Délka textu: Článek přečtete zhruba za 6 minut.
Podivný případ reverzních vandalů řeší aktuálně policie v Praze. Neznámí kazisvěti se pod rouškou noci vydávají do ulic velkoměsta, aby nezákonně odstraňovali graffiti. Mnohdy se přitom jedná o umělecká díla, která se za roky existence na historických budovách staly jejich neodmyslitelnou součástí. Nejnovější případ řeší aktuálně orgán v souvislosti s Karlovým mostem. Neznámý reverzní vandal odstranil čmáranici nedbajíc předběžného rozpočtu a časové náročnosti památkového úřadu, čímž zavinil, že čtyři hladové krky restaurátorů nebudou mít co žrát.
„Je to fakt hnus. Ve vandalech už není ani špetka lidskosti. Nic jim není svaté“, stěžuje si ředitelka Pražského památkového úřadu Anna Svatá. „Nejenže čmárají po historicky cenných objektech, ale když už se začneme těšit, že budeme mít nějaký ten melouch na pár týdnů, najde se reverzní vandal a dílko zase odstraní. Je to obzvláště necitlivé zejména k duši restaurátorů, protože to ukazuje, že naši práci jde zvládnout nejen rychleji, ale i levněji. No kam bychom s takovým přístupem přišli?“
Že je reverzní vandalismus stále častější problém, přiznává i Magistrát města Prahy. Ten dokonce mluví o nezákonném odstraňování graffiti. Ty totiž v rámci prozíravosti mnohdy Praha instaluje sama, aby tak ve vandalech zanechala pocit, že budova je už počmáraná dost, a měli by se tedy raději orientovat na nějakou novostavbu či vlak. Jindy se jedná o malůvky, které se na budovách nacházejí třeba třicet let, a v rámci polistopadové umělecké tvorby mají nevyčíslitelnou hodnotu. Reverzní vandalismus tak dělá vrásky na čele jak vedení města, tak i památkářům.
Připomeňme si asi nejznámější případ reverzního vandalismu, který se letos v Praze stal. Národní divadlo postavili, vypálili, znovu postavili a počmárali jen proto, aby se stalo ikonou českého vlastenectví a kultury. Stejně jako většina bordelů, nočních kabaretů a kasin byla tato budova každý večer navštěvována smetánkou města, a bylo tedy třeba zachovat budově jisté dekorum. Praha se, stejně jako každé další město, ať již malé či velké, potýkala mimo jiné i s kriminalitou páchanou vandaly (Výrostci, kteří se nudí, když se jdou večer rodiče bavit.) Aby se proto předešlo znehodnocení malby divadla, ředitelství nenechalo nic náhodě a budovu opatřilo graffiti samo. Přijel kvůli nim až z daleké Florencie jakýsi umělec, který si s sebou přivezl kufr sprejů a za několikahodinovou práci si nechal královsky zaplatit. Jenomže vandalství obecně je pokládáno jako protest proti současnému trendu. Ať uděláte cokoliv, správnému vandalovi se to prostě líbit nebude. Nebylo proto ojedinělou záležitostí, kdy ochranka budovy pod rouškou noci chytala výrostky s kýblem bílé barvy, kteří nezákonně líčili zeď na bílo.
Husarským kouskem vandalů byl květnový nájezd na budovu Národního divadla, kdy po zneškodnění ochranky skupinka během hry Prodejná nevěstka přemalovala celou východní stěnu divadla na růžovo. Zřejmě by se zmohli na více, kdyby jim nedošla barva. Z východního pohledu na město tedy divadlo působilo mezi šedými budovami jako pěst na oko a trvalo několik týdnů, než se městu podařilo dát stěnu do původního stavu. Vzhledem k tomu, že se veškerá pozornost ubírala na východní část divadla, nebylo zase tak překvapivé, když se vandalům během „restaurování“ budovy podařilo nabarvit západní stěnu budovy na pistáciově zelenou barvu.
„Plánujeme společně s městem podstatně posílit kamerový systém“, uzavírá Anna Svatá. „Praha je příliš historicky významné město, než abychom si ho nechali zničit reverzními vandaly s rýžáky a vápnem. Dneska odstraňují sprejerské malůvky, a zítra klidně začnou vynášet a třídit odpadky z přetékajících popelnic v ulicích, nebo třeba na vlastní triko opravovat rozpadající se historické budovy.“
