Délka textu: Článek přečtete zhruba za 15 minut.
Druhý díl: Příliš hluboké zabroušení
Tak nám zabásli Mílu Roznera. Pro tohle jsme klíči necinkali. Trio našich hrdinů je nyní drženo ve vazební věznici a stávají se tak novodobými politickými vězni. Bohužel do toho zabrousili a nyní je čeká složité vybrušování. Provedou snad slavnější útěk z vězení než Michael Scofield? To se dozvíme v novém pořadu “Za katrem s Jaromírem Soukupem.”
Bylo deštivé páteční odpoledne, třetího ledna. Déšť bubnoval na parapety zámku v Lánech, zatímco uvnitř v křesle seděl Tomio a naproti němu prezident Zeman. Byl to právě předseda SPD, který požádal o tuto schůzku. Jeho tři poslanci právě teď seděli za mřížemi a prezidentova milost byla poslední naděje, jak je dostat ven bez šrámu na pověsti SPD. Kdyby tak jen věděl, že pověst SPD je jako loď, která se potopila na dno pomocí vlastních sil hned po vyplutí z přístavu. Tomio právě dovysvětloval své důvody a očekával Zemanovu odpověď. Nic, prezident mlčel. “Pane prezidente?” zeptal se nesměle Tomio. Opět bez odpovědi. Nevěděl, co si o tom má myslet, když v tom vtrhl do místnosti Jiří Ovčáček. Před sebou tlačil stolek na kolečkách s defibrilátorem. “Omlouvám se, dneska je to teprve podruhé, Ťongové říkali, že ho spraví, ale furt nic. Měli jsme z prdele kliku, že neexnul během natáčení proslovu. To by byl průser,” spustil Ovčáček, než se Tomio zmohl na jediné slovo. S defibrilátorem mu to šlo od ruky, nejspíš to bylo tou praxí. Za pět minut měl na sobě Zeman opět svůj nepřítomný skelný výraz, Ovčáček mu ještě píchl nějakou břečku a poté se opět odporoučel za dveře. “Uhm… Mynář vás… kontaktuje. A nyní když… dovolíte, pane předsedo, musím vás… bohužel opustit… a věnovat se… důležitějším… povinnostem,” pronesl Zeman a zazvonil na zvonec, který měl položený na stole. Stejnými dveřmi, jakými přišel před chvíli Ovčáček, vešli do místnosti čtyři členové ochranky nesoucí trůn, na který Zemana posadili a odnesli jej pryč ze sálu. Tomio využil příležitosti, nacpal si plná ústa cukrovím. Co se mu nevešlo do úst, nastrkal do kapes a na památku si vzal i stříbrnou čajovou lžičku. Teprve poté opustil sál i on.
MAGISTR Volný si pomalu začal zvykat na vězeňskou rutinu. Sám se přejmenoval na Mgr. Street Fighter, aby lépe zapadl mezi spoluvězně. Dokonce se mu povedlo sehnat tetování z balíčku žvýkaček, které si nalepil na rameno. Začal i chodit do posilovny, kde si každý den dal třicet sérií po jednom kliku. Na bench pressu zase funěl jako parní lokomotiva, ani to mu nebránilo se vždy poplácat po zádech a pochválit se za heroický výkon. Celé svátky a Nový rok si MAGISTR Street Fighter poležel na místním lůžkovém oddělení, kde se dostal poté, co si začal vyskakovat na největšího vazala. MAGISTR Street Fighter totiž zapomněl, že se nepohybuje na internetu a nenadává lepšolidem, ale stodvacetikilové hroudě svalů.
“Vážení diváci, vítejte v mém novém pořadu,” začal Jaromír Soukup a usmál se do kamery. Právě padla první klapka natáčení “Za katrem s Jaromírem Soukupem”. Pořadu, kde ze sebe Jaromír již tradičně udělá naprostého klauna, zatímco se bude snažit glosovat celé uvěznění tří poslanců za SPD.
