečku z recyklovaných pet lahví. Nasadil si své brýle bez dioptrií a vydal se do kuchyně pro snídani. Na snídani si dal bio raw veganské koláčky z rebarbory s domácí mrkvovou šťávou z mrkví pěstovaných na balkoně a zároveň si prohlížel na sítích nejnovější trendy. Bylo by vhodné zmínit, že je pan Novotný homosexuál, jeho manželka lesba a ještě k tomu Asiatka. Přijde vám to jako nesmysl? Radši nechtějte vědět, jakého pohlaví je jejich dítě. Tento odstavec by zde ostatně vůbec nemusel být, ale po vydání prvního dílu se nám množily stížnosti na genderovou, rasovou a bůhvíjakou nevyváženost. Nyní bylo spravedlnosti učiněno za dost a my se můžeme vrátit k našim hlavním protagonistům.
Jednání sněmovny bylo z důvodu obědové pauzy na hodinu přerušeno. Miloslav seděl ve sněmovní restauraci, dloubal se v obědě a byl smutný. Společnost mu dělala Karla Maříková a předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala. Ten mu právě vyčinil, protože Míla opět ztratil kartičku s návodem, jak hlasovat v jednotlivých bodech. Karla si mezitím pohrávala se svým jehněčím a vznesla podezření, zda náhodou není halal. Svou tezi odůvodnila tím, že maso chutná nějak jinak, a tak pro jistotu snědla jen holou rýži. Maso bylo samozřejmě naprosto v pořádku. Karla si prostě jen zatím nezvykla, že existuje i jiné jídlo, než jsou konzervy a hotovky, kterými se stravovala před zvolením poslankyní.
Na Miloslava nenápadně z druhého konce jídelny pokukoval Radek Koten a snažil se mu dávat neverbální signály, které by nezachytil ani radar. Nelze se tedy divit, že si jich Miloslav vůbec nevšiml. On by si jich ostatně nevšiml ani kdybyste mávali neonovým transparentem. Nakonec se rozhodl hodit po něm kus bramboru. Bohužel pro Kotena byl brambor rozvařený, jak to už ostatně v béčkových restauracích bývá a za letu se rozpadl. Drobky dopadly na žemlovku Karla Schwarzenberga. Ten si zrovna dával svůj předobědový šlofíček, proto vůbec nic nezaregistroval. I tak se Koten pro jistotu nenápadně sesunul pod stůl. Jestli po něm nešli doteď, teď už určitě ano. Jak se plazil pod lavicí, schytal nějaký ten nechtěný kopanec od kolegů ze strany. Na konec stolu se dostal akorát včas, ještě jedna rána do obličeje a hrozilo, že bude soutěžit o titul největšího křiváka spolu s Klausem mladším. Oprášil si své sako z výprodeje, ujistil se o přítomnosti kamene odpuzujícího ještěří lidi ve své kapse a podél stěny se začal nenápadně posunovat směrem k Roznerovi. Poslanci za SPD se už vcelku do sněmovny integrovali, nikdo se tedy nad jejich výstupy nepodivoval a Koten plazící se podél zdi, dělajíc každé tři kroky pauzu, aby se přesvědčil, že jej nikdo nesleduje, nestál za zvednutí hlavy od oběda. Mezitím se Koten přiblížil za Roznera a velice nenápadně mu strčil do kalhot lístek. Když měl ruku v jeho kalhotách, ucítil najednou něco tvrdého, bezpochyby by to dokázalo zastavit letící Boeing. V rychlosti ruku opět vytáhl a zamířil k vedlejšímu východu. Cestou se největším obloukem, jakým to šlo, vyhnul mikrovlnné troubě, se kterou neustále udržoval oční kontakt. Normální člověk by si dozajista všiml, když mu někdo šmátrá v kalhotách, ale tohle byl prostě Míla Rozner. Toho byste mohli pobodat a stejně by si toho nejspíš ani nevšiml.
