Délka textu: Článek přečtete zhruba za 5 minut.
S příchodem letních měsíců se znovu roztáčí kola špinavého byznysu, před kterým nás Tomio Okamura a další vlastenečtí fanatici tak často varovali. Další vlna migrace je v plném proudu. Obzvláště silný nápor musí řešit například v Chorvatsku, do kterého se během týdne navalilo téměř půl milionu migrantů. Společného přitom mají mnoho: V noci řvou a nedodržují noční klid, chlastají, dělají bordel a myslí si, že jim všechno patří.
„Je to tu strašné,“ posteskl si starousedlík Josip Paštiković. „Už předchozí roky to bylo namáhavé, ale letošní rok překonal všechna očekávání. Všude se válí zmačkané alobalové kuličky, vzduchem létají igelitové pytlíky a každou chvíli kopnete do pohozené plechovky. Letošní migrační vlna je prostě neúnosná a vláda s tím jako každý rok nic nedělá!“
Josip má samozřejmě pravdu. Stejně jako on, i další domorodci si myslí, že vláda nechává statisíce migrantů do Chorvatska vniknout kvůli vidině snadného zisku. Na četné stížnosti však Evropská unie reagovala komentářem, že za ubytování migrantů v Chorvatsku vládě nic neposílá. Panuje tedy přesvědčení, že zkorumpovaná vláda je zapojená do organizované chobotnice, která je přímo napojena na gangy živící se převozem migrantů, takzvané cestovky.
„Právě včera. Zase s nima dojel jeden autobus, vyklopil jich přes čtyřicet a odjel. Ubytovali se v hotelu Rothschild s výhledem na moře. Tohle by si prostě běžný migrant dovolit nemohl,“ stěžuje si Paštiković. „Kdysi jsme bývali malé přímořské město. Byl tu klid a pořádek. Poslední měsíce se ale už skoro ani nevyspíme. Ve dne ječí staří a v noci zase ti mladí. Týnejdžři s iPhonama… Posilněni alkoholem jen dělají bordel. A když je okřiknete, jen se na vás zašklebí, že nerozumí. Skoro jako by byli překvapeni, že nemluvíme jejich řečí… Pakáž!“
Naše redakce, vyzbrojena Google překladačem, se tak vydala přímo do epicentra migrační krize. Na recepci hotelu Rothschild jsme odchytli konvoj migrantů, který právě dojel. Oslovili jsme od pohledu tupé zvíře. Při pohledu na nás zmačkalo plechovku, povytáhlo si trenky a postrčilo slamák. A pak se vydalo k nám. „Hej, jako vole. Vy tam. Tak platí vás za to tady, nebo jen budete vole čumět?“
„Oni ti nerozumí, Pepí. Musíš nahlas a pomalu!“ zapištěla samička migranta, které sameček zřejmě ještě nepřikázal mlčet a obléct se do černého pytle.
„PO-VÍ-DÁM, HEJ VOLE JAKO. KDO NÁM OD-NE-SE KUF-RY? SLY-ŠÍ-TE, VOLOVÉ???“
Pochopili jsme. Tričko Ortel a bílé ponožky svítící z pantoflí byly jako stigma. Pepímu jsme vysvětlili, že slyšíme. A také, že jsme krajané. Bohužel. Pepí nám vysvětlil, že po celoročním bránění hranic za klávesnicí si zaslouží on i jeho rodina trochu odfrknout. Jako ostatně každý rok. Vloni byli v Egyptě a předloni v Turecku, ale čmoudi se dostali už i tam, tak letos zvolili bližší letovisko. „Tak já vole jedu na dovolenou, aby mě tam nějakej vole čmoud jako vole odprásknul nebo co, ne? No to víš že jo, vole… Na to jim tak jsem zvědavej. Prostě jsme s Marunou sebrali děcka vole, nasmažili řízky, koupili kilovku paštiky, zabalili sandále a bílý fusekle a vydali se vole k móři s cestovkou jako každej vole normální běloch, rozumíš mi jako vole. Hlavně je to vole levný, když máš jídlo s sebou. Nemáš zapalovač?“
V redakci jsme usoudili, že Chorvatsku momentálně pomoci nedokážeme. Je jen na vládě Turecka a Egypta, aby si demokraticky zvolili odsunutí čmoudů, aby se naši krajané mohli podívat i do jiných zemí, než je Chorvatsko.