Další den kuchyně servírovala místní specialitu, která vězňům kroutila obličejem jako pračka nastavená na režim ždímání. Všem až na naše hrdiny, ti si pochutnávali. Možná to bylo způsobem stravy před jejich zvolením, naprostou nešikovností v gastronomii nebo zvyklostí konzumovat svoje vlastní výkaly během veřejných prohlášení. Bylo to poprvé, co se všichni tři shledali za mřížemi věznice. Zatímco Míla vypadal velice vystrašeně, Koten s MAGISTREM Volným byli ti třeťáci, kteří šikanovali prvňáky do doby, než přišli páťáci a rozmlátili jim držky. Poté, co Míla uvěřil lži, že jim nic nehrozí, začali plánovat, jak z vězení utéct. Bohužel neznali nikoho, kdo by jim sehnal geologické kladívko a plakát s Ritou Hayworth. Zadali si domácí úkol, vymyslet nový plán a rozešli se. Kotena ještě toho večera chytili zaseknutého v záchodové míse poté, co chtěl zmíněným odpadním potrubím utéct na svobodu. Bohužel Koten nemá rozměry zlaté rybky, kterou vaši rodiče spláchli do záchodu a vám horlivě tvrdili, že ji vlastně pustili na svobodu a má se teď mnohem lépe.
Odpoledne navštívila Radka Kotena poslankyně za SPD, Jana Levová. Ano, to je ta, která si vymyslela zprávu o uprchlících utíkajících z autobusu na dálnici u Karlových Varů. Nelze se vůbec divit zprávě, kterou začala po návštěvě šířit. Údajně jsou všichni tři poslanci drženi v nelidských podmínkách, vystaveni krutému mučení v podobě waterboardingu a konzumace rýžového nákypu. I tak se mají pravděpodobně lépe než v kdejakém okresním špitálu. Tyto zprávy zdvihly ze židle zejména a vlastně jenom příznivce SPD, kteří v hojném počtu deseti lidí demonstrovali celý den na Václavském náměstí. Čistou náhodou byli všichni nesvéprávní, a tak museli být doma v moment, kdy se začalo rozsvěcovat pouliční osvětlení.
Také Míla Rozner se dočkal návštěvy. Navštívili jej jeho rodiče, a to hlavně proto, aby se ujistili, zda si mění spodní prádlo a dlouho neponocuje. Míla se lišácky nezmínil o jejich plánu útěku, který byl zajisté více ambicióznější než nejeden z laureátů Darwinovy ceny.
Naši hrdinové se přece jenom vrátili k ambicióznímu plánu, prokopat se zdí a utéct odpadními trubkami. Jako nástroj zvolili lžičky z vězeňské jídelny. Chvíli jim trvalo, než přišli na to, jak lžičky propašovat nepozorovaně z jídelny. Každý z nich si poté co dojedl, narval lžíci do vězeňské peněženky. S nepříjemným výrazem ve tváři a chůzí březí kachny křížené s tučňákem se pomalu odplížili z jídelny. Kvalita vězeňských příborů byla vcelku žalostná, nelze se tedy divit, že při prvním pokusu o vybagrování stěny se lžička ohnula jako latinská gymnastka, nebo Škoda Felicia při crash testu. Avšak jejich hlavy byly tvrdší než nějaká stěna, rozhodli se proto zkusit to znovu. Za pár dní vypadala podlaha jejich cel jako sběrna šrotu. Bylo nutné se zohýbaných lžic zbavit, než si toho všimnou bachaři, což by je zcela jistě dostalo do problémů. Narvali si lžíce, nebo spíše to, co z nich zbylo, do kapes a ve stylu Andy Duffersona je vynesli na dvůr, kde je velice nenápadně vyhazovali z kapes. Ono to vlastně moc nenápadné nebylo, protože při cestě vězeňskými chodbami cinkali jako bezdomovec, kterému se podařilo z nádražního automatu na kafe vymlátit dostatek drobných na krabicové víno. Lžíce navíc nejsou hornina, aby se jen tak na dvorku ztratily. Není tedy divu, že hned další den provedli bachaři šťáru a nemalým přičiněním našeho tria se povedlo zmařit útěk jiné skupinky trestanců.