Miloslav samozřejmě lísteček v kapse nenašel. Jednání sněmovny se protáhlo do večera, protože si Babiš opět rezervoval čtyři hodiny na svůj projev, který si určitě psal sám, protože nedával smysl. Míla byl už na odchodu, procházel právě kolem toalet pro hendikepované. Vtom se dveře otevřely a něčí ruka jej vtáhla dovnitř. Byla to ruka Radka Kotena, jenž na sobě měl svou alobalovou helmu. Dveře se okamžitě zabouchly a Koten potřel jejich obvod rozdrceným česnekem smíchaným s olejem. V rohu seděl na záchodě MAGISTR Volný a soudě dle výrazu v jeho tváři litoval toho chilli, které včera jedl. I on měl čepici z alobalu, jednu ostatně dostal i Rozner. Co kdyby náhodou poslouchali… Kdo oni? No vždyť vy víte. Míla zprvu vůbec nechápal, co se děje. Koten nervózně přecházel z jednoho konce místnosti na druhý a žvatlal si něco pro sebe. Šlo mu rozumět jen: “Dostali ho, já to věděl.” MAGISTR Volný zase vypadal jako kdyby právě rodil paterčata. Svíjel se jako harémová tanečnice a rudý odstín jeho obličeje by mu mohlo závidět kdejaké jablko. Náhle Mílovi došlo o co jde, je přece třeba zachránit Vánoce. Výraz absolutní zmatenosti se v mžiku změnil ve výraz plamenného odhodlání.
“Ježíšek je mrtvý. Děti by byly moc moc smutné, kdyby nedostaly dárky,” začal rozpravu Míla.
“Co budem dělat?” zeptal se Koten a upravil si helmu.
“Musíme ho…” “Uugh,” přerušil ho hlasitý sten MAGISTRA Volného doprovázený hlasitým šplouchnutím. “Sorry,” vydal ze sebe MAGISTR Volný.
“Musíme ho nahradit. Dárky rozdáme dětem my,” prohlásil rozhodně Míla. “Akorát nevím, kde seženem dárky, máma mi už nedává kapesný,” dodal rozpačitě.
“Mam na skladě ňake neprodane pyčoviny z e-shopu, Venca ma bilou dodavku, puči nám ju. Aspoň budou děcka vědět, že je Ježišek vlastenec,” ozval se MAGISTR Volný, který již dokončil svou symfonii.
“A stihneme to všechno za jeden večer?” zeptal se Míla.
“Za určitých podmínek jo,” odpověděl mu Koten a další hodinu vedl monolog, jak docílit vystoupení z kontinua času, cestovat v čase, rizika s tím spojená i jak se proti tomu chránit. Jeho únavný výklad prospěšnosti octa oba unavil a vyčerpáním usnuli. Koten si toho v zápalu své konspirační osvěty samozřejmě všiml až poté, co domluvil. S oběma prudce zatřásl a pomohl jim dostat se ven. “To bylo o fous, začala se tam hromadit negativní energie,” prohlásil znalecky. Po tomto se s přáním klidného spánku rozešli do svých služebních bytů. Nejdéle trvala cesta Kotenovi, který pro jistotu jel na druhý konec Prahy. Odtud se pak s kombinací asi třiceti přestupů dostal do svého poslaneckého bytu, který byl v několikaminutové vzdálenosti od sněmovny.
MAGISTR Volný se probudil druhý den dopoledne ve svém služebním bytě. Ve střevech se pořád ještě ozývaly dozvuky včerejší bitvy. Opatrně se posadil a hned poté vystartoval směrem k toaletě, kde strávil další hodinu. Naštěstí měl s sebou telefon, proto mohl tak svou stránku zásobovat moudry, jejichž výpovědní hodnota se rovná produktu jeho nynější činnosti. Po dokončení tohoto veledíla se vydal zpět na cestu do Ostravy. Zde vyrazil do obchodního centra Karolina na oběd. Jakožto představitel akademické obce dbá MAGISTR Volný na svůj zevnějšek. Vzal si proto to nejhorší možné sako, aby bylo všem jasné, s jakou kapacitou mají tu čest. V takových to případech se poslanecká imunita hodí, jinak by MAGISTRA Volného již dávno zatkla módní policie. O něco méně pak dbá na své vychování. Jeho nejoblíbenějším jídlem je cokoli vepřového, nejlépe ještě na vidláka osmaženo v trojobalu.
