Délka textu: Článek přečtete zhruba za 5 minut.
Celý je to totálně na hovno. Psi kňučí, mimina nespí, proradní rákosníci si mnou ruce. Je z toho všude bordel, vlivem na životní prostředí to strčí do kapsy i Putinovu kapesní jadernou elektrárnu, mládežníci, kteří si neumí zavázat tkaničky od bot na první pokus, si akorát nadělají z rukou organic pompomy. Hlavní město Praha se proto rozhodlo novoroční ohňostroj, naplánovaný na noc z 31. prosince 2019 na 1. ledna 2020, zrušit. Místo něj magistrát uspořádal výběrové řízení pro videomapping na přední stranu Národního muzea. Desetiminutové videjko za dva mega a šlus, takto poklidně jsme se měli přesunout do nového roku. Do doby, než za zdmi Hradu došlo k velikému nedorozumění…
Byl to krásný prosincový den, i přes četné protesty klimaaktivistů slunce svítilo a vítr foukal, nezdálo se, že by se mělo až do konce roku stát cokoli převratného. Hradní mluvčí Jirka Ovčáček se ráno vzbudil, protřel kukadla, v rychlosti proscrolloval zeď na Twitteru (což nezabere dlouho, pokud sledujete pouze @JaromirSoukup, @FollowGainBot a nedopatřením @RussianEmbCZnot), vyskočil z postele a rovnýma nohama a křivou páteří vyrazil vstříc novému dni. Když přišel na snídani, Jezevce už silní hoši, kteří naivně předpokládali, že bodyguard je něco drsného a ne doslova hlídání těla, přikurtovali pevně do sedáku. Na Jiřím tedy bylo krmení. Usedl vedle chovance, láskyplně zavrkal „A letí letadýlkoo“ a pomocí stříbrné lžičky dopravil první náklad vanilkového pudinku do hangáru. „No vidíš, jak jsi šikovný,“ pochválil po pár dalších soustech téměř syté ptáčátko a pak se jal v-e-l-m-i p-o-m-a-l-u a o-p-a-t-r-n-ě vysvětlovat program dne.
„Tak, Milošu, teď je ráno. Prosinec, dva tisíce devatenáct. Třicátého prvního je, konec roku. Neboj, už jenom párkrát se vyspíš a mandátu bude konec. Tak. Za chvíli přijdou pánové doktoři, něco v tobě jen malinko poštelují, technickou máš v lednu tak ať se to zas neřeší na poslední chvíli. Potom se tu staví Donald, Vladimir, Kim a Boris, jen tak, na čaj, o to se nestarej. Večer jdu za Pavlem pro okurky a na pokec, říkal, že bude prdel. Tak když pak z mého pokoje uslyšíš nezvyklé zvuky, nechoď mě proboha zachraňovat. Jo a je sice silvestr, ale konečně si lidi uvědomili, že ta každoroční práskřachšou je jen předražená píčovina a zrušili to. Budou místo toho podobně drahý světýlka. Rozumíš všemu? Máš k tomu něco?“
A tehdy se to stalo.
„Chhhhrchibumichrrr,“ vydralo se z hrdla starého muže.
„Co prosím, Mílo?“ obrátil se poděšeně hradní mluvčí na svého nadřízeného, který ho svou reakcí vytrhl z denního snění. „Co chceš říct?“
„Chci bum…“ zabublal stařec.
„Bum? Jako ten ohňostroj? Vím, že tě štve cokoli, co Hřib udělá, ale je pravda, že ty rachejtle jsou neobhajitelná pitomina, to se jim musí nechat. Přeci víš, že kvůli tomu každoročně trpí všechna zvířata, dost lidí to zmrzačí a ekologové mají osypky jen z toho slova…“
„Chci bum!!“ rozzářil se muž, který se v křesle zvolna rozpadal na prvočinitele.
„Jsou to z vokna vyhozený peníze, ty peníze bychom mohli investovat do něčeho smysluplnýho, nemocnice, školky, …“
„Chci bum!!! Bum! BUM!!“ extaticky skandovala entita, která kdysi možná měla lidskou podobu.
„Tak dobře,“ kapituloval zničený úředník. „Zařídím ti bum. Ohňostroj bude. Lidi nás zase budou nenávidět, jestli to jde, tak se ještě více rozkmotříme s vedením Prahy…ale bum bude.“
Jiří odchází z místnosti, hlavu plnou černých myšlenek, v srdci zklamání. Jakmile se za ním zavřou dveře sálu, stařec vydechne svá poslední slova. Možná zůstal nepochopen, možná přesně po tomto konci celou dobu toužil.
„Bumbat…“