MAGISTR Volný seděl a rýpal se v obědě. Dnes se servírovalo stejné menu jako včera a předevčírem, jakési něco, nejspíš maso s doufejme rýží zalité snad omáčkou. Změnila se akorát polévka. Včera byla gulášová, dnes zelná. Vlastně jediný rozdíl mezi nimi byl v tom, že v zelné bylo zelí. Jinak vypadaly naprosto stejně. Zřejmě proto, že to doopravdy byla gulášová od včera se zelím navíc. Seděl v rohu jídelny osamocen, jelikož Kotena právě dával dohromady lékařský tým ze seriálu M.A.S.H. Spoluvězni z něj udělali živou piňatu poté, co rozmlátil jedinou funkční mikrovlnnou troubu ve společenské místnosti. Náročnost operace se rovnala vytažení ježka z klece, který je zalit betonem a ukryt v bance u Gringottových. Rozner se ztratil neznámo kde, ale to teď MAGISTRA netrápilo. Užíval si toho božského klidu, kdy nemusí poslouchat Roznerovu mluvu na styl prodělané obrny a přeražené čelisti od Vitalije Klička. Zatímco kroužil v polévce lžící snad s naději, že z ní vykouzlí třeba hovězí steak, přisedl si naproti neznámý spoluvězeň. Byl to už nejspíše důchodce, na hlavě měl koleno o velikosti vykácené plochy deštného pralesa, a vypadal, že sotva chodí. MAGISTR Volný se mlčky vrátil ke své polévce, když v tom ho neznámý oslovil: “Dobrý den, já jsem Jaroslav, dáte mi prosím autogram? Jsem váš velký fanoušek.”
Uběhlo několik týdnů a cvrlikání ptáčků oznamovalo příchod jara. Depresivní zima pomalu vybledla a počet pokusů o oběšení na vězeňských teplácích klesl o třicet procent. Nárůstu se ovšem dočkal počet nechtěných pohlavních styků ve sprchách nebo během spánku v cele. Tento slunečný den trávil MAGISTR Volný dobrovolně ve své cele. Měl těch dvou idiotů, Roznera a Kotena, už plné zuby. Takhle nějak to v SPD chodí, zavřete několik členů na pár dní do uzavřeného prostoru a oni se rozpadnou rychleji než Polonium. Po několika hodinách trucování a házení srolovaných ponožek o stěnu se rozhodl projít. K jeho smůle narazil během prvních pár metrů na Baldu. Už se chtěl smířit se svým osudem, že mu ten dědek zas zkazí celé odpoledne, když se v tom kdesi za ním ozvalo: “Luboši!” Byli to Rozner s Kotenem. I když by je nejradši na místě pobodal a jejich mrtvoly nechal tlít na slunci, byli pořád lepší společností než Balda. S nuceným úsměvem se otočil a vyrazil směrem k nim. Spolu poté zamířili do společenské místnosti. Míla se usadil v křesle a sáhl po knížce, která ležela na stolku. Po několika sekundách ji zklamaně zahodil, protože v ní nebyly žádné obrázky.
“Pánové, mám nový plán útěku, jde o tohle…”
“Jdi s těma svýma plánama do prdele Radku, všechny stály za hovno,” okřikl ho otráveně MAGISTR.
“Jo? A vymyslel jsi snad něco lepšího?” poznamenal dotčeně Koten.
MAGISTR už se chystal něco říct, když v tom přišli dva zmocněnci vězeňské služby. “Máte šťastný den pánové, prezident vám udělil milost. Pojďte s námi, je k tomu nějaká administrativa, ale večer už budete venku,” oznámil jeden ze zřízenců.
“Kurva, že to trvalo,” neodpustil si vulgarismus MAGISTR a vyskočil z křesílka.
“Vy ne, milost dostali pouze pánové Koten a Rozner,” usadil ho zpět bachař.
MAGISTR Volný byl beze slov. Jen tam tak stál a civěl, jak Koten s Roznerem odcházejí v doprovodu bachařů, zatímco on tady zůstává. Zrada. To jediné slovo mu teď probíhalo hlavou.
“Přijdeme tě navštívit,” naposledy se otočil Míla, než prošli dveřmi a zmizeli. Byl sám, naprosto sám. Tedy měl tu ještě svého věrného Baldu, ale ono je v tomhle případě lepší být sám.