Kdybychom žili ve světě Harryho Pottera, MAGISTRŮV patron by byl dozajista vepř. Nelze se tedy divit výběru jídla, kterým byla vepřová kotleta. Jak se tak nedůstojně cpal, jeho pohled sklouzl k vánoční vesničce. Nebyl to žádný tradiční český betlém, žádné ovce, jesličky, přivandrovalci s kýčovitými dary, ale sobi, elfové a pedofil v rudém kabátě, který slibuje dětem dárky, když si mu sednou na klín. Navíc měl plnovous, což se dle příručky “Správný vlastenec” rovná islámu, a to je fuj. Tělo MAGISTRA Volného začalo hromadně produkovat hormony vlastenectví. “Ten červeny přivandrovaly cyp se snaží zabrat Ježiškuv flek. No, to určitě. Naše hodnoty budu bránit do roztrhání těla. Já mu dám, ten bude zmalovany, že ho ten imperialisticky stryc Sam nepozná,” hněval se v duchu MAGISTR Volný. Vychytrale si počkal, až půjde Santa na toaletu. Zahodil obal od čokoládové tyčinky, kterou si koupil na nervy a vydal se za ním. Cestou vyrval z květináče jednu z ozdobných palem. Santa právě vykonával potřebu u jednoho z pisoárů, byl tam sám. Ideální příležitost k zneškodnění tohoto diverzanta. Santa si jej samozřejmě všiml, jen člověk bez jakéhokoli periferního vidění by nezaregistroval vepře v saku držícího vytrhnutou palmu. Přes mysl mu bohužel neproběhla ta možnost, kdy mu palma přistane na temeni, on se skácí a hlavou se knock-outuje o pisoár, načež dostane ještě tolik ran palmou, dokud se nezlomí. A přesně to se stalo. Plus ještě ta část, kdy skončil jen ve spodním prádle a jeho rudý oblek právě ucpal jednu ze záchodových mís. S pocitem dobře odvedené práce opustil MAGISTR Volný místnost. Ve dveřích se minul s ochrankou obchodního centra. Naštěstí ostrahy těchto objektů pracují za minimální mzdu a jejich IQ se pohybuje někde kolem stupňovitosti běžného piva. Santy s hlavou v pisoáru si tak všiml, až když zakopl o jeho nohy. V tu dobu byl MAGISTR Volný dávno pryč.
Pomalu se smrákalo a MAGISTR Volný se toulal ulicemi centra Ostravy. Byl jako v transu. Světla vánoční výzdoby blikala jako neonové tabule v Las Vegas. Nevěděl, kolik je hodin, natož kde se právě nachází. Všude, kam se podíval, viděl obtloustlé staříky v rudém kabátě se záplatovaným hnědým pytlem. Začínal pociťovat ohromnou úzkost. Zrychlil krok. Nyní již skoro běžel. Ačkoli je MAGISTR tělocvikář, po chvíli se zadýchal a opět pokračoval v rychlé chůzi. Nebylo úniku. Byli všude. Amerikanizace naší země již započala. Pocit úzkosti se stupňoval. Následoval šum. MAGISTR Volný po nějakou dobu nepřijímal ani obraz ani zvuk. Obraz naskočil, opět běžel. Po chvíli se přidal i zvuk. V dálce byly slyšet policejní sirény a za ním dusot těžkých bot. MAGISTR zahnul do postranní uličky a pokusil se přeskočit plot. Dopadl tvrdě na zem, nejspíš si udělal něco se zády. Na tělocvikáře to nebyl příliš působivý výkon. Během vteřiny se nad ním skláněli muži zákona. “Nechte mě na pokoji vy havloidní šmejdi!” řval MAGISTR Volný, zatímco jej zaklekli a nasadili mu pouta. “Víte, kdo já sem zmrdi? Já mám titul volové, já sem MAGISTR kurva,” nešetřil nadávkami. Policisty to očividně nezajímalo. Nacpali jej do auta a se zapnutými majáky odvezli na služebnu. Jak se ukázalo, k napadení v obchodním centru se přidaly i výtržnosti a ničení cizího majetku. Pan MAGISTR Volný tak měl strávit Vánoce, Nový rok a vlastně ještě celkem dlouhou dobu v chládku. Sám byl přesvědčen, že se stal prvním polistopadovým politickým vězněm. Kdyby tak měl u sebe mobil, napsal by si o tom ubrečený status na Facebook.
Vrchní Führer T. Okamura se mezitím připravoval v zákulisí studia TV Barrandov. Měl se stát prvním hostem v nové show “Vaříme s Jaromírem Soukupem”. Pokud byl Soukup v něčem ještě horší než v moderování, bylo to kulinářské umění. K příležitosti Vánoc se rozhodl divákům předvést svůj bramborový salát. Kdyby toho patlala viděl Jiří Babica, byl by nejspíš patřičně hrdý a určitě by ukápla i nějaká ta slza. Naopak Zdeněk Polreich nebo vlastně kterýkoli jiný kuchař by si do očí namlel chilli papričky a poté by spáchal sebevraždu smaženým třicetiprocentním eidamem. Soukupův salát byl značně nekonvenční. Nekonvenčním myslíme totálně ke zblití. Třeba už jen proto, že se v něm nenacházely brambory, ale lupínky z bramborového škrobu, mouky a recyklovaných novin připravených ve fritéze na vyjetém motorovém oleji. Majonézu nahradil tatarkou a místo zeleniny použil gumové medvídky, protože mají hezčí barvu než hrášek z konzervy. Soukup Okamuru vlastně vůbec nepotřeboval. Takže zatímco se Soukup matlal se svým salátem, Tomio zase patlal páté přes deváté o tradičních hodnotách, muslimských vrazích a slevě na jeho vynikající sushi kit, který si může každý objednat v jeho pseudoeshopu. Ke každé objednávce je navíc šála SPD zdarma, abyste mohli ukázat, jak moc chytří jste, když si koupíte sushi v ceně svíčkové z dávno vyhynulého plemene skotu.
MAGISTRU Volnému byl povolen jeden hovor. Z přednášek Radka Kotena věděl, jak zašifrovat zprávu před židozednáři, ilumináty a piloty Moto GP. Akorát nedomyslel, že příjemce byl měl mít v pokojíčku nad postelí diplom z absolvování stejného kurzu. Nelze se tedy divit, když jeho máma nedokázala větu: “Parta speciálně vycvičených daňků v lese zkopala tři turisty,” přeložit jako “Pomoc, jsem ve vězení, může za to Havel a Soros. Chtějí nás umlčet, uspořádejte demonstraci.” Nicméně to MAGISTR Volný nevěděl, proto dále čekal ve své cele předběžného zadržení na to, až sem vtrhne dav jeho stoupenců, osvobodí jej jako svého vůdce a on zaujme své místo po boku slavných revolucionářů, kteří dovedli svou zemi k prosperitě a blahobytu. Volně by se dala přeložit jako “Dovedli ji na pokraj naprostého zhroucení.” V devět večer mu přinesli večeři. Samozřejmě žádné vepřové, tihle lepšolidé už udělali další ústupek té hordě uprchlíků, která se na nás již dozajista valí, nebo v budoucnu valit bude, jednou to přijde. Navíc byl MAGISTR Volný přesvědčen o klíči, nebo pilníku ukrytém někde ve večeři. Výsledkem byl pěkný svinčík na podlaze cely a pach následného zklamání dokonce přebil i absenci deodorantu.
Nastal Štědrý den a Miloslav byl na cestě vlakem do Ostravy, kde se měl sejít s Kotenem a MAGISTREM Volným. Vždy, když někde cestoval sám, byl velice nervózní. Objednal si proto sedadlo do dětského oddílu, ze kterého jej stevardi ještě před Pardubicemi vyvedli kvůli podezření z pedofilie. Zbytek cesty tak strávil v kupé s několika učiteli z vysoké školy, kterým Míla nerozuměl ani slovo. Proto si vytáhl mobil, nasadil si sluchátka a pustil si Křemílka a Vochomůrku. Byla to jeho nejoblíbenější pohádka. Na střední škole šel na Hallowenskou párty převlečený za Vochomůrku. Bohužel vypadal jako člen ku klux klanu a vyhazovači jej nejprve zmlátili a poté vyhodili na ulici. Když takhle šel zabalený do bílého prostěradla nočními Budějovicemi, potkal po cestě skupinu místních stoupenců Hitlera, kteří právě oslavovali nadřazenost árijské rasy. Bylo vidět, že nemají ani nejmenší tušení, co vlastně árijská rasa znamená, protože všichni splňovali podmínky akorát tak k odjezdu do Auschwitzu. Ti ovšem Mílu také nejprve zmlátili, vlastně proto ani neměli důvod, ale tyhle skupinky to prostě takhle dělají, aby nevyšly ze cviku. Miloslav je nenáviděl. Je ironické, že se nakonec stal tím, co přísahal zničit, když ležel v kaluži, zamotaný do prostěradla.
Koten byl také na cestě do Ostravy, zvolil však poněkud nezvyklý způsob dopravy. Cestoval v zavazadlovém prostoru dálkového autobusu. Prostor to byl velice stísněný a vinou stavu dálnice D1 se každou chvíli uhodil hlavou do stropu. Takový úder do hlavy by mu mohl rozsvítit v hlavě, ale vinou tolika úderů je spíše pravděpodobnější, že se žárovka již nadobro rozbila. Další úder ho přivedl po zbytek cesty do bezvědomí.
Václav mezitím čekal na ústředním autobusovém nádraží, kde měl vyzvednout Kotena, tedy vlastně pana X. On totiž hovor probíhal nějak takto: “Dobrý den, Václave. Tady Radek Koten, ve dvě odpoledne na mě počkáte na autobusovém nádraží. Jasný? A neptejte se kdo jsem, říkejte mi třeba pan X.” Byly skoro tři a pan X stále nikde. Čas si Václav krátil sledováním nového živého pořadu Jaromíra Soukupa – Štědrý den s Jaromírem Soukupem, ve kterém Jaromír Soukup ukazuje divákům, jak tráví Štědrý den, u toho je terorizuje svým humorem a neustále rozhazuje ruce. Právě teď seškrabával ze stěny bramborový salát, jelikož začal rozhazovat rukama, když si nesl jednu porci salátu na dezertním talířku. Zkrátka skvělá zábava, pokud máte sklony k sebepoškozování nebo jste ten typ člověka, co chce vidět svět v plamenech. Byl Soukupem totálně zhypnotizován, dokonce si ani nevšiml party výrostků, která mu na dodávku zezadu nasprejovala kosočtverec. I když o nich nic nevíme, myslím, že můžeme bezpečně říci: “Určitě to byli Piráti.” Ve tři hodiny autobus konečně dorazil, ale po panu X nebylo ani vidu ani slechu. Václav čekal ve svém sněhobílém Fordu Transit z roku 1998 polepeným bannery SPD, když v tom se najednou otevřely dveře u spolujezdce a do vozidla nastoupil pan X. “Dobrý, pane Kot…” začal Václav, ale v tom ho pan X přerušil: “ŽÁDNÁ JMÉNA, já tu vlastně vůbec nejsem, rozumíme si?” Václav nevěděl, co si o tom má myslet, ale koneckonců nikdo to po něm ani nikdy nechtěl, takže si nemyslel nic. Nastartoval a vyrazil směr hlavní nádraží, kde měli vyzvednout Roznera. Koten se během cesty neustále vrtěl v sedadle a ohlížel se do zrcátek. Po cestě museli ještě zastavit na čerpací stanici, až teprve tam si Václav všiml pomalované zádi. “Chuligáni hovadský,” zařval někam do neurčita Václav a šel natankovat.
“Jen ta nafta za dvě kila,” řekl líně a poté se naklonil k prodavačce a dodal šeptem: “A dvoje pašovaný festky za kilo.” S úsměvem na tváři se vrátil do auta. Jak se ukázalo, Koten si mezitím vyměnil oblečení, to staré nejspíš někde zahodil. Václav nestihl ani otevřít pusu, načež ho Koten umlčel slovy: “Žádné dotazy.” Zbytek cesty tak probíhal bez jediného slova. Jediné zvuky vydávalo auto, které bylo nepochybně již dávno za zenitem. Motor vydával zvuky podobné umírající velrybě, každá nerovnost byla cítit jako bodnutí nožem a zbytek výfukové soustavy neustále škrtal o asfalt. Zkrátka povoz hodný úrovně našich hochů.
Ostravské hlavní nádraží je opravdovým unikátem. Muselo dát odvahu něco takového vůbec prohlásit za nádraží, natož to hlavní. Ti, kteří tam už byli, vědí a ti, kteří měli to štěstí a přes Ostravu maximálně projížděli, by si měli doplnit znalosti. Ze všeho nejvíce se Miloslav těšil na eskalátory. Míla má eskalátory hrozně rád. Bohužel byly mimo provoz. Miloslav byl smutný, velmi smutný. Na spravení nálady si chtěl koupit něco na zub. Pokud se vám ceny na Václavském náměstí zdají přemrštěné, nebyly jste na hlavním nádraží v Ostravě. Zatímco Míla čekal na Kotena s Václavem, aby ho vyzvedli, stihl utratit všechno své kapesné, které mu správce jeho majetku na prosinec vyčlenil. Příjezd výše zmíněných dvou byl pro něj vysvobozením.
MAGISTR Volný pořád nedorazil a nedalo se mu dovolat. Koten měl jasno, museli ho dostat. Na Mílově tváři se opět objevil ten známý výraz dítěte, které v supermarketu nevidí svou mámu. Bez MAGISTRA nemají šanci uspět. Už mu začaly skoro stékat slzy po tváři, avšak Koten zavčas odhadl situaci a stihl Mílu uklidnit. Asi po půlhodince chlácholení se mise opět rozběhla. Dohodli se, že si nejprve zajdou na jídlo, byly ale už čtyři odpoledne a všude měli zavřeno. Václav zaparkoval, skupinka se vydala hledat potravu pěšky. Jediné co našli, byl kebab. Zoufalá doba vyžaduje zoufalá řešení, a tak se během chvíle všichni tři cpali pořádným dürum kebabem s ovčím sýrem navíc. V tomto konkrétním případě se ani nejedná o podporu islámského terorismu, protože se naši hoši potřebují posílit na nelehký úkol záchrany Vánoc. Ono omluvit jde vlastně jakékoli jednání, stačí být dostatečně kreativní, nebo jen nemít páteř a svědomí. Pomalu zamířili zpět k autu ještě s kebaby v rukách. Nasedli a vydali se k první zastávce z milionu. Asi po dvou minutách jízdy začal kabinu zaplňovat zápach záchodů z takové té hospody, kde pisoár slouží zároveň jako popelník a jímka na zvratky. Zatímco byli naši hrdinové doplnit energii na nutričně vydatném kebabu, stala se ubohá dodávka terčem teroristického útoku liberálních fašistů v podobě pomočení. Zkrátka nechutná pirátská kampaň. Takhle na Štědrý den, zkrátka vrchol hyenismu.
Konečně dorazili na první zastávku. Puch v kabině se už skoro nedal vydržet. Z nákladového prostoru vzali jednu šálu, tři samolepky, hrst odznáčků a vydali se do desátého patra paneláku. První zatěžkávací zkouškou bylo se vůbec dostat dovnitř. Použili starou známou fintu s kontrolou plynoměru. Ještě více šokující, než nápad se na Štědrý den ohlásit jako technik plynáren, je někoho takového pustit dovnitř. Nicméně nad nimi Tomio držel ochrannou ruku. Výtahem vyjeli do desátého patra a Radek Koten se pustil do dveří. Mimo konspirační teorie byl vcelku zručný zámečník, netrvalo dlouho a byli uvnitř. K jejich překvapivému zjištění je již někdo předběhl. Pod krásným stromkem se nacházelo několik dárků. Mílovi bylo okamžitě jasné, odkud vítr fouká. “To byl určitě Santa, Vánoce mu nedáme, vyhoďte je,” pošeptal svým kumpánům. Jak řekl, tak se stalo. Místo hromady dárků od toho proradného Santa Clause se teď pod stromkem vyjímala šála, samolepky a odznáčky. Krása střídá nádheru. Při cestě zpět si Míla vzal talíř s cukrovím, trochu si popletl tradice, kdy děti nechávají sušenky právě Santovi. Dárky vyhodili do kontejneru na sídlišti, nasedli zpět do smradem prosycené dodávky a vydali se na další zastávku.
Neměli s sebou žádné prostředky k měření času, protože Koten byl přesvědčen, že pokud si žádné nevezmou, dokáží zpomalit čas v jejich prospěch. Další zastávka byla jen o dvě ulice dále. Systém, kterým dárky doručují, byl složitější než Enigma, jeho popis tedy přeskočíme. Opakoval se stejný scénář, akorát v tomto bytě nebyly žádné dárky. Santa zde ještě nebyl. Měli před ním náskok. Další byt byl shodou okolností o dvě patra níže. Když se do něj, nyní nechci říct vloupali, ale spíše jej otevřeli za účelem záchrany Vánoc, čekalo je nemilé překvapení. Z výzdoby bytu bylo patrné, že zde nežije spořádaná, bílá, křesťanská rodina. Naše trojice pomalu vycouvala z této líhně islámských teroristů a Míla zavolal na policii, aby jim oznámil nález bomby. Ve skutečnosti se jednalo o deskovou hru, ale nebyl čas přemýšlet, co je co. Jak odjížděli, uslyšeli v dálce zvuk policejních sirén. Zkrátka opět dobře odvedená práce.
Dalších několik zastávek se rozhodli přeskočit. Po příjezdu na místo zjistili, k jakému etniku patří obyvatelé a dle učení svého předsedy moc dobře věděli, co dělat. Bohužel neměli po ruce molotov, takže se jen posunuly v seznamu o několik pozic dolů. Šlo to jako po másle, dokud nenarazili na další ďáblovu líhni. Kotenovi vyhládlo a usoudil, že jako Ježíšek, nebo minimálně zástupce Ježíška v době jeho nepřítomnosti si zaslouží odměnu v podobě bramborového salátu. V kuchyni ji ovšem spatřil. Mikrovlnnou troubu, ďáblův vynález. Okamžitě se chopil válečku na těsto a troubu zneškodnil, poté sebral Mílu s Václavem a společně uprchli.
Tomio zrovna večeřel kapra se sushi a bramborovým salátem. Hlavou mu proběhla myšlenka, že se mu vlastně Rozner několik dní neozval, což u něj nebývá zvykem. Normálně by se strachoval, aby něco nevyvedl, ale vánoční atmosféra okamžitě vyhnala podobné myšlenky z hlavy. Jenže najednou se rozřinčel telefon se starou známou znělkou z hentai porna. Tomio se podíval na displej. “Ach, Rozner, my o vlku…” povzdechl si a hovor přijal.
“Vůdče, máme problém. Zachraňujeme Vánoce, jsme právě v jednom baráku a obklíčila nás policie,” vydal ze sebe zadýchaný Miloslav
“Cože?” vyhrkl Okamura a začal se dávit kouskem kosti z kapra. Poté se spojení z Roznerovy strany přerušilo.
Kdo udal naše hrdiny? Byl to proradný Santa Claus? Půjdou do vězení, nebo jim dá Miloš Zeman amnestii? Stane se z MAGISTRA Volného disident? A co Tomio s kostí v krku? Pokračování na Nový rok.
